Takže sem TU, ale...
Ahoj...
Sem docela v háji.
Tato realita je krutá, až to bolí.
Nesnáším mou tetu (macechu) a jejího "synáčka".
Tak jo, je načase, abych řekla něco o svém podělaném živůstku...
Číst to samozřejmě nemusíte, protože je to jen článek, kde vybíjím svůj vztek na svůj celý život..;) :/
Sem docela v háji.
Tato realita je krutá, až to bolí.
Nesnáším mou tetu (macechu) a jejího "synáčka".
Tak jo, je načase, abych řekla něco o svém podělaném živůstku...
Číst to samozřejmě nemusíte, protože je to jen článek, kde vybíjím svůj vztek na svůj celý život..;) :/
Úplně nazačátku to začínalo tak, že jakmile sem se narodila, byla jsem v inkubátoru (nwm jak seto píše,v nemž byl asi každej.) Vážila sem pouhé jedno kilo, beze srandy.
Každý doktor ještě uvžoval nad tím, zda mám šanci vůbec přežít. Klidně bych žít mohla, ale bych na vozíčku, neschopna pohybu apd.
Jak ubíhaly ty roky a mně bylo kolem pěti let. Byla sem zdravá. Bez žádných lécích a tak.
Můj tatka jezdíval kamionem do různým končin světa (Itálie, Maďarsko, Anglia atd. nevím, možná trochu kecám, ale byl fakt daleko.) a vracel se jen na jeden den, což byla neděle. Víkendy byly u něj jako pracovní dny. Žádný odpočinek.
A tím, že tatka nebyl doma, tak se o nás (i mou sestru) starala mamka, jenže... sestra už (mám dojem) vystudovala a já chodila do školky.
A zhroucený tatka dával matce peníze na to, abychom se měli dobře, abysme měli co jíst, co obléci. Ale místo toho, aby nám NĚCO kupovala za ty tatkovi peníze, tak je chodila dávat do hospody.
A jednoho dne tatka přijel v sobotu, že to stihl tak tak. A jakmile otevřel dveře, do nosu mu vletěl- smrad, bordel, a nepřítomnost všech. Doma byl takový šílený bordel, a v ledničce... nebylo ani smítko, snad.
Já anni sestra jsme nebyly doma, protže náš matka přivezla k babičce. No a "mamička" si hodovala pěkně v hospůdce.. Jakmile se to tatka dozvěděl od souseda, tak šli k soudu, kde se vyřešila se Sandra (sestra) bude s matkou a já s tatkou.
A jelikož je tatka ze Svatobořic (jižní morava, u Hodonína (Brna) ) tak jsme se přestěhovali do Bzence. Taky blízko Brna.
Zaprvé, protože tam má tatka své sourozence a za druhé, protože nechce být v blízkosti té ožralé čarodejnici..
Tak jo. Přes pět/šest let bydlíme tu, tatík si našel práci opět s kamionem, ale co já? Byla sem malá, neumějíc se o sebe sama postarat.
Tak to vymyslel tak, že mi najde chůvu. (Nebudu je vyjmenovávat, protože jich je mnoho)
První odešla kvůli tomu, že jí tatka neplatil za VÝCHOV! No, chápete to? Jenom za můj výchov? To jsme snad v nějakém seriálu?!
Druhá, tak to ani nevím, ani mi to tatka nijak nevysvětlil. Třetí byla moje babička (z otcovy strany), která mně bila za dvojky a tak. Taky odešla kvůli penězím za výchovu.
A poslední je teta Helena, ze které mi jede mozek ven! Taková mrcha, abych to řekla takhle! Omlouvám se těm, kteří ji znají, nebo jso její děti, ty mám ráda, ale co ona dělá je neskutečné.
Chová se tak namyšleně a chce aby se můj tatka chovl podle jejich představ. Vždy ji štvalo, že chodil do hospody a pak byl "trošku" mimo. Okey, už s tím ale přestal. Ale poříd jí něco vadí. Ano, to že tatík není dle jejich představ! Pochopíte to? Já ne. +Jak sem psala, že sem nemocná, tak ona si myslí opak.
Její "synáček zlatý Lukášek" je nemocný (to fakt) a já to nejspíš chytila od něho. Měla sem bolesti v krku jako blázen. Kašlala sem jen za případ, že mně v něm opravdu hořelo.
No a tento pátek sem se zeptala, jestli můžu ke své tetěy pak se to jaksi zemlelo.
