Eater hearts, | 1.

Povídka na přání pro Asuku. Kdo by měl zájem, může napsat. ^^

---

> 1.

Ještě než jsem odemkla dveře, nakoukla jsem do schránky a vytáhla z ní ty kusy papírů. Vzala jsem je pod paži a z kapsy vylovila klíče, kterými si odemkla a vešla dovnitř. Ovanula mě vůně levandulí, vycházející z obyvákového pokoje.

V kuchyni jsem odložila batoh na židli a prodírala se těmi cáry papírů.

Dopis pro mámu, pro tátu, pro mámu, reklama,... noviny.

Hned mi do očí trefil velký, zvýrazněný černým název, vytisknutý na titulní straně.

ZMIZELI DALŠÍ DVA TURISTÉ! JE VYHLÁŠENO PÁTRÁNÍ.

Skousla jsem si ret.

"Mami?" vykřikla jsem a ani nevím kam, ale vím, že můj hlas se ozve radiátory

nebo skrz dveře každého pokoje z papíru.

"Ahoj, zlatíčko." Máma se řítila ze schodů, jako by běžela maraton a políbila mě na čelo.

"Jak bylo ve škole?" zeptala se mě, zatímco si vybírala své dopisy a házela okem po letácích a reklamách.

"Tak jak ve škole. A už zase… se prohřešují nějací turisté." V plánu jsem to říct neměla, ale prostě mi to vyklouzlo, aniž bych o tom přemýšlela. Na to máma ustaraně zareagovala a jemně - jak nejjemněji dokázala - mi vytrhla noviny z ruk. Když přelétla po titulku a po textu, položený níže, starostí bez sebe se posadila na volnou židli vedle mého školního batohu.

Poslední dobou jsem přemýšlela, jak by reagovala, kdyby tam stálo mé jméno. Asi by dostala rovnou infarkt, když tak nad cizími lidmi klopí hlavu a mne si nervózně prsty. Byla přecitlivělá. Někdy až moc. Ale od toho tady byl pak táta, který jí vždy dokázal utěšit.

V tomto případě jí nezajímaly mé známky a možná ani má přítomnost. Uvažovala o něčem, s čím se nechce svěřit. Nevím, jestli se s tím svěřila tátovi, ale od doby, co ta vyšetřování začala, je víc nervózní, jako by tušila, co se děje.

"Mami… co se děje?" zeptala jsem se již po několikáté.

Ale jako pokaždé mi neodpověděla. Připadá mi to depresivní.

"To nic, broučku. Jak přijede táta, udělám večeři."

Nepřikývla jsem. Drapla jsem batoh a vyběhla schody nahoru, do mého pokoje. Otráveně jsem vzdychla a posadila se na postel. Příště budu muset ty noviny buď spálit nebo schovat, aby máma nebyla taková, jaká je.

Vždy, když je taková, co si přečte stránku novin, mě to nutilo o tom přemýšlet. Dobře, zdá se mi divné, že každým týdnem se nikdo z turistů či obyvatelů města nevrátí. Nemohli se přece jen tak ztratit. Les není tak velký, navíc je vyznačen stezkami, kterými by nerozuměl jen blázen. Sama jsem to měla nastudované, ještě předtím, než začaly ty ztráty. Od té doby se do lesa neopovažuji chodit, i když mě to tam táhne jako magnet. Ale rodiče by chytli asi záchvat, i kdybych se vrátila, takže radši nic nepokouším.

Rozhodla jsem se přesunout své myšlenky do hlubin a udělat si radši úkoly do školy.

"Večeře Lou!"

Táta. Usmála jsem se a vstala ze židle, která zavrzela, ale i přesto jsem se vydala ke dveřím a seběhla schody dolů do kuchyně.

"Aho-"

Ztuhla jsem na místě. Místo toho, aby se táta usmíval, seděl zamrzla na svém místě a já vytušila, že se něco děje. Bezpochyby.Tiše jsem se proto přesunula ke své židli a posadila se, dívajíc se na oba dva rodiče.

Nakonec jsem stejně tu otázku vyplula. "Co je? Stalo se něco?"

Mamka zakroutila hlavou, ale táta se na ni zamračil. "Zaslouží si to vědět."

"Co si zasloužím vědět?" Dívala jsem se z jednoho na druhého, ale oni se dívali navzájem do očí a jako by si četli myšlenky. Nakonec se nadechl táta.

"Mezi hledanými je… Stefan." řekl a jméno přenesl šeptem ke mně. Vytřeštila jsem oči. Pravdou bylo, že jsem si přečetla jen titulek a na další jsem se nedívala…

Mamčin bratr Stefan? Panebože. Teď jsem si vzpomněla, jak mi říkala, jaký je to cestovatel a "lovec pokladů". Vůbec by mě ale nenapadlo hledat poklady tady. V této díře, kde je jen malé městečko a lesík.

Polkla jsem a úkosem se podívala na mámu. Už vím, proč byla vykolejenější, než obvykle. Máma si stiskla rty k sobě a mrkala, aby zahnala slzy. Chtěla jsem jí obejmout a utišit, ale přece jen nemám vlastnosti po tátovy. Asi bych jí spíš rozbrečela, než uklidnila.

Už jsem neměla ani chuť na to jídlo, které bylo přichystané na talíři. A předpokládám, že i táta. Ani jeden z nás se jídla nedotkl. Nakonec se máma zvedla a roztřesenými prsty šla do ložnice.

Po dvou měsících, co tohle začalo, se nikdo nevrátil. Kromě policie, která má kamery na přilbách, nikdo. Nebylo nalezeno nic, co by se dalo považovat za jakýkoliv důkaz.

Podívala jsem se na tátu. Nejspíš mi z očí vyčetl tu prosbu a zavrtěl hlavou.

"Potřebuje být sama." řekl. Nemohla jsem nesouhlasit.

"Možná to tušila." zamumlala jsem. Táta se na mě koukl s otazníkem v očích.

"Když se pořád ztrácely jen turisté a cestovatelé… Máma to musela tušit. Vždy byla taková… na dně, jako by se už strýc ztratil hned na začátku." koktala jsem, nevěděla, jako to vysvětlit.

"Víš, jaká máma je, Lou. Má strach o všechny, kteří se ztratili. Taky si o ně dělám starosti, ale dva měsíce, to je dost dlouhá doba. V tomto lese není nic, co by je přinutilo přežít. Neroste tam zkrátka nic k přežití." konstatoval. Myslím, že kdyby to řekl před mámou, rozpustila by se jako zmrzlina na Sahaře, protože touto větou se ztratila veškerá naděje, která existoval.

"Asi se už nikdy do těch novin nepodívá…" šeptla jsem a vstala. Taťka se mnou. Obrátil se ke mně a políbil mě na hřbet ruky.

"Dobrou, Lou."

"Dobrou, tati."