Gejša | [zorobin fanfikce]

Právě dokoukávám One Piece a konkrétně Wano Arc, který je podle mě trochu nudný (to jsem psala, než jsem viděla fight kaida a luffyho. a pak to, co bylo dál. edit: není to nudné, hh), ale má v sobě jisté kouzlo - kvůli kterému jsem napsala fanfikci na zoro a robin.~

Užijte si to. Pěkné čtení přeji.

---

Největší problém, který nastal od příjezdu do Wano, byl, když byl Zoro přistižen při vraždění jiného muže, s čímž neměl on nic společného. Jak známe Zora, je jeden z lidí, který se dostane do průseru a nemusí se nijak snažit. Nebo nemusí být právě ten, který zločin učinil.

Přesně tak se stalo ve Wano. Když se v noci procházel po městě a narazil na muže se slaměným kloboukem a mečem, kterým hrozil někomu jinému.

Načež přišla stráž, zatímco vrah utekl a jediný podezřelý, který zůstal, byl právě Zoro.

Následující den ho chtěli klasickým způsobem popravit; že si vrazí dýku do břicha, což se chápe jako čest zemřít. Ale Zoro v ministrovi, který seděl naproti němu, uviděl ten zlomyslný pohled v očích, který spatřil v onu noc. On byl ten vrah, sám ministr, do kterého vráželi lidé naděje, o čemž Zoro nepochyboval.

Ačkoliv byl zbaven svých tří mečů, s dýkou, se kterou si měl vzít život, sekl proti ministrovi a jeho stráží. Vrah padl mrtev, ovšem nikdo jiný nevěděl, že skutečný vrah se skrýval ve společnosti s maskou obsahového a spolehlivého ministra.

S lehkostí Zoro zabil pár samurajů a utekl, zatímco v tom momentě začínal byl lepen plakát s jeho obličejem po všech domech a sloupech jako "vrah, zločinec a zabiják".

Zorovi to nijak neztěžilo život ve společnosti. Procházel se dál, a když někdo procitl o jeho identitě, zbavil se ho. Jako by mu nikdy Kine'mon neřekl, aby se drželi své role a nedělali problémy. To by nebyli Slamáci, kdyby bylo vše v naprostém pořádku.

Slunce zapadalo, takže nebe se začínalo zbarvovat do ostrého nádechu oranžové barvy, která objímala i plující mraky. Byl to krásný pohled.

Saké. Zelenovlasý měl chuť na saké.

Rozhlížel se po domech, dokud si nevšiml plátěné cedulky nad posuvnými dřevěnými dveřmi.

Tam se určitě bude pít, řekl si v duchu.

Uchechtl se a držící se svých mečů vešel do dřevěného obydlí, který voněl po bylinách, v pozadí hrála jemná melodie tří strun malé kytary a hlavně nápoj, po kterém Zorův jazyk toužil.

Posadil se do tureckého sedu, odložil si katany a okamžitě za ním přišla obsluha; starší muž menší velikosti, který se lacině usmíval. Byl to typ člověka, který jen baští peníze.

Zoro na to nepomyslel, že nemá čím zaplatit. A vadilo mu to? Ne. Buď rozseká tenhle podnik na kousky, někoho zabije a případně uteče, aniž by vyvolal pozornost strážných.

"Jedno saké," zavelel svým chladným hlasem, který začínal být unavený; jakmile se napije alkoholu, zmizí a půjde se vyspat. Dnešní toulání se po městě ho unavilo, takže odměna v podobě saké zněla jako úžasný plán, který se Zorovi líbil.

"Hned to bude." Obsluha se poklonila, odběhla a chvíli se nic nedělo, když ale uslyšel kroky, užuž se chtěl vítězně samuraj usmát, ale spíš se zamračil. Prohlídl si dívku v kimonu od hlavy až k patě a nikde neviděl sud saké.

Dívka se vřele usmála.

Nechtěl společnost, chtěl být sám se svým saké, které je zatím v nedohlednu.

"Nemám zájem," pronesl hlubokým hlasem a zavřel oko. Zatím se neuráčil použít katanu, aby vážnost svých slov zdůraznil, ale brzy to napraví, pokud se dívka neosmělní a nevypadne. Zřejmě byla hluchá, protože se přiblížila a sáhla mu vypracované rameno. Než to stačila udělat, vyrušil je hlas. Jiné dívky.

Zoro zvedl pohled a temně varoval osobu, aby okamžitě tuto otravnou gejšu donutil odstoupit než samuraj přestane mít nervy na slovní milost. Potom to půjde po zlém a jeho meče budou žíznit buď po krvi nebo po rovné smrti.

Žena ve dveřích osamocené místnosti byla také gejšou. Obličej nalíčený a vlasy sčesané do elegantního účesu se sponkami a jehlami v drdolu.

"Omluvte ji, pane, je nová a neví, že se první zákazníků ptá, zda chce naší službu," usmála se nevinně a koukla na svou kolegyni. "Že ano, Mio?"

Modrovláska u Zorova ramene prskala vzteky a sevřela dlaň do pěsti, což se k elegantním dámám jako byly gejši, nehodilo.

