Ahoj... Sem docela v háji. Tato realita je krutá, až to bolí. Nesnáším mou tetu (macechu) a jejího "synáčka". Tak jo, je načase, abych řekla něco o svém podělaném živůstku... Číst to samozřejmě nemusíte, protože je to jen článek, kde vybíjím svůj vztek na svůj celý život..;) :/ Úplně nazačátku to začínalo tak, že jakmile sem se narodila, byla jsem v inkubátoru (nwm jak seto píše,v nemž byl asi každej.) Vážila sem pouhé jedno kilo, beze srandy. Každý doktor ještě uvžoval nad tím, zda mám šanci vůbec přežít. Klidně bych žít mohla, ale bych na vozíčku, neschopna pohybu apd. Jak ubíhaly ty roky a mně bylo kolem pěti let. Byla sem zdravá. Bez žádných lécích a tak. Můj tatka jezdíval kamionem do různým končin světa (Itálie, Maďarsko, Anglia atd. nevím, možná trochu kecám, ale byl fakt daleko.) a vracel se jen na jeden den, což byla neděle. Víkendy byly u něj jako pracovní dny. Žádný odpočinek. A tím, že tatka nebyl doma, tak se o nás (i mou sestru) starala mamka, jenže... sestra u...