Byli jsme spojeni alchymií | kapitola čtvrtá

Přidávám čím dál kratší kapitoly, zdá se mi... ale tahle je celkem dlouhá, jsem se trochu rozepsala.

Nu, ale nevadí. Tím jich bude víc. xD

Užijte si díl. ^^ (Hele, taková otázka... je tu nějaký čtenářik, čtoucí tuto povídku? Nechť se hlásí do komentáře! :P ^^ Díky. Protože mi připadá, že to píšu jen tak do vzduchu (což beztak ano, ale pšš, nechte mě v té iluzi).

---

4. BOJ ZBLÍZKA

Když Roy sešel ze schodů potichu dolů, zjistil, že je doma sám. Nedivil se. Rodiče brzy odjeli někam, kde ani Roy nevěděl, kde prováděli ten výzkum pro lidi, kteří patrně z armády nejsou. Pokud by to někdo z Amestrijské armády zjistil, byli by zabiti. A to možná i Roy, ačkoliv do toho není nijak vtažen.

Na stole v kuchyňce měl na talířku připravené jídlo. Oběd, snídaně, večeře - kdo ví. Ale Roy si to jako každý den nevzal. Nechtěl být za rozmazleného synáčka, jehož rodiče si ho získávají jen přínosem jídla, nikoliv žádné pozornosti a ničeho, co rodič měl dělat.

Otevřel skříňku a vytáhl si sušenky, do kterých se hned po rozbalení zakousl. Na celý den mu to snad bude stačit, i když to není zrovna nic moc.

Sedl si na polorozpadlou židli a žvýkal. Mezitím si napustil do plechového hrníčku vodu a zchladil tak ranní sucho v ústech.

Cynicky se ušklíbl. Chvíli přemýšlel, zda to nebyl sen. Že právě včera byl u pana Hawkeye a... on ho bude učit. Učit.

Royovy oči se rozjasnily, ale po chvíli pohasly, když si uvědomil, byť znovu, že v síti alchymie jsou i jeho rodiče. Zase oni. Proč?

Dojedl malé sousto, a mezitím, co žvýkal, si začal zavazovat boty, které si večer zapomněl sundat a oblékal si kabát. Upravil si límec bundy a s menším pohledem se obrátil do kuchyně, kde si představil na včerejší výstup. Tvář se mu zjizvila. A vyšel vstříc světlu.

Měl ještě hodně času. Loudal se uličkami, hlavně neprocházel cestou, kterou šel předešlý den. Věděl, že tudy půjde, nechával si to na správný čas.

Cesta byla ještě trochu namoklá, v noci asi ještě stále pršelo. Tráva na okrajích chodníků na sobě držela ještě kapky deště, a až ji lístek neudržel, pustil kapku na zem, kde se rozprskla do všech stran.

Roy měl ruce v kapsách a díval se do země. Neobával se, že do někoho narazí. Každý byl v práci nebo ve škole. On školu svým způsobem zanedbával. Loudal se radši venku, kde ho nikdo nepomlouval a za jeho zády se nesmál. Uvnitř ho to bolelo, ale z venku to nedával znát. Dělal, že neslyší a snažil se nejrychleji zmizet a zapomenout.

Roy vzdychl, jeho teplý dech se spojil s chladem a vytvořil páru, která mu lehce ovanula tvář. Otřepal se zimou.

Najednou ho z toho klidu, na který si začal zvyknout, vyrušil křik chlapeckých hlasů.

Otočil hlavu do uličky, kde uviděl tři kluky, kteří do něčeho kopali a na něco křičeli. Roy se schoval za roh domu a zaostřil do tmy. Vykulil oči, když rozpoznal na zemi schouleného kluka, který byl terčem těch tvrdých ran a kopanců.

Aniž by Roy přemýšlel,pak se vrhl do té uličky.

Klučina, ležící na zemi, si ho samozřejmě všiml a ti tři se otočili za důvodem, kam se jejich hračka dívala. Ošklivě se usmáli. Roy poznal, že se jedná o ty, kteří byli v trochu vyšší kastě - tím, že měli vše, si také vše mohli dovolit. Tak to chodilo.

Na sobě měli dražší a modernější oblečení, které si může každý tak jen přát a čekat, až vyjde z módy, tudíž bude o nějaké ty peníze za levněji. Jak si Roy o každých takových myslel, byli to lidé, kteří byli moc závidlí na penězích a že si za ně vše koupí.