Chladně se ohlédla po Zorovi; ten jí pohled oplatil zuřivější víc než smečka obřích lvo-psů. Vytřeštila oči a prudce polkla, než si pospíšila pryč.

"Omlouvám se, pane," řekla žena bez emocí, která troufalku vyhnala.

"Vy se nemáte za co omlouvat, je to její chyba," pokrčil rameny.

Žena stále stála ve dveřích a Zoro si ji okem prohlédl; někoho mu připomínala. Její vůně k němu doletěly jako závan rozkvetlých sakur a přesto si nemohl vzpomenout, odkud ji zná. Na svou paměť se nemohl spolehnout.

"Pane, myslíte, že by vám vadilo, kdybych vám zahrála na šamisen? Nebudu vás obtěžovat."

Zorovi to bylo jedno. "Dělejte si, co chcete."

Zdálo se mu to nebo se gejša zahihňala? To mohou? Ne, vlastně i ten smích mu byl povědomý.

Žena vstoupila do místnosti, elegantně schovávala ruce v rukávech, zatímco zpod nich si vsiml tří strunového nástroje, na který obvykle gejši hrají; jedna hraje a druhá tančí. Pocit luxusu je pro muže blahobyt, neboť gejši byly drahé.

Stejně té ženské nezaplatí přesně jako za to saké.

My o vlku. Ten chlast cítil na hony daleko, už se blížil k jeho stolu. Ani nepoděkoval a nalil si průhlednou tekutinu do keramického šálku.

Jeho hrdlo bublalo štěstím a konečným uvolněním. To potřeboval. Aspoň že Wano mělo jedno pozitivum; měli tu hodně dobré saké, takže jakmile odjedou, musí si vzít na cestu.

Jeho hruď se rozvibrovala, jakmile začaly hrát první tóny na šamisen. Otevřel oko a pohlédl na ženu ve vzdálenosti pěti metrů, jak seděla na kolenou na vyvýšené podlaze a elegantně dlouhými prsty přejížděla po strunách, přičemž vydaly líbivou melodii.

"Vy musíte bejt boháč, když tu máte i gejšu," zazubil se hospodský a očí mu zazářily nad představou, že se stane taky boháčem, když bude nutit tohoto chlapa, aby vypil několik sudu sakého. Ach, zní to jako plán!

Jenže Zoro neměl v plánu zůstávat dlouho. Chtěl jen zchladit hlavu alkoholem, nic víc. Hudba v pozadí byla jen náhoda, nic podobného si nepředstavoval. A jak mu žena řekla; její hudba byla tak pohlazující po duši, že Zoro se obtěžován necítil v žádném případě. Touto hudbou si vzpomněl na vše, co prožil za poslední roky se Slamáky. Kdo ví, kde je Luffy. A ostatní.

Počkat.

Znovu se pohledem přimknul ke gejši a pozorně ji sledoval. Její křivky - hezké křivky - mu byly opravdu známé. Nebo se mu to zdá?

Žena pod make-upem se usmála. Tak zářivě, až nemohl odtrhnout zrak.

Udělal chybu, když se podíval do jejích očí. Modré a nebezpečné. Laskavé; takové, které si vytrpěly dost. Představu dívky bez líčidel měl v hlavě, ale tak v mlze, že nevěděl. Ale ty oči… ty znal.

Odvrátil se. Možná to byla žena, kterou potkal, zatímco se potuloval po městě.

Když si vzal sud saké, aby si přilil, cítil, že je to poslední šálek. Trochu ho to zamrzelo; při té hudbě by možná i spokojeně usnul. Ovšem v přítomnosti té ženy se cítil… svůj. Jako Roronoa Zoro v Novém světě, nikoliv jako Zorojiro, samuraj a vyhlášený ronin vrah. Jak je to možné? Kde se to v něm bere? Byla to cizí žena. Ne. S tím jeho instinkty nesouhlasily; instinktům věřil, ale v rámci boje, nikoliv v prostředí, kde ženy hrají na hudební nástroje, když popíjí alkohol.

Rozhodl se své pocity ignorovat.

Dopil, odložil šálek a postavil se společně se svými katanami. Cítil se dobře.

Obrátil se k ženě. "Nemám peníze."

Proč to řekl?

Gejša přestala hrát a usmála se s přikývnutím. "Já vím."

Jak to mohla vědět? Znala ho? Musela, očividně podle její odpovědi.

Zoro se uchechtl a zaregistroval cizí kroky. Je načase zmizet bez zaplacení.

Poklonil se. "Děkuji."

A odešel tak rychle jak uměl. Za sebou slyšel jen řev hospodského a ženin smích, který následně utichl, jakmile se přidal další ženský a mnohem starší hlas.

Přemýšlel; znal ji? Představil si ty krásné oči barvy temného oceánu, tmavé vlasy…

Okamžitě ztuhl v půli cesty a otočil se zběsile k dřevěné budově.

Robin?

Zoro se usmál a šel dál; hledat místo, kde by usnul se vzpomínkami na hudbu a krásnou gejšu.