CooBoo hledal talent na Humbooku | Alexandra Larová vyje na měsíc
Začalo to naprosto nevinně. Na Facebooku a Instagramu se začal zobrazovat propagační materiál, který lidi s určitým potenciálem lákal - a koho?
Pisatelské talenty, kteří píší do šuplíku a plavou ve slovech psaných.
Nakladatelství CooBoo vyvolal ďábla a já se mu rozhodla zaprodat duši přesně jako sto dalších přispěvatelů.
ČLÁNEK O ČESKÉM URBAN FANTASY: ALEXANDRA LAROVÁ A BZENEČTÍ PSI KLIKNUTÍM ZDE.
x x x
CooBoo HLEDÁ TALENT
JAK TO ZAČALO - ROZJÍMÁNÍ NAD SLADKOU ŠANCÍ UKÁZAT SVĚTU SVŮJ TALENT
S kamarádkou B., která je mi vzdálená přes půlku republiky, jsem o tom docela živě debatovala. Protože ji v psaní neskutečně podporuju a vím, že píše úžasně, tak jsem ji dokopávala, ať se do soutěže přihlásí. Přes veškeré dohadování se tak stalo a já vítězně začala jásat, protože jsem věřila v to, že ačkoliv se do té soutěže přihlásí přes sto nadaných lidí, ona se mezi nejlepších 20 určitě dostane.
Jenže pak napsala, ať do toho jdu taky. V tom mi ztuhl úsměv na rtech a začala jsem špekulovat. Ano nebo ne?
Ano, psaní je má vášeň, jediná věc, kdy mohu být svá, ale... přesto mi přejel po zádech mráz.
Protože poslední podmínkou v zadání soutěže bylo, že výherci budou svou knihu prezentovat před redakcí. Což mě donutilo se sebe ptát, zda stojí za to se takhle ztrapnit? Neboť mi dělá problém přednášet před třídou, natož před redakcí a lidmi! Samozřejmě, byla jsem na infarkt.
Jeden okamžik jsem si ale přiznala, že by mi to udělalo neskutečnou radost, ukázat něco, co mě naplňuje, světu.
A tak jsem otevřela dokument Word. Předepsala jsem si podmínky, které po nás požadovali a urputně přemýšlela, co tam napsat, aby z toho nevznikl nějaký blábol, který by nedával smysl.
Trochu jsem se nechala inspirovat kamarádkou B., z jejíž práce jsem byla unešená. A protože jsem si ten její příběh zamilovala až po uši a četla ho, brala jsem to jako vzor.
Pak jsem však začala sama.
Začalo to jménem, medailonkem o sobě, obsahem o příběhu, kategorií a nakonec ukázkou.
Ano, zpočátku jsem podkopávala své sebevědomí a říkala si, že je to patvar.
Kamarádka to ale pochválila, a že ona mi nesahá ani po kotníky.
Samozřejmě jsem odmítala a rozhodla se dokument poslat. Nějak jsem to neřešila, že to vyjde, protože přece jen: účastnilo se přes sto lidí (určitě neskutečně talentovaných a talentovanějších než já) a z nichž mají vybrat 20 nejlepších. Co bych tam dělala? Navíc jsem to poslala celkem pozdě, nějak týden před deadlinem.
Jenže za dva týdny, kdy se mi to naprosto vykouřilo z hlavy, končila jsem v pět hodin odpoledne ve škole a jela unavená domů, mi napsala kamarádka, která taky kdysi bývala blogerkou na blogové doméně blog.cz jako já.
Poslala mi screen o emailu z redakce, že ji vybrali mezi top Dvacítku.
V tu chvíli jsem málem začala pískat radostí a byla ráda i za ni. Začala jsem jí až přehnaně gratulovat, podporovat, začaly jsme o tom diskutovat.
Kdyby mě nepopohnala, sama bych se na email nepodívala. Byla jsem totiž šťastná i za ni, že je to obrovský úspěch.
Připojení k internetu bylo v autobuse celkem zákeřně pomalé, ale vyčkala jsem si.
A ztuhla nad titulkem emailu.
Začala jsem se usmívat jak blázen, slzy štěstí jsem násilím držela v sobě, aby si lidé příliš nemysleli, co se stalo.
Gratulujeme, vybrali jsme Vás mezi nejlepších 20! hlásil titulek.