"Ále, není tohle náhodou Mustang?" zachechtal se jeden a ukázal na něj. Roy se prudce zastavil. Najednou, jako by mu bliklo světlo v mozečku; co že tady dělá? Nemohl vycouvat. Svědomí mu to nedovolilo.

"Jo, vždyť je to on. Kdo by ho nepoznal." odfrkl si druhý kluk a s rukama v kapsách kopl do toho chudáčka.

Royovi blikly oči. Kluk si toho všiml.

"Co uděláš, Mustangu?" zeptal se.

Provokace, uvědomil si Roy.

"Vlastně," Kluk se na klučinu na zemi hravě podíval. Jako kočka na myš, se kterou pohraje a pak sní. "Nic neuděláš. Ty ani nikdy nic neuděláš."

Roy sevřel pěsti. Možná v životě nic neudělal - moc dobře to věděl -, ale někomu zachránit zadek může, ačkoliv se mu to nemusí vrátit, ne?

Zařval a vrhl se po nich. Kluci to samozřejmě od Mustanga nečekali, nikdy neviděli, jak by po někom vyjel. Sám Roy se divil, co to dělá.

Jeden jeho ráně uhnul. Roy byl vlastně levý jak paleno, protože nevěděl, jak fikaně to udělat, aby strefil. Nikdy se totiž nepral.

Žaludek mu zakolísal, když dostal od druhého ránu do břicha. Málem mu orgány vyletěly krkem. Spadl na zem.

To si zase teda podělal. Bude ještě větší otupou... Zvedl oči a podíval se na mrzáčka, který na tom byl možná hůře. Ten mu pohled opětoval, v očích měl vepsán strach a bezmoc. Roy si myslel, že se mu jen třesou rty, ale něco mumlal. Něco mu říkal.

Mustang vykulil oči. Neposlouchal rozhovor těch tří tupců - když se k němu blížili, zvedl hlavu, drsňácky si otřel z koutku úst krev a natáhl nohu. Tuto akci rozhodně kluci nečekali, protože se skáceli na zem a bez hlesnutí se váleli na zemi a kašlali nad vyraženým dechem.

Roy si na jednoho z nich, na toho, který ho prvně oslovil, sedl, aby se nemohl hýbat a natáhl ruku. A vystřelil. A zase, silněji. Cítil, jak se klukovy tváře pod jeho rukou scvrkly a po chvíli tam cítil tvrdé nic. Když přestal, uvědomil si, že udělal klukovi pořádného modráka. Z nosu mu tekla krev.

Roy z něj bezmyšlenkovitě slezl. Kluk se vyhrabal honem rychle na nohy, párkrát zakopl, hulákal šišlavě a kňourajíc na své kamarády, kteří dávno zmizeli, aby na něj počkali.

Royovy pěsti se třásly. Podíval se na ně - byl zmatený, srdce mu splašeně bilo, zhluboka dýchal. Co to právě udělal?

Okamžitě se za sebe otočil, když uslyšel praskot pytle. Kluk, který se jakž takž dostal na nohy a opřel se o zeď, se koukl s chabým úsměvem na Roye.

"Ty asi na blízko nebudeš." zamumlal s úsměvem, s modrým monoklem pod okem. Oblečení měl mírně poroztrhané, kabát mu snad ještě poslouží, akorát byl protu napuchlý smradem odpadkových pytlů.

"Em... asi ne." Poškrábal se Roy na temeni.

Chvíli byli potichu.

"Proč oni...?" Nedala mu otázka.

Kluk se zachrchlal. "Pf, jsou to blbci. Potkal jsem je na ulici a oni začali říkat cosi o tom, proč nejsem ve škole, možná bych si moh... au, koupit lepší oblečení a tak..." Změřil si Roye pohledem. "Asi víš, o čem je řeč."

Roy chápavě přikývl. Byl i mírně vykolejený - nikdo, aniž by nevěděl, kdo je a čí syn je, tak se s ním takto nevybavoval. Byl překvapen i vlastně potěšen. Asi se bude prát častěji...

"Díky," vyklopil nakonec kluk a začal se za pomocí zdi šourat k hlavní ulici. Roy ho sledoval - pomohl by mu, ale nemohl se hnout. Sám nevěděl proč.

"Jo a Mustangu," Otočil se na něj lehce kluk. "doporučuji ti, aby ses už do rvaček nezapojoval - byl to hrozný pohled." Díky chlapcova úsměvu Roy poznal, že se jednalo jak o upřímnost, tak i o radu a vtípek.

Roy se ušklíbl a přikývl.

Kluk zmizel, než stačil Roy zpozorovat, jakým směrem.