Tanec s nenávistí | kapitola třetí

Tak si říkám... je to miraxus povídka... a ono je to u třetí kapitoly a miraxus nikde, ty jo. xD

PANEBOŽE. LIDI. JÁ... PÍŠU,PÍŠU, UKLÁDÁM... A ONO TŘI ČTVRTĚ KAPITOLY NIKDE! MOJE NERVY!

---

3. MALÉ NEDOROZUMĚNÍ

"Ano. Jsem tady šéf." prohlásil v klidu zelenovlasý, když se hrdě vztyčil proti královským mágům.

"Hmm," zabručel mág s roztřepenými černými vlasy jako samotné havraní peří. Rozhlédl se s pevným výrazem po všech v krčmě, až se zase zastavil pohledem na zelenovlasém, jež se přihlásil jako vedoucí této krčmy.

Nikdo se neopovážil ani muknout, ani ničím zašustit. Respekt k mágům to jasně vyjadřoval; jeden z nich by jim totiž mohl magií udělat cokoliv.

"Městem pobíhá pověra..." začal naoko rozmlsaně s hlubokým hlasem onen mág. "že jsou tady lidé, kteří přežili před rokem útok draka. Též se povídá, že právě tito tři lidé jsou mágové." Černovlasý mág se na Freeda zlomyslně a již vítezně podíval. "Je to pravda?"

Freed scvakl čelisti. "Znamená to, že nás tři z něčeho obviňujete?"

Všichni lidé se i přes alkoholu v krvi podívali na tři lidi, kteří vedli tenhle podnik. Ti se zamračili.

Černovlasý se šíleně zazubil. "Správně. Z toho, že i vy můžete být Dračími děcky. Klidně všichni tři nebo jeden z vás, protože nebylo známo, zda je Dračí syn žena nebo chlap, gihi."

Jeden muž se kolébavě postavil ze svého místa, ve tváří měl zasazenou červen a opilecký výraz.

"Kdo sakra jste? Tohle je obvinění bez důkazů! Vy ani nevíte, že tito lidi zbytky navyhazujou do koše, ale dávaj to malým, kteří nic nemaj, kdo k čertu jste, že tady můžete kohokoliv obviňovat? Heeh?"

"Správně! Je to čisté obvinění!"

"Kdo sakra jste?"

Černovlasému škublo v líci, přes tvář mu přeběhl nebezpečný stín. "Drž..." Zvedl ruku směrem k muži, která se rázem změnila na lesknoucí se železo. "...hubu!"

Všichni zatajili dech, ba i zavřeli oči, když se krčmou ozval zvuk odrážejícího kovu.

Rusovlasá s černovlasým nejen pootveřeli ústa, ale i předevím černovlasého to donutilo vytřeštit oči.

Freed, doteď stojící u baru, se v tom útočném momentu přemístil před muže, který jako první promluvil a ochránil ho magickými runami, jež útok mága odrazily. Freedův vražedný lesk v očích donutil železného mága svou kovovou ruku oddálit a držet se dál. Opilý muž otevřel pusu dokořán, s vykulenýma očima couvl, až málem neudržel rovnováhu a byl by spad. Vlastně... že spadl. A evidentně usnul, protože pak už se nepostavil.

Černovlasému mágovi vystupovaly žilky a zuby o sebe dřely. Udělal krok dozadu, ačkoliv to neměl v plánu.

Pro ženu, nejspíše jeho společnici, to byla zřejmě zajímavá podívaná, tvář měla posetou ledovou maskou. Pokud neútočila, nevěnoval jí nikdo pozornost.

"Ty zmetku," zavrčel mág. Chtěl po něm vyjet pěst proti pěsti, ale Freed se ujal slova, což mága zastavilo. A nebyla to jen slova, nýbrž i svým pohledem přiměl všechny zkamenět.

"Nikdo nebude zraňovat na nevinné lidi. Ať je tato krčma nazývaná pro barbary, vojáky, schovanky, cizince, předávajíc si informace nebo pro opilce... ale nikdo nikomu neskřiví ani vlásek na hlavě, dokud jsme tady my. Jsme tady na to, abychom chránili jeden druhého." řekl s temným nádechem Freed, neustále propalujíc pohledem Železného mága.

Poté se vedoucí své hospůdky usmál, když si uvědomil, že tohle vše udělal jen díky tomu cizinci.

Každý někoho ztratil, proto nesmíme dovolit, aby se to stalo podruhé, hm.

Pak se znovu podíval na mága.

"A ano; jsme mágové. A až nastane čas, vytáhneme své zbraně a budeme bojovat. Je jedno proti komu, ale kvůli komu."

Bixlow s Ever se chápavě a pevně usmáli, nýbrž byli rádi, že byli na jeho straně, jež téměř celou krčmu v tichosti svázal přemýšlením a překvapením.