Okamžitě jsem se pochlubila kamarádkám; té, která taky uspěla a potom i B. - jí jsem se zeptala, zda to zvládla (počítala jsem s tím, že ano). Ale B. mi napsala, že dílo neposlala.
Ale protože vím, kdo B. je, jaká je, v rámci internetového přátelství, pochopila jsem jí a řekla, že to byla škoda.
V emailu stálo, že svou knihu předvedeme na Humbooku v Praze.
Okamžitě přišlo zděšení; Praha?! Osobní setkání?! Já?
A kruci.
A začaly dlouhé procesy vyřizování, protože nejsem plnoletá, nemohu do Prahy jet sama.
Dobrovolně se však přihlásila taťkova kamarádka (což je naprosto dokonalá osoba; chodící inteligence - kdykoliv začne něco vyprávět, žeru jí to z pusy).
Za necelé dva týdny do Prahy! S Alexandrou Larovou!
MŮJ PRVNÍ HUMBOOK ANEB JAK MĚLA ADÍS NA ZÁDECH NÁLEPKU "ŠÍLENĚ VYSTRESOVANEJ INTROVERTNÍ PISÁLEK KRÁČEJÍCÍ S KŮŽÍ NA TRH"
9. říjen.
Brzké vstávání na vlak z Moravského písku do Olomouce a z něj přímo do srdce České republiky. Krása, že?
Jenže ono se to tvářilo jen tak krásně.
Ve skutečnosti, malá kapitánka lodi v oblacích (já), byla čím dál víc vystresovaná, jakmile jsme se blížili k hlavnímu městu.
Tou cestou, kdy jsme jeli přímým vlakem do Prahy, jsem si nacvičovala svou řeč, která byla krásná (za pomocí té úžasné osobě, která se mnou do Prahy jela) a téměř bezchybná - jen kdyby ji adís zvládla odprezentovat z paměti, že ano.
Měla jsem dva týdny, abych si nějakou řeč připravila. Každý by se toho ujal okamžitě, ale já? Já ji dělala až cestou do Prahy, takže paráda, za což mě kamarádka, která se mezi nejlepší Dvacítku dostala, velmi pochválila. Já sebe taky. Přesto jsem nic nedělala, možná jsem něco čmrkla den předtím (aby se neřeklo a aby mě svědomí nezkopalo do kuličky).
Jakmile jsme vystoupily, zjistila jsem, že jsem v Praze dlouho nebyla. Tolik lidí, kteří ani nemluvili česky, to bylo něco na mě. Každopádně paní H, která se mnou jela, jim bez problémů rozumněla, protože ovládala sedm cizích jazyků. Takže když se nás zeptala Němka, kde je náměstí, naprosto pohotově jí H. vysvětila, kudy jít, zatímco já jsem si matně přehrávala v hlavě, co vlastně německy říkala.
Velká města jako Praha jsou pro človíčka z městečka se čtyřmi tisíci obyvateli celkem šok. Ani jsme nemohly přejít k silnici, aniž bychom se nepostrkaly s kolemjdoucími s tisíci zavadly a jejich zmateným směrem.
Zavolali jsme si taxíka, který se dostavil za pár minut a společně jsme vyjeli směr Kongresové centrum. Taxikář si uvědomil, že nemluví s místními, tak se zeptal, odkud jsme a byl překvapen, co dělají v Praze Jihomoravanky.
"Tady mladá slečna má možnost ukázat nakladatelství svou knihu," řekla H. a ve zpětném zrcátku se na mě taxikář zazubil a popřál mi hodně štěstí, jak jsme vystupovaly u obrovské budovy připomínající americkou firmu.
Ale protože jsme měly hodinu čas, našly jsme si pár kroků od centra kavárnu, ve které jsem se cítila jako pobud. U nás máme miniaturní, méně vybavené kavárny s příjemnými lidmi, kteří mluví nesmyslnou moravštinou a tady? Bohatě ozdobená kavárna s restaurací vypadala jako pro vyšší kasty, takže já, co nosí nejraději dlouhé košile a trička s vlčími ilustracemi a spousty náhrdelníků, jsem se chtěla propadnout do země. Musela jsem si v hlavě přepnout chování na trochu společenské a kultivované a s tím jsme si objednaly kávu, která byla vynikající. Nemusela jsem se ani dívat, ale určitě byla nekřesťansky drahá. I když mi H. neřekla žádnou hodnotu, když mi něco kupovala, vše jsem zdvojnásobila oproti tomu, co seženeme u nás.
