Tlapka druhá | cyklus „S vlky na čaji”

Zdravíčko~

Po dlouhé době jsem opět zpátky a přináším vám druhou tlapku cyklu "s vlky na čaji", která však nenavazuje na minulou kapitolku. Napadlo mě, že bych mohla tímhle cyklem ukázat dva typy osobnosti; ti, kteří milují a ti, kteří se bojí.

Právě o strachu je ukázáno v této části; čili cyklus bude rozdělen do dvou dějství.

První se týká Adama a Alex.
Druhé Hany a Roberta.

Užijte si cyklus plný emocí a vlků.~

---

Nikdy se nenaučila věřit. Ať už ji jakkoli okolí přemlouvalo o opaku, nikdy nenacházela dobré důvody, proč by zrovna tomuto člověku měla věřit.

Nebo spíš ty důvody přehlížela, aby se nemusela otevřít.

Splašený dech vycházející jí ze rtů se měnil na obláčky páry, které se líně objímaly jako sametové baletky a pomalu se linuly k tmavnoucím nebesům.

Přesně tak jako Hana nevěřila lidem, nevěřila ani tomuto lesu, v jehož středu stála v chladném dni, kdy sníh balil větve jehličnanů bílou dekou.

Sledovala ty větve s obrovskou nedůvěrou, protože věděla, že větev tíhu sněhu neudrží navěky a spadne k zemi. S možným štěstím na její hlavu.

Ohlédla se kolem své osy s hranou pozorností a silou, přestože uvnitř sebe ji bilo srdce do hrudi jako by mělo vyskočit z těla a děsil ji vlastní zrychlený dech.

Pak ztuhla a udělala krok, aby nahlédla za stromoví, za kterým se nacházela mýtina posetá bílým mrazivým práškem.

Tohle místo hledala.

Chtěla udělat krok, ale nohy měla příliš dřevěné na to, aby se vůbec pohnula.

Strach ji rozežíral jako obří brouk, který se jí zavrtává do kostí, čechrá krev a žene ji do hlavy.

Instinkt přemýšlel za ni. Říkal, ať se otočí a nevrací se sem.

Odvaha, se kterou přišla do lesa, se zakutálela někde do sněhu mezi křoví a postarala se o to, aby již nebyla nalezena.

Hana si skousla dolní třepající se ret, pevně sevřela pěsti a cítila ledovou tíhu, jak sníh obklopil její botu, když couvla.

Se vším, s čím přišla do lesa, se rozsypalo.

Nato se jí zadrhl dech v hrdle. Vzduch ji pálil v plicích, na zádech a temeni cítila jemné chvění a těžkou sílu, která byla pokaždé Haně neviditelná.

Prudce polkla.

Někdo ji sledoval.

Strach z mýtiny se okamžitě vypařil z hlavy, avšak nyní závisel život na útěku. Jakmile pohnula tělem někam hlouběji do lesa, za sebou zaslechla šumot suchého listí a praskání haluzí.

Nedokázala dýchat. Bolela jí víčka, tělo procházelo stavem, kdy nebylo schopné rozumně uvažovat.

Neměla sem chodit.

S takovou - zavřela pevně oči, aby zadržela slzy od silného větru - se otočí zády i sobě samé a nebude věřit ani sobě, pokud se všechno proti ní obrátí.

Stále cítila nebezpečnou sílu, která lpěla na Haniných zádech.

Hlasitě a nepravidelně oddychovala, dostala křeče do břicha, když se snažila utíkat skrz sníh.

Nezastavuj se, nezastavuj se, opakovala si stále v hlavě a kárala se, aby se neotáčela za sebe.

Hana doufala, že se nebude opakovat minulý rok jako právě na té mýtině. Modlila se ke všem bohům.

Bylo jí řečeno, aby šla na místo, kde se staly špatné věci. Bylo jí řečeno, že stromy mají sílu brát si starosti na sebe, že jsou tišší posluchači, kteří přivedou člověku mír.

Prudce zastavila.

Svaly měla v jednom ohni, bolel ji bok, plíce jako kdyby přestaly fungovat.

Proč jsi zastavila?

Otočila se za sebe, neboť už necítila žádný pár očí, který by ji postupně svlíkal z kůže a viděl ji až do duše.

Vyděšené oči, jejichž modrá barva díky zasněžené krajině zářila jako diamanty, se pomalu vrátily dopředu, dál do lesa, kam měla pokračovat v běhu o život.

Dech se ji klidnil, proto spadla na kolena do malých třpytivých ledů a šáhla si přes mikinu na hruď.

Ručičky chladného sněhu ji zobaly na kůži skrz tepláky, až Hana sykla; bolestí, která se do kolen dostala, jakmile mozek zaregistroval, že se po ni natahuje mráz.

Obláčky teplého dechu se nechaly svazovat chladným lesem, rozplynuly se na průhledný vánek, který se poddal cestování světem.

Skrz mikinu na srdci cítila, jak moc byla vyplašená a zároveň plná adrenalinu z běhu. Mělce dýchala, nacházela svůj rytmus a mrkala do oslepujícího bílého prachu.

Kdo to byl.

Kdo…

Křup.

Srdce vynechalo úder.

Vykulila oči, pomalu zvedla bradu a zatajila dech.

Do očí jí zíral karamelově hnědý vlk, který ji překvapil svou přítomností necelý metr od ní.

Štíhlé ruce se jí roztřásly, byť si je nepřitiskla hrůzou k ústům, když si něco uvědomila.

Utíkala před predátorem.

Zalkla se. Chtěla ze strachu zavřít pevně oči, aby se probudila ze snu, ale ty jeho ji tak fascinovaly a děsily zároveň, že věřila tomu, že to mohla být skutečně realita. Přiznat si to se ale neskutečně bála.

Stromy začaly zpívat v živé melodii větru, přidali se k nim i větve s vločkami, při jejichž tanci se nedalo přehlédnout, jakými tajemnými pohyby se les chlubí.

Hana ani nemrkla.

Vlk dělal totéž.