Nebylo slyšet ani nadechnutí - i opilí se neopováželi, ačkoliv alkohol je sváděl k dalšímu.

Železný mág třeštil oči, obočí mu neustále poskakovalo a kapičky potu mu stékaly po líci. Nedokázal si totiž přiznat, že byli poraženi - oni, magičtí rytíři, pověřeni samotným králem.

Pak zadunělo na scéně další z brnění. Přítomní obrátili zrak k rudovlasé ženě, která se lehce postavila před svého společníka, klidně ve tváři rozhodnuta při potíži komukoliv zlomit vaz.

"Uklidni se, Gajeele."

Bixlowova tvář se napjala. "Gajeel?"

Rusovlasá žena zamrkala, chvíli bylo ticho. "Oh, my jsme se zapomněli představit. To je mimochodem tvá chyba, Gajeele."

Hodila po společníkovi očkem, ale pak se hrdě obrátila k lidem.

"Já jsem Erza Scarlet, jedna z mágů Druhé generace. A tohle je Gajeel Redfox, takzvaný Železný Drakobijec, taktéž jeden z členů Druhé generace."

"Takže Druhá generace opravdu existuje..." Proneslo se šeptem někde v rohu, ale Erza dělala, že to neslyšela.

"Počkat."

Oči se obrátily k pohledné Everm jež seděla na pultu, což mělo za následky další krvácení z nosu některých mužů anebo i jiné hlasité povyky.

"Neříkají vám Titania?"

Erza lehce sklopila hlavu, čímž jí vlasy spadly do očí; avšak byl viděn jen úsměv na rtech.

"Ano," pousmála se a koukla na Ever. "Titania, ta, jež porazila sto monster."

Lidé zadrželi dech, někteí se málem zvrátili na svých židlích a přepadli na zem, díky účniku alkoholu.

"Takže..." Erza pak sklopila omluvně hlavu až k prsům. Když si všimla, že Gajeel jen tak stojí, natáhla ruku a praštila ho po hlavě, až se zapotácel a zkřivil bolestně tvář, čímž se všichni strachy zajíkli a děkovali všem bohům, že nejsou na jeho místě.

"... prosím, přijměte naši omluvu. Tato situace s Dračím synem jest velmi složitá a nikdo neví, komu důvěřovat. Můj přítel Gajeel získal nejspíše špatné informace, které nás dovedli sem. Proto nám odpusťte, ve jménu královských mágů!"

Gajeel též se sklopenou hlavu, téměř až k podlaze, sykl něco na Erzin účet, ale dál i přesto poslušně skláněl hlavu.

Evergreen, Bixlow, a Freed si vyměnili pohledy s jemně paličatým a upřímným úsměvem.

Freed přikývl a zvedl jeden prázdný pohár ze stolu vedle něj.

"Nechcete se edy posadit a dát si? Jako přijetí omluvy?"

Mágové zvedli hlavy, Erza se uchopila opět slova a zavrtěla červenou hřívou.

"Musíme odmínout, ale děkujeme. Zdrželi jsme se tady moc dlouho, král musí hořet nedočkavostí." Pousmála se. Pak otočila hlavu k Železnému drakobijci.

"Takže Gajeele," řekla Erza, tlačíc ho ke dveřím pevně natiskutého na její pevné prsní brnění. "Půjdeme. A určitě, až budeme moct, přijdeme sem zchladit svou žízeň. Děkujeme a ještě jednous e omlouváme."

Ale pak se zastavila, což Gajeel bečekal a začal se dusit, až celý zrudl. Mlátil ji do ruky, ať ho pustí, ale ona nereagovala.

"Ano a... neobjevil se tady někdo podezřelý?" zeptala se, ignorujíc mlátění do jejího cinkajícího brnění.

Freed, coby vedoucí, pootevřel ústa, i přestože věděl, nač mágyně narážela. Zavzpomínal na všechny okamžiky dnešního dne, ale nic podezřelého ve vzpomínkách nenašel.

"Ne, zřejmě ne."

"Dobře," hlesla Erza. "nevadí. Tak jdeme, Gajeele."

Gajeel si začal cosi brousit pod vousy, než ho Erza zpražila svým zabijáckým pohledem a dveře krčmy se zavřely.

Freed si až pak uvědomil, že vlastně tu podezřelý někdo byl, ale nikomu to zvláštní ani nepřipadalo. Ovšem... nevěřil by tomu, kdyby byl on opravdu Dračím synem. To by pak neřekl něco takového, kvůli čemuž porazil legendární mágy. Pousmál se a vydal se do práce, kde začali všichni jeho návštěvnící a přátelé spokojeně pokřikovat svá přání. V místnosti se nesl puch alkoholu.

Erza Gajeela držela na hrudi, dokud nezastavili před branami královského dvoru, u něhož stáli noví strážní.