A dnes, jako mně tatka vezl domů, tak mne řekl:"Víš, Helena mně vyčetla, že vůbec nemocná nejsi. Že jsi úplně v pořádku, a že si to jenom dělala, jen kvůli tomu, že nechtělas do školy..." Toto mně ale otálně vytočilo! Jako ten její rozmazlený fracek (Lukáš) udělaá jen kých, kých a hned považuje, že je nemocnej a já kašlu jak chcíplá a řeklne, že na nemocnou NEVYPADÁM?! To mne spadl kámen na hlavu! Hlavně se si ten milej zlatej Lukášek hraje na Plejáku (PlayStationu) a čumí do mobilu bez ponožek!
Já ležím v posteli a píšu povídky a ona řekne toto... jako co to je?!
Už kvůli tomu, abysme byly štastní- tatka obětoval t práci s kamionem a váží železo! Tatka dělá všechno možné. Já taky:"Ahj, nechceš s něčím pomoct? Jak bylo v práci?" Nic, můj úsměv stojí za houby.
"Ne, nechci a bylo tak jak v práci." toto jsou pořád ty stejné věty!
"Už vidím, jak když se odstěhuje, tak nám všechno vezme. Moji televizi, můj počítač, za který sem zaplatil deset tisíc, sedačku,.." řekl tatka. To už mne musela spadnout slza.
Tatka se za ty roky, co je semnou, snaží, baych měla co jíst. Sice mi moc kvůli práci nevěnuje pozornost, ale pomůže mi s matematikou, fyzikou, které teta nerozumí.
A eta řekne, že je tatka neschopný a že se o mne nestará. To.. je k smíchu! Já bych ji tak vyčetla do očí, co si myslím! Všechno, ale ona by mně poslala do p**ele... Ggomenn za ty slova, ale ..
Já už to nezvládám. Pořád opakji věty, zda nechce s něčím pomoct. Bez výsledku. Snažím se ze všech sil, aby jsme byly všichni jako RODINA, ale to na kazí, já se jak blb snažím o to, o co se pokusil/pokouší tatka, ale to nejde s tím jejím chováním.
Věčně nafučená, namyšlená, nebavijíc se se mnou. Kydž se ji snazím rozveselit, řekne jen "Hm," a když něco řekne Lukášek, hned se jí na tváři objeví úsměv.
Já... už nevím, co dělat.
"Jestli se odstěhuje, tak slibuji, že žádnou ženskou už dom nedotáhnu. Protože každá tebe i mne vede za nitky." tatkův proslov, na ním sem nemohla víc než souhlasit.
Prostě ted je čas se vybrečet a zítra jít do školy s dobrou náladou. Zrovna když je Občanka! Snad ne!
Radši bych snila o dobrém životě a všem, co je ve filmech. Alepřece jen.. ve filmu nejsme.
Jednou je teta taková, jednou zase taková. Kdyby mi kámoška neřekla, že jedem na dovolenou na Kameňák, zase nic nevím! Já bych se to klidně mohla dozvědět až před odjezdem!
Na toto všechno nemám slov. Já už radši držím jazyk za zuby a poradím se stím s tatkou, který mně drží na nohách celou dobu.
Omlouvám se, že je toto možná delsí než jedna povídka, ale já sem namol. Jsem psychycky v háji! Lituji toho, že sem mé psycholožce řekla, že nechcu aby ona odešla. Tak bych si nafackovala!
Nejradši bych utekla, na vše zapomenout. Smát se jako předtí, ale.. byl den, kdy sem se opravdu usmála? Byl den, kdy sem někomu chyběla? Že mé slzy byly kvůli Někomu? Že pro někoho tu žiju? Že někoho budu mít, se kterým si rozumím? Že.. budu mít dobrý život plný radosti lásky a smutku?
Ne.
Jen ve svých snech.
Jen ve snech.
Nejradši bych usnula navždy a nikdy se nevzbudit.
Nikdy.
Takže se .. všem omlouvám, ale dávám menší pauzu blogu. Sem opravdu v háji. Vůbec se nesoustředím. Kapky slz mně tečou po klávesnicích. Povídky psát budu, ale až se to urovná.
Nemám na nic sílu, ani na NI!! Na tu hnusnou tetu, která mi má život ulehčit! A prý je tatka ten špatný...
Už sem se s tí jejím chováím trochu urovnala, ale pořád to není ono.
Takže opravdu moc velké GOMENASAI MINNA !!
Pauza. Chvíli. Příběhy pojedou-...
