Byli jsme spojeni alchymií | kapitola šestá

Yuuaa,

lidi. Ze mě asi kuchařka nebude. Dělám si s chutí krupicu, přelétnu pohledem návod s tím, že si to pamatuji. Do mléka dám dvě lžičky soli... a měla být špetka (to jsem si přečetla až pak) a místo sladké kaše, nad kterou jsem slintala, jsem měla slanou... Super, jsem zvědavá, jaké to bude, až budu žít samostaně... To bude teprve sranda.

Nu, ale užijte si dílek. Jaký máte jinak názor na povídku? ^^

---

6. OHEŇ

"Příště si dávej pozor, aby tě nikdo nesledoval. Mohl by z toho být pořádný problém." pověděl mu Hawkeye později, když Roy přišel na druhý den a Hawkeye se podíval opět do ulice, zda je nikdo nešpehoval.

"Vás hlídá armáda, nebo...?" zeptal se Roy, ale Berthold ho přerušil.

"Ne, tak to není. Jen ty psy nemám rád."

Psy? podivil se Roy.

Roye napadla poté otázka. "Alchymie je zakázaná?" zeptal se. Berthold se na něj podíval.

"Některá. Alchymie je věda, zabývající se rovnocennou výměnou, když něco chceš, musíš i něco obětovat - změnit kov na zlato. Avšak... alchymie není jen o tom. To, co jsem vymyslel, má s touto výměnou jen málo společného."

Chlapec celou dobu, co ho pan Berthold Hawkeye pozval k sobě na práh, přemýšlel, o jakou vědu se zajímá. Věděl, že o alchymii. Ale o jakou? Nějakou určitou? Existují různé typy alchymie?

Bertold se rozešel opět onen chodbou. Tentokrát z jedných dveří vykukovala blonďatá hlava malé slečny. Myslela si, že je téměř neviditelná, ovšem to platilo jen pro otce - Roy si jí všiml a usmál se na ní, až za sebou hned tiše zavřela. Vešli do pracovny. Zůstalo to tak středně uklizené, jak včera. Určitě si toho pan Hawkeye všiml, ale nic neřekl.

Myšlenky se mu vrátily ke včerejšku, kdy dostal pořádnou lekci od slečny Hawkeye. Jemně se nad vzpomínkou ušklíbl, dokud se k němu neotočil Berthold s tím jeho chladným výrazem.

"Jak jsem říkal, nezajímám se o alchymii jako takovou... Možná porušuji zákon, ale i ten tam je. Jedná se o ovládnutí elementu - žádné přeměny kov na zlato."

Roy trpělivě vyčkával, polkl, když pan mlčel.

"Oheň." zamumlal a zvedl hlavu, díval se do stejného okna jako předtím. "Ovládnutí ohně."

Roy vytřeštil oči, pootevřel ústa překvapením.

"T-to lze?" vykoktal samým překvapením. Nevěřil omu. Oheň je přírodní katastrofa, jen Bůh jej může velet. Nikdo jiný.

"Ano," Nehnul ani brvou, "lze všechno. Jen se musí člověk vzchopit a zkoušet to vzít do rukou, aby se ta pohroma již nikdy neopakovala." Zdálo se, že to neříká mladíkovi, ale jako spíše sobě.

Jaká pohroma? zeptal se sám sebe. Neměl rád, když někdo mluvil v hádankách. Ale Berthold v hádánkách nejen mluvil, ale byl celý jednou velkou hádankou.

Starý muž se na něj koukl. Pohled mu opětoval. "Chci ti to předat, nezbývá mi moc času."

"Času na-" Roy se zastavil v tázavém pohybu.

"To není již tvá věc. Jen mě musíš poslouchat. Pamatovat si každé slovo." Zakašlal do dlaně. Pak se koukl na židli; Roy pochopil a posadil se.

"Ovládnout oheň je umění. Každý plamen, každou jiskru. Jako Bůh." zamumlal. "Kdy vzniká oheň, chlapče?"

Royi se rozzářily oči; začalo to.

"Při suchu-"

"Špatně i dobře. Špatně proto, že špatně formuluješ. V poušti bys asi oheň nerozdělal. Musíš mít někde vodu - tu můžeš rozložit a tím vznikne vodík a kyslík, čímž vytvoříš oheň - ale jen v uzavřeném prostoru. Pamatovat."

Mladík pootevřel ústa. Tohle bude drsné. Příště si musí donést deník na poznámky...

Po následující pauze se zase dveře otevřely. Nestál v nich však učitel, ale jeho dcera. Roy se pousmál na její mírně zamračený výraz.

"Ahoj," pozdravil a zavřel knihu, ačkoliv měl pauzu.

Dívenka v rukou držela opět hrníček s dýmícím se čajem. Opatrně se postavila na špičky a položila jej na stůl.

"Hm." zamrmlala. Roy to pobral jako pozdrav.

Riza se na něj otočila; již neměla ten tvrdý výraz, ale takový lehký, dětský, zároveň takový, který Royi zřejmě nevěřil. Všimla si knížky, kterou dřímal v rukách a pootevřela ústa. Pak se na něj znovu podívala a stiskla rty do úzké čáry. Všiml si, jak jí zacukaly koutky, ne však smíchem. Možná vztekem?

"Víš, co je to?" Zvedl knihu před sebe a sledoval dívčin výraz. Otočila se hlavou jinam.

"Kdo by to nevěděl..." zamumlala. Na chvíli mu připomněla sebe, když o alchymii mluvili neustále rodiče. Roy měl na tváří zvláštní grimasu; rty se mu společně s obočím zkroutili. Uvědomoval si dívčin nezájem, proto se přesunul k čaji a když se stačil napít, uslyšel: "Bacha, je vřelý," než se zavřely dveře.

Někdy kolem páté hodiny se Roy oblékl a automaticky čekal u dveří, aby ho mohl Berthold vyhodit. V této době, ačkoliv se mu nechtělo, musel již chodit domů, protože byla čím dál větší tma.

"Nevypusť to z hlavy jako kouř," připomněl mu Berthold a jako první vykoukl ze dveří, zda tam nikdo není. Pak je otevřel dokořán, aby mohl vyjít chlapec. Ten vděčně pokývl.

"Jistě, sensei. Děkuji Vám. Přístě budu odcházet sám, abyste se nemusel namáhat." Nad tou nabídkou Hawkeye zapřemýšlel, ale nic neřekl.

"Nashlednou," řekl s úsměvem Roy a přitáhl si kabát blíže k tělu, když vyšel vstříc chladnému blížícímu se večeru.

Byl zvědav, co se bude dít zítra. Dnes se naučil mnoho věcí o alchymii a o ohnivému elementu, pochyboval o tom, že by se toto učili ve škole. To pan Hawkeye mu sám byl učitelem.

Usmál se. Tohle bude jeho tajemství. A nikoho jiného.