pod hvězdami s vlky a kojoty.

Sice si to může udělat každý druhý, který není blbý, ale kdo nevyniká v kreslení, může využít tuto techniku (tu mi poradil taťka). Mě by to možná napadlo až po tom, co bych to tričko již dodělala. V pondělí(včera) jsem si po dlouhé době šla koupit červené M triko. Do dneška mi leželo ve skříni tak, abych na něj nezapomněla. Když jsem ho z toho igelitu vytáhla, zdálol se mi.. taková divná látka. Až moc hebká a jemná. Až sakra moc. Ale toť vedlejší. Připravila jsem si černý fix na textil , zakoupený v papírnictví. Dále tužku na jemné náčrtky na triko. Nůžky na vystřižení šablony. Tunu papírů (či novin ), tiskárnu. Pokud-li se někdo fakt nudí a myslí si, že umí kreslit, může si místo vytisknutí obrázek obkreslit. Já byla zhnilá a proto jsem si to vytiskla. Jenže tiskárna, potvora, moc nebrala černou, tak jsem si to musela navíc ještě obtáhnout černým centropenem. Přesunula jsem se i s notebookem na zem a vše si připravila, abych se nemusela zvedat a začala. Vytisklý transformační kruh...

> 3. Zablácená cesta. Déšť padá po miliony kapkách a postupně se ztrácí na zemi. Cestou se ozývá čáchání vody; nepřetržité, nikdy nekončící. Muž v zelené bundě splašeně dýchá a běží. Běží o závod jako kořist. Ovšem že, on tou kořistí vlastně je. V očích má vepsán strach. Vklouzne do vlhkého lesa. Bunda se mu zasekla o kus větvi, urychleně se otočí a škubne s ní a uhání dál. "Ne!" vyjekne muž a dívá se ke každému porostu. Ale jen ticho přehlušují kapky deště. Nikde není nic. Muž se skácí k zemi, unaven a vyčerpán. Jenže srdce mu bije pořád stejně. "Strach… tak chabé projevy lidí..." Hlas zašustí mezi křovinami. Nikoho by to nenapadlo, ale nyní byl déšť jak by nepřítelem. Strážil tajemství za svou hudbou. Muž se zmateně otáčí kolem své osy, oči vykulené. Pak se před ním zjeví stín; ne příliš velký, ani malý. Byl to stín muže, kterému nešlo vidět nic, ani tvář. Stefan vykřičí a následuje tma. "Lou, škola!" Vstala jsem splašeně ze židle, která zakvíjela. Od...

Další díl. Děkuji za ohlasy. > 2. Ve škole se neustále probíralo o ztracených lidech a diskuse došla k závěru, že se v našem lese skrývá nějaký psychopat a zabíjí. Možná je v tom kousek pravdy, ale je spousty jiných lesů, kde by mohl… hm, to. Neměla jsem ale žádnou sílu se k nim připojit, protože už tak jsem měla plné myšlenky Stefana a mámy, která je na dně svých sil. Teď jsem si už nedokázala představit, jak by to vypadalo, kdybych se ztratila i já. Stefan mámě způsobil dost muk. Měla bych být taky na pokraji, ale neznala jsem ho jako svého strýce dostatečně, abych po něm steskala. Máma mi o něm jen někdy vyprávěla, jako moc jí ho připomínám a jak jsem mu podobná a ukazovala mi i nějaké fotky, ale nějak si ho nedokážu přiřadit. Dívala jsem z okna, kde se začínaly rosit první kapky deště. Nebe bylo poseté šedými mračny a o kus dál úplná temnota. To bude zase bouřka… Když skončily všechny vyučovací hodiny, divila jsem se, jak je možné, že jsem nebyla vyvolaná nebo se nějaký učitel n...

Jedno z mých depresivnch kousků... Byl čtvrtek 16.6.2016. 7:35. Čas, kdy jsem nestíhala a pospíchala do té zrádné budovy, které se říká škola. Ještěže mám školu tak kousek.. Pak jsem zastavila. Všimla jsem si něčeho na zemi. Byl to motýlek, skoro nehnutě na asfaltu a na silnici, kde nejezdí moc aut. Byl krásný. Žlutá křídla s černými skvrnami.. vtáhla jsem mobil ze svého obalu a ten přiložila k zemi. Myslela jsem si,že motýl byl už bez duše, ale přece jen se pohnul. Zpočátku nechtěl s mým obalem nic mít, ale pak přece jen nasedl. Co nejrychleji jsem si ho vyfotila a přešla k nejbližsímu keříku. Tam jsem obal s motýlem nastavila a čekala, až se motýl rozkouká na nové prostředí, kam byl přenesen. Zase. Nehýbal se. Pak se ale pohnul; avšak směrem, kde byla má ruka. "Tam ne, drobku. Na stromek." Bylo divné si vykládat s motýlem, ale i tak mi to za to stálo. Otáčením ruky o několik stpňů dokola se nakonec zastavil, jako by věděl, že mě to nebaví. Jo, nebavilo mě to, ale pro tohoto...

Povídka na přání pro Asuku. Kdo by měl zájem, může napsat. ^^ > 1. Ještě než jsem odemkla dveře, nakoukla jsem do schránky a vytáhla z ní ty kusy papírů. Vzala jsem je pod paži a z kapsy vylovila klíče, kterými si odemkla a vešla dovnitř. Ovanula mě vůně levandulí, vycházející z obyvákového pokoje. V kuchyni jsem odložila batoh na židli a prodírala se těmi cáry papírů. Dopis pro mámu, pro tátu, pro mámu, reklama,... noviny. Hned mi do očí trefil velký, zvýrazněný černým název, vytisknutý na titulní straně. ZMIZELI DALŠÍ DVA TURISTÉ! JE VYHLÁŠENO PÁTRÁNÍ. Skousla jsem si ret. "Mami?" vykřikla jsem a ani nevím kam, ale vím, že můj hlas se ozve radiátory nebo skrz dveře každého pokoje z papíru. "Ahoj, zlatíčko." Máma se řítila ze schodů, jako by běžela maraton a políbila mě na čelo. "Jak bylo ve škole?" zeptala se mě, zatímco si vybírala své dopisy a házela okem po letácích a reklamách. "Tak jak ve škole. A už zase… se prohřešují nějací turisté."...

Ahooy, jsem zpět . No, jakože zpět , že ano. To známe. Jeden článek za měsíc... tomu říkám rekord. Ne, omlouvám se, múza je ta tam. Pořád mi utíká.. Ale zpět k věci. Nedávno mě napadl článek, když jsem radila blogerce Yuki, co by mohla tak napsat. Samozřejmě všechno bez výsledku. Už skoro čtyři hodiny jsem sepisovala novou povídku, vypnula všechny komunity a soustředila se jen na psaní. A náhle! Blik! WATTPAD! Co bychom o něm mohli tak napsat? Každý má na tuto aplikaci nějaký názor, tak proč neudělat pár otázek? 1. Proč sis založil/a Wattpad? Přinutila tě vlastní hlava, která chtěla rozšířit tvé práce nebo proto, abys ses začlenil/a? - Vidívala jsem na hodně blozích, hlavně u kontaktů. W. Co to může být. Když jsem to jednou u skončené autorky rozklikla, chvíli jsem jen koukala a pak pochopila. Povídkový ráj . Tak jsem do toho šla. Zveřejňovala jsem tam každou povídku, mazala a nakonec jsem se dopracovala sem. Proč? Chtěla jsem se hnout z místa. Poslat příběhy dál, na literární soutěže...