Žijte dál, a prosím, nemslete si, že jen fňukám, aby mě někdo litoval, to ne. Ale pořebovaa sem to ze sebe dostat.
Můžete to všechno ignorovat a říkat si, jak ze sbe dělám chudinku, ale já na to nemám.
Kdyby něco, tak jsem na Facebooku, E-mailu a na skypu...
Blog nekončí.. Ale všechno se PAUZUJE.
Takže se omlouvám a mějte se hezky ! ^'^
Každý doktor ještě uvžoval nad tím, zda mám šanci vůbec přežít. Klidně bych žít mohla, ale bych na vozíčku, neschopna pohybu apd.
Jak ubíhaly ty roky a mně bylo kolem pěti let. Byla sem zdravá. Bez žádných lécích a tak.
Můj tatka jezdíval kamionem do různým končin světa (Itálie, Maďarsko, Anglia atd. nevím, možná trochu kecám, ale byl fakt daleko.) a vracel se jen na jeden den, což byla neděle. Víkendy byly u něj jako pracovní dny. Žádný odpočinek.
A tím, že tatka nebyl doma, tak se o nás (i mou sestru) starala mamka, jenže... sestra už (mám dojem) vystudovala a já chodila do školky.
A zhroucený tatka dával matce peníze na to, abychom se měli dobře, abysme měli co jíst, co obléci. Ale místo toho, aby nám NĚCO kupovala za ty tatkovi peníze, tak je chodila dávat do hospody.
A jednoho dne tatka přijel v sobotu, že to stihl tak tak. A jakmile otevřel dveře, do nosu mu vletěl- smrad, bordel, a nepřítomnost všech. Doma byl takový šílený bordel, a v ledničce... nebylo ani smítko, snad.
Já anni sestra jsme nebyly doma, protže náš matka přivezla k babičce. No a "mamička" si hodovala pěkně v hospůdce.. Jakmile se to tatka dozvěděl od souseda, tak šli k soudu, kde se vyřešila se Sandra (sestra) bude s matkou a já s tatkou.
A jelikož je tatka ze Svatobořic (jižní morava, u Hodonína (Brna) ) tak jsme se přestěhovali do Bzence. Taky blízko Brna.
Zaprvé, protože tam má tatka své sourozence a za druhé, protože nechce být v blízkosti té ožralé čarodejnici..
Tak jo. Přes pět/šest let bydlíme tu, tatík si našel práci opět s kamionem, ale co já? Byla sem malá, neumějíc se o sebe sama postarat.
Tak to vymyslel tak, že mi najde chůvu. (Nebudu je vyjmenovávat, protože jich je mnoho)
První odešla kvůli tomu, že jí tatka neplatil za VÝCHOV! No, chápete to? Jenom za můj výchov? To jsme snad v nějakém seriálu?!
Druhá, tak to ani nevím, ani mi to tatka nijak nevysvětlil. Třetí byla moje babička (z otcovy strany), která mně bila za dvojky a tak. Taky odešla kvůli penězím za výchovu.
A poslední je teta Helena, ze které mi jede mozek ven! Taková mrcha, abych to řekla takhle! Omlouvám se těm, kteří ji znají, nebo jso její děti, ty mám ráda, ale co ona dělá je neskutečné.
Chová se tak namyšleně a chce aby se můj tatka chovl podle jejich představ. Vždy ji štvalo, že chodil do hospody a pak byl "trošku" mimo. Okey, už s tím ale přestal. Ale poříd jí něco vadí. Ano, to že tatík není dle jejich představ! Pochopíte to? Já ne. +Jak sem psala, že sem nemocná, tak ona si myslí opak.
Její "synáček zlatý Lukášek" je nemocný (to fakt) a já to nejspíš chytila od něho. Měla sem bolesti v krku jako blázen. Kašlala sem jen za případ, že mně v něm opravdu hořelo.
No a tento pátek sem se zeptala, jestli můžu ke své tetěy pak se to jaksi zemlelo.
A dnes, jako mně tatka vezl domů, tak mne řekl:"Víš, Helena mně vyčetla, že vůbec nemocná nejsi. Že jsi úplně v pořádku, a že si to jenom dělala, jen kvůli tomu, že nechtělas do školy..." Toto mně ale otálně vytočilo! Jako ten její rozmazlený fracek (Lukáš) udělaá jen kých, kých a hned považuje, že je nemocnej a já kašlu jak chcíplá a řeklne, že na nemocnou NEVYPADÁM?! To mne spadl kámen na hlavu! Hlavně se si ten milej zlatej Lukášek hraje na Plejáku (PlayStationu) a čumí do mobilu bez ponožek!
