A najednou...

Jedno z mých depresivnch kousků...

---

Byl čtvrtek 16.6.2016. 7:35. Čas, kdy jsem nestíhala a pospíchala do té zrádné budovy, které se říká škola. Ještěže mám školu tak kousek..

Pak jsem zastavila. Všimla jsem si něčeho na zemi. Byl to motýlek, skoro nehnutě na asfaltu a na silnici, kde nejezdí moc aut. Byl krásný. Žlutá křídla s černými skvrnami.. vtáhla jsem mobil ze svého obalu a ten přiložila k zemi. Myslela jsem si,že motýl byl už bez duše, ale přece jen se pohnul. Zpočátku nechtěl s mým obalem nic mít, ale pak přece jen nasedl. Co nejrychleji jsem si ho vyfotila a přešla k nejbližsímu keříku. Tam jsem obal s motýlem nastavila a čekala, až se motýl rozkouká na nové prostředí, kam byl přenesen. Zase. Nehýbal se. Pak se ale pohnul; avšak směrem, kde byla má ruka.

"Tam ne, drobku. Na stromek." Bylo divné si vykládat s motýlem, ale i tak mi to za to stálo. Otáčením ruky o několik stpňů dokola se nakonec zastavil, jako by věděl, že mě to nebaví. Jo, nebavilo mě to, ale pro tohoto živého tvora bych udělala ledasco.

Kolem prošla jedna deváťačka. Nevšímala jsem si jí, ale věděla jsem, že mě pozoruje pohledem typu; To je blázen. Povídá si s motýli. Takže se potvrdilo, že je to magor. Můžu to říct celé škole, to bude sranda!

Jakmile odešla o několik metrů dál a už mi nevěnovala pozornost, natáhla jsem ruku a sledovala, jak motýl roztáhl svá křidélka. Pak jii párkrát máchl a náporem vzduchu se vznesl do výšky. Usmála jsem se představě uletět. Uletět před prblémy, před životem, před všemi lidmi, před vším...

Fuch.

Vytřeštila jsem oči a sledovala zamračenou oblohu. Po motýlu ani vidu, ani slechu. Srdce se mi po tom zvuku rozbušilo. Pak jsem to zahlédla a málem klesla na zem.

Černá temnota, malá skrvna, kos, seděl na cihlované zídce a měl v zobáku žížálky. Druhý, ten za ním,... měl v zobáku toho tvorečka, kterého jsem měla před pěti sekundami v dosahu. Stačilo málo. Pět sekund. A vše se zbořilo...

Začala jsem toho kosa proklínat do všech temných nestvůr, které existují, ale pak jsem sklopila zrak a šla dál. I oni stvořily nové malé životy. Třeba se právě před těmi pěti sekundami narodil z kukle nový motýlek s krásně žlutými křídly...

Tak či onak. Je to život. Ten krutý žebřík, postupující neustále nahoru, nekončící...