Hodina oplynula bez mrknutí oka a my se vydaly vstříc mé smrti - ne, já to jako svou smrt opravdu viděla. Třásla jsem se nervozitou jako osika, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než, že za chvíli budu mluvit před lidmi.
H. viděla, jak jsem nervózní, tak jsem s ní odstoupila stranou, rozhlédla se okolo, jestli nás nikdo nevidí a já měla oči rozšířené strachem dokořán.
Paní H. byla žena s obrovskými zájmy do astrologie, duchovna a psychologie. Čekala jsem tedy nějaký test, který by mě odpoutal od myšlenek na budoucí událost, místo toho mi řekla, abych zavřela oči a počítala od nuly do deseti - pořád dokola. Přičemž mi prsty bubnovala do spánků, čela, pod bradu, mezi žebra a nakonec mezi prsty. Stále dokola jsem musela opakovat čísla, ona mě opakovaně ťukala do jednotlivých míst. Za minutu jsem z čísel přešla na písničku, která se mi první vybavila a opakovalo se to. Po další minutě se mě zeptala, z čeho mám strach. Já odpověděla: z neúspěchu. S touto odpovědí mi řekla, abych opakovala: Mám strach z neúspěchu s tím, že mě neustále tloukla prsty do jednotlivých záhybů mého těla.
V té chvíli jsem neměla myšlenky na to, jestli na nás někdo divně nezírá, měla jsem co dělat, aby se mi neuzauzloval jazyk nad opakováním frází.
Po necelých šesti minutách jsme skončily s dotazem, jak se cítím, od nulu po deset. Když jsem řekla pět, dalších šest minut jsme to opakovaly.
Když nadešel opravdový konec, začala jsem se smát a řekla si: Jo, adís, to je v pohodě, to dáš, ne? Nic to není. Vůbec se neblížíš k redakci nakladatelství CooBoo. Ne. Vůbec.
V telefonu jsem měla lístek na HumBook, který načetli lidé sedící u schodů a já s papírovým náramkem HumBookFest šla po schodech až úplně nahoru (ještě že na každém patře byly ukazatele, co se kde děje), kde čekal salonek s tolika knihomoly, že jsem se málem zbláznila. Probíhaly tam workshopy od krasopísma, až po kreslení knižních postav, což bylo skvělé. Na pódiu někdo seděl, ale nikdo nemluvil.
Neubránila jsem se otázce, proč tam nikdo není, CooBoo hledá talent měl už dááávno začít. Pak jsem si všimla koutku vedle pódia, kde byl název nakladatelství a onen velkolepá událost. Hledáme talenty.
U koutku seděli redaktoři, poslouchali prezentujícího z Dvacítky a já potkala kamarádku z domény blog.cz, která se do finále také dostala. Také tam byli další hlouček lidí, kteří se tam dostali a povídali jsme si o spisovatelských problémech; přece jen, otázka do éteru, o čem by se tak pisálci bavili?
Pak přišla řada na mě a mých sedm minut, kdy představím knihu Alexandru Larovou a Bzenecké psy.
Jde se na to.
DVA VLCI V NÁS - JEDEN DOBRÝ A DRUHÝ ZLÝ - VÍTĚZÍ TEN, KTERÉHO KRMÍŠ ANEB ADÍS JDE NA ŘADU S VLKODLAKY, UPÍRY A ČARODĚJI Z JIŽNÍ MORAVY
"Malý indiánský chlapec přijde za svým dědou a ptá se: "Dědečku, jak je to s dobrem a zlem v nás?"
Dědeček mu mu říká: "Každý člověk má v sobě dva vlky - jeden je dobrý a druhý zlý. A oba spolu bojují."
"A kdo vyhraje?" ptá se chlapec.
Nato se starý indián usmál. "Ten, kterého krmíš.""
V touto indiánskou říkankou jsem začala svůj proslov. Úryvek byl součástí připravovaného proslovu, který jsem si nacvičovala ve vlaku, ale vždy se našla momentka, kdy jsem vypustila z hlavy podstatnou informaci.
A protože vím, že něco se naučit už není v mém zvyku, začala jsem improvizovat. Prvně jsem mluvila, o čem příběh je. Jaké prvky se v něm vyskytují. Jaká je podstata. Ale nezacházela jsem příliš do detailů, abych neprozradila pointu příběhu, přece jen, to by byl spoiler jak Brno.
"Není vždy jasné, jestli je náš soused jen zahradník nebo čaroděj."
Samozřejmě, když jsem usedla na židli naproti redakci, polévaly mě nepříjemné vlny horka, třásla jsem se a moje ruce taky nebyly mé. Stres se mi sžíral do těla jako infekce a já s tím nedokázala nic dělat.
Ale ejhle. Jakmile jsem zapomněla, s kým mluvím, a byla natolik ponořená v představách o formulování slov, dokážu říct, že jsem mluvila celkem dobře. Vím, jaký typ člověka jsem a nerada mluvím před lidmi o tématu, o kterém nic nevím. Pokud mám přednášet o něčem, co neznám, jsem nervóznější o to víc. Ale pokud se jedná o mou knihu, kterou znám jen já do nejmenších detailů, posléze jsem se však rozmluvila.
Při mluveném projevu se snažím také vyjadřovat tak, jak píši. Miluji metafory, přirovnání, prostředky, díky kterým čtenáři mohou létat v oblacích a rozvíjet si představivost.
"Hlavní hrdinka je součástí vlkodlačí bzenecké smečky a dokáže zcela přesně rozlišit, kdo je člověk a kdo patří do nadpřirozeného světa."
Každopádně bych to nebyla já, kdybych nemluvila od pasu. Takže projev, který jsme s H. vymýšlely ve vlaku, jsem zakopala pod zem. Pár úryvků jsem využila, ale většinou jsem mluvila tak, jak se mi zdály slova vhodná.
"Hlavní hrdinka se jmenuje Alexandra Larová.
A se všemi vlky dostávají jméno Bzenečtí psi."
Redaktoři se mě mezitím ptali na různé otázky, z nichž jedna byla, zda se v příběhu objeví romantická zápletka. Odpověděla jsem, že ne, možná u vedlejších postav, ale u hlavní hrdinky v žádném případě, protože se příběh zaměřuje spíše na charakteristiku postav, jejich vývoj, soudržnost rodiny (vlčí rodiny) a otázky, kdo je ve skutečnosti ten zlý.
Poté jsem si uvědomila, že by mě tahle otázka neměla překvapit, protože přece jen CooBoo vydává romantické fantasy knihy. No jo, nakladatelé ví, co se zrovna čte.
Můj proslov skončil přesně po sedmi minutách - zdálo se mi to tak krátké! - poděkovala redaktorům, popřála jim krásný zbytek dne a pak… jsem zjistila, že moje nohy jsou dřevěné. Hlas se mi po tom výkonu neskutečně třásl a můj úsměv byl roztřepaný, když jsem se dala do řeči z onen kamarádkou.
Společně jsme šly za paní H., která na mě čekala s úsměvem na rtech a šly to oslavit cigaretou.
x x x
Třináct hodin jsem stála na nohou. Stres a nervozita v důležitém okamžiku mého života mě tak unavila, že jsem ve vlaku málem usnula. Ale opravdu. Ten stres mě tak vyšťavil, ještě nikdy jsem se tak necítila ani když jsem absolvovala talentové zkoušky.
Byla jsem tedy velmi vděčná, když jsme po jídle šly na nádraží a já si mohla sednout na kovové zábradlí u nádražního obchodu, zatímco H. kontrolovala tabuli příjezdů a odjezdů, a já zhluboka dýchala nad příšerně velkou porcí oběda, který se mi neusadil v žaludku zrovna nejlíp.
Vinu dávám už-je-po-všem-stresu, samozřejmě.
Domů jsme přijely hodně pozdě, klapky mi padaly, ale já přesto, co jsem překročila práh mého domu, povyprávěla tátovi, co jsem vše redaktorům vyprávěla.
A táta řekl tu nejkrásnější věc, u které jsem se mohla pýchou a radostí jen dmout.
"Tady je ta naše spisovatelka."
Tímto bych chtěla od srdce poděkovat nakladatelství Coobo za organizace této akce, do níž jsem zjistila, že na tom nejsem tak špatně *smích*. Je to krásná zkušenost a vědět, že můj příběh smí někoho přitáhnout? Krásný pocit.
Tím chci říct, že jsem nevyhrála. Ale víte co? Ani jsem v to nedoufala. Jak jsem řekla, účastnilo se dozajista mnohem lepších lidí než já. Ale tohle mě posune dál.
Půjdu dál za tím, co mě baví.
To je psaní.
Mějte se krásně,
adís.
Komentáře
Okomentovat