Šedivý hon | kapitola první

První kapitolka fanfikce z mercyverse je k mání! Dílek je kratší, budu se snažit tak nerozepisovat, na blogu se blbě potom čte. c:

---

"Budu v pohodě."

Hovor při řízení byl obtížný nehledě na to, že přinutit člověka na druhé straně linky, který jí nevěřil ani slovo, aby si nedělal starosti, byl nadlidský úkol. Nápady, jak osobu přesvědčit o opaku, už docházely a jejich vliv byl čím dál výmluvnější. "Odjet za inspirací do světa" akorát osobu v telefonu vytočilo do běla.

"Tak, zlatíčko, já moc dobře vím, co znamená ,odjet za inspirací'. Chceš zdrhnout před novináři a stalkery. Protože moc dobře vím, že momentálně máš uměleckou krizi!"

Olivie si tiše povzdechla. "Ne."

Kdyby žena na druhé straně hovoru byla vlkodlak, automaticky by dokázala poznat, že její přítelkyně právě zalhala. Ale protože byla obyčejný člověk, pracující pod reklamní společností, její schopnosti byly dosti omezené.

Olivie by ale v žádném případě nenazvala její slovník omezeným - ze zvyku ignorovala její vulgární výrazy za každým třetím slovem.

Hlas z telefonu se zuřivě nadechl. Caroline nebyla většinou ženou, která by se lehce nechala vytočit. Spíše byla připoutaná k lidem, které měla ráda a když se stala tou na druhé koleji, dokázala být pěkně nepříjemná.

"Chci říct," protáhla Olivie, "že stalkeři, novináři, fotografové, a kdo ví kdo ještě, mě nezajímají. Chci svatý pokoj, ten svůj. A najít múzu. Ty to musíš chápat, sama jsi cestovala."

Olivie se modlila, aby tato řeč klapla. Za pouhou minutu dokázala vymyslet nespočet výmluv, ale tahhle se jí zdála nejlepší, protože se vázala k její kamarádce a snad to pochopí; přece jen, obě byly umělkyně. I když Olivie trochu více otravována lidmi z malých agentur a novinářských spolků.

"Fajn," ozvalo se po dlouhé odmlce. "Fajn. Dělej, jak myslíš. Lidi tě budou ale hledat, pamatuj na to, zatraceně. Dávej pozor."

To poslední Olivie neměla slyšet, ale protože měla nadpřirozený sluch, znělo to pro ni jako tichý povzdech, nikoliv šepot, o který se skutečně jednal.

"Díky," řekla Olivie, bez mrknutí típla a tiše se nadechla. Bylo jí špatně, když musela lhát, ale jinak to nešlo. Nemohla obyčejné lidi zatahovat do problémů, které se týkaly nadpřirozeného světa.

Vlkodlaci byli dávno bytostmi, které vystoupily na veřejnost, ale přesto se jich hromada schovává ve stínech - přesně jako Olivie. Nepatřila k žádné smečce, byla vlk samotář. Živila se uměním a nedokázala si představit sdílet svůj samotářský život se smečkou. Umělci jsou trefené stvoření, které nemohou mít okolo sebe lidi, kteří nechápou jejich smysl pro život. Nevydržela by to.

Důvod, proč odjela ze Seattlu, byl útěk. Vést osamocený život znamenal s nikým se dělit o osobní problémy, které s blízkými lidmi neměly nic společného. Neměla proto důvod říkat Caroline, že ji někdo sleduje od začátku týdne. To by zaprvé přineslo spoustu dalších problémů a zadruhé by se do nich mohli namočit nevinní, čemuž Olivie odmítala čelit. Jednat sama za sebe bylo její motto a vyplácí se, když jen její osoba byla raněna a nikdo jiný.

Přesto byla vystrašená.

Něco přes čtyři hodiny bez pauzy jela po nejdelší cestě, kterou našla přes GPS navigaci. Tu posléze rozmlátila o chodník před jejím domem i s telefonem, předtím si ale cestu vyznačila na papírové mapě a fotografická paměť ji k tomu skvěle přispěla. Náhradní mobilní telefon si koupila, když před lety odstartovala svou kariéru, aby nebyla pronásledována a obtěžována lidmi v okruhu bližních a blízkých. Popřípadě cizích.

Přestože léto končilo, měla zapnutý ventilátor, neboť měla ruce slepené potem, krátké vlasy vlhké a přilepené k šíji. Srdce jí neustále dávalo znát, jaký má strach, když se dívala do zpětného zrcátka na auta za ní.

Netušila, o koho mohlo jít. Ale troufala si říct, že ten člověk byl chytrý; sama na to došla díky instinktům již minulý týden, ale nevěnovala tomu pozornost. Začalo to v kavárně, kde se necítila ve své kůži, její vlčice byla nervózní a nos cítil magii, kterou bylo město nasyceno tak moc, že nepoznala rozdíl, jestli je to někdo vedle ní nebo o několik metrů dál. Pachy obyčejných lidí a venčených psů tomu moc nepřidávaly. Nadpřirozený nos nepoužívala často; uměla s ním zacházet dobře, ale pokud jej chce využít, musí vědět, že se na ni nikdo nedívá. Vypadá při tom totiž jako pes v lidské kůži. A když je někdo populární, hned si dává pozor na to, co říká, jak se chová a jak chodí.

Tento týden se začala míra sledovanosti stupňovat. Poznala to podle zápachu magie, kterého se nemohla zbavit, byl neustále s ní.

A tak utekla. Vzala si batůžek s pár věcmi na převlečení, průkazy, výtvarné potřeby a skicák. Vše potřebné si může kdykoliv koupit, peněz měla na kontě dost, aby si mohla dovolit také jízdu na tři sta mil, ne-li víc.

Nevěděla ani, kam jede. Rozhodla se náhodně v navigaci vybrat nejvzdálenější místo od Seattlu, které by ji zbavilo od pronásledovatele. Netušila, jestli to k něčemu bylo. Nehodlala ale po těch dvou týdnech podceňovat osobu, která jí byla v patách; třeba byla dávno několik kroků před Olivií, aniž by to tušila.

Otřásla se nad tou představou.

Potom si všimla cedule na kraji silnice.

Richland.