Já ležím v posteli a píšu povídky a ona řekne toto... jako co to je?!
Už kvůli tomu, abysme byly štastní- tatka obětoval t práci s kamionem a váží železo! Tatka dělá všechno možné. Já taky:"Ahj, nechceš s něčím pomoct? Jak bylo v práci?" Nic, můj úsměv stojí za houby.
"Ne, nechci a bylo tak jak v práci." toto jsou pořád ty stejné věty!
"Už vidím, jak když se odstěhuje, tak nám všechno vezme. Moji televizi, můj počítač, za který sem zaplatil deset tisíc, sedačku,.." řekl tatka. To už mne musela spadnout slza.
Tatka se za ty roky, co je semnou, snaží, baych měla co jíst. Sice mi moc kvůli práci nevěnuje pozornost, ale pomůže mi s matematikou, fyzikou, které teta nerozumí.
A eta řekne, že je tatka neschopný a že se o mne nestará. To.. je k smíchu! Já bych ji tak vyčetla do očí, co si myslím! Všechno, ale ona by mně poslala do p**ele... Ggomenn za ty slova, ale ..
Já už to nezvládám. Pořád opakji věty, zda nechce s něčím pomoct. Bez výsledku. Snažím se ze všech sil, aby jsme byly všichni jako RODINA, ale to na kazí, já se jak blb snažím o to, o co se pokusil/pokouší tatka, ale to nejde s tím jejím chováním.
Věčně nafučená, namyšlená, nebavijíc se se mnou. Kydž se ji snazím rozveselit, řekne jen "Hm," a když něco řekne Lukášek, hned se jí na tváři objeví úsměv.
Já... už nevím, co dělat.
"Jestli se odstěhuje, tak slibuji, že žádnou ženskou už dom nedotáhnu. Protože každá tebe i mne vede za nitky." tatkův proslov, na ním sem nemohla víc než souhlasit.
Prostě ted je čas se vybrečet a zítra jít do školy s dobrou náladou. Zrovna když je Občanka! Snad ne!
Radši bych snila o dobrém životě a všem, co je ve filmech. Alepřece jen.. ve filmu nejsme.
Jednou je teta taková, jednou zase taková. Kdyby mi kámoška neřekla, že jedem na dovolenou na Kameňák, zase nic nevím! Já bych se to klidně mohla dozvědět až před odjezdem!
Na toto všechno nemám slov. Já už radši držím jazyk za zuby a poradím se stím s tatkou, který mně drží na nohách celou dobu.
Omlouvám se, že je toto možná delsí než jedna povídka, ale já sem namol. Jsem psychycky v háji! Lituji toho, že sem mé psycholožce řekla, že nechcu aby ona odešla. Tak bych si nafackovala!
Nejradši bych utekla, na vše zapomenout. Smát se jako předtí, ale.. byl den, kdy sem se opravdu usmála? Byl den, kdy sem někomu chyběla? Že mé slzy byly kvůli Někomu? Že pro někoho tu žiju? Že někoho budu mít, se kterým si rozumím? Že.. budu mít dobrý život plný radosti lásky a smutku?
Ne.
Jen ve svých snech.
Jen ve snech.
Nejradši bych usnula navždy a nikdy se nevzbudit.
Nikdy.
Takže se .. všem omlouvám, ale dávám menší pauzu blogu. Sem opravdu v háji. Vůbec se nesoustředím. Kapky slz mně tečou po klávesnicích. Povídky psát budu, ale až se to urovná.
Nemám na nic sílu, ani na NI!! Na tu hnusnou tetu, která mi má život ulehčit! A prý je tatka ten špatný...
Už sem se s tí jejím chováím trochu urovnala, ale pořád to není ono.
Takže opravdu moc velké GOMENASAI MINNA !!
Pauza. Chvíli. Příběhy pojedou-...
Žijte dál, a prosím, nemslete si, že jen fňukám, aby mě někdo litoval, to ne. Ale pořebovaa sem to ze sebe dostat.
Můžete to všechno ignorovat a říkat si, jak ze sbe dělám chudinku, ale já na to nemám.
Kdyby něco, tak jsem na Facebooku, E-mailu a na skypu...
Blog nekončí.. Ale všechno se PAUZUJE.
Takže se omlouvám a mějte se hezky ! ^'^
Komentáře
Okomentovat