Literární plán 2019: Alexandra Larová | Bzenečtí psi

Zdravím,~

Vím, že to tu již nezachráním, ale stejně tu blog nemůžu nechat tak samotný. Proto přicházím s příspěvkem na téma, které jsem přislíbila u jednohubky "s vlky na čaji". Nebyl to ani tak příslib, ale času mám nyní dost na to, abych mohla kecnout k počítači a sepsat aspoň jeden článek, který by nikomu (nu, hlavně mně) neměl ublížit.

Tenhleten nápad započal svá semínka asi někdy v březnu tohoto roku, kdy jsem dala sérii Mercedes Thompson druhou šanci a tentokrát přečetla naprosto všechno, co autorka vydala. Opravdu všechno.

Zjistila jsem tedy, že právě tohle téma se usadilo v mém srdci jako těžké řetězy a nemohu se jich jen tak pustit. Protože právě tohle bylo to, co jsem potřebovala k nakopnutí.

---

PŘEDSTAVENÍ

Na začátku bych chtěla tohle budoucí dílo pořádně představit. Bude nosit název Alexandra Larová: Bzenečtí psi s dalším podnázvem jednotlivého dílu, které bude spojovat všechny díly do jednoho dějiště.

Má se jednat o českou urban fantasy, kde se budou objevovat vlkodlaci, víly, čarodějové, upíři a další odrůdy ve fantastickém světě. Chtěla bych se také zaměřit na české legendy a pověsti, z nichž budu čerpat náměty na děj a na postavy, které mohou do příběhu vstoupit.

Příběh se bude odehrávat v Bzenci - malém městečku, znám především díky vínu a vinohradům - na jižní Moravě. Protože v tomhle městě bydlím přes jedenáct let, chtěla bych tohle místo ukázat i dalším lidem, kteří by mohli nahlédnout na nové území a rozšířit si obzory. Od tohoto města též pochází název série Bzenečtí psi.

Přes ta léta, která píšu, mi vždy připadalo jako nejjednodušší vytvořit si vlastní světy, kde se zabydlet a psát z jeho prostředí. Jenomže ono to není vůbec jednoduché. Vytvoření systematiku světa (a pokud je úplně ponořen v žánru fantasy), tvorba map, vytvořit města, k nimiž dát obyvatele a název; a taky, mají dobrou hospodářskou půdu či nikoliv? Zkrátka, musíte se stát Bohem, kterému to trvalo sedm dnů - nám ale určitě víc.

Původní náměty tohoto díla, když bylo ještě v plenkách, mělo být v alternativním vesmíru někde mezi Českou republikou a vymyšleným světem. Když jsem se o tom bavila s tátou, řekl: A proč to jednoduše neodchýlíš od tohoto světa?

V ten moment jsem o tom uvažovala. Po mnoha úvahách a bojích v hlavě jsem se dostala k názoru, že tvorba alternativa by byla ještě složitější, protože je to téměř to samé jako tvorba úplně nového světa.

Nápad se mi začal zamlouvat. Psát z místa, kde jsem zažila spoustu problémů, utíkala těmi uličkami kvůli ukradeným třešním, hráli si na schovávanou a budovali náš bunkr - proč ne?

Mohu se tak se čtenáři spojit prostřednictvím slov, jak se cítím na tohle místě, který je mým domovem. Můžu jim popsat, jak se žilo předtím, jaké máme zvyky, co považujeme za své dětství, kterých ulic jsme se báli - zkrátka pocity, které probouzejí naši lidskost.

Není totiž nic lepšího, než domovina, že?

Původní nápady

Upřímně, když si je čtu, nebyly špatné. Ale setkávaly se s velkou nereálností a klišé, kterých se chci vyhnout jako čert kříži. Jistě by to šlo opravit, rozvinout, ale chci sepsat něco pekelného, co čtenáře položí do kolen.

V tomhle momentě se chci blížit k Patricii Briggsové (autorka Mercedes Thompsonové, Alfa & Omega) - což uznávám, protože je mým vzorem. Ale i když si říkám, že se k ní nikdy nepřiblížím, bude mým motorem a inspirací.

V prvních návrzích byla hlavní hrdinkou Adai, která brouzdila městy v onen alternativním Bzenci, než jsem to celé překopala a vše postavila na realitě. Jak se tak stalo, postupně jsem vymýšlela postavy - některé z nich opravdu zústaly až do finalní podoby, jen jim byla změněna jména a charakter.

Co se týče jmen, bála jsem se toho. Přišerně.

Protože kalendář českých jmen se mi nikdy nezamlouval - ba naopak byl neskutečně malý. Některá česká jména se často mezi námi opakují, až říkáte "Michal jedna", "Michal dva"; "no víš, tamten Michal z Přerova, toho myslím, ne toho z Brna".

Proto jsem se chtěla českému kalendáři vyhnout - jenomže to nejde.

Vypsala jsem si tedy neutrální jména, ktera nebyla úplné česká a začala jsem s nimi. To je ale taky špatně. Kolem sebe nemáme samá exotická jména, máme i ta obyčejná.

Takže jsem míchala, i když se mi to nelíbilo, ale tak se to shodovalo s reáliemi.

Postupem tvorby jsem si přiznávala, že se mi to začíná líbit.

Republiku českou jsem nikdy nemusela, a nečekaně, více jsem se zajímala o zahraniční kulturu - Japonsko, Anglie, apod. - která se mi stala velkou isnpirací.

Nyní jsem litovala, že jsem ve škole na výukách o českých zemích, kdy jsme měli úžasnou učitelku, nedávala pozor a považovala to za nudné.

Česká historie není nudná, ale když v ní žijeme, jako nudné nám to připadá.

Adai v původních verzích pŕíběhu, který nesl název Kořistí, byla hříčka přírody. Vlkodlakem se stala, když byla v inkubátoru a čarodějnou mocí jí byl zařízen růst jako normálního člověka, aby přežila vlkodlačí kousnutí.

Vidíte ten syndrom, kdy hlavní hrdina musí být něco víc?

Hrdina vyvolený osudem, jediný přeživší z masakru, jediný čaroděj s elfí krví - to je nemoc. Ale taky by to nebyl příběh, že ano?

Hrdina přece musí mít nějaké výjimečné zvláštnosti - ale to já nechtěla. Proto jsem to do finále celé vyškrtla, protože jsem nechtěla být za klišé autorku. Sama klišé nesnáším, a touhle dobou to už ani není originální (přitom se to v nějakém období lízalo z talířků).

Navíc název Kořistí - co nám to řekne o knize, zaujal by vás tento název? Mně, upřímně, asi ne. Nic nám to neřekne, je to jen jedno slovo a tím je jasné, že zřejmě někdo bude kořistí; buď hlavní hrdinka nebo někdo z jejího okolí.

Takže škrtáme.

Potom se dějiště změnilo a vše okolo ní, čímž vzniklo Krotitelé vlků, druhá a vzdálenější verze Kořistí.

Okolí a jména byla zachována; svět se pohyboval mezi Českou republikou a něčím, co neexistovalo, co jsem si domýšlela.

Hlavní hrdinka nosila na čele stejné jméno, ale v prologu se mělo jednat o obyčejnou lidskou dívku, která sdílí smutek s deštěm a slzami, než ji brutálně napadne zvíře. Hádejme, co by to mohlo být za zvíře. Ha! Další klišé! Cítíte to?

V dnešní době v knihách létají draci, jsou nestvůry, které autoři tvoří a rozvíjejí svou fantazii do koutů myslí lidí, změní klišé na něco nečekaného, a tím vzniká, že je dnes těžké napsat něco, co není klišé. Existuje totiž spousta a šílená spousta knih, s je tam vytisknuto spousta scénářů a dějišť, které se pohnuly jiným směrem, což se považuje za originální. Jenže pak se z té originality stejně stane klišé, časem vždy, protože to použijí další, aby byli úspěšní jako ten, kdo s ím originální první přišel.

Hrdinka byla z mého pohledu nedodělaný charakter, který jediné, co byl, tak chudinka, která byla napadena hladovým vlkodlakem a sama se jím stala. Z jiného pohledu jsem se chtěla pokusit vystihnout pocity a její pochod myšlenek k vlkodlačí moci, jak vnímá vývoj smyslů, jaké zvířecí choutky se ji mihnou v mysli.

Tím, že nebyla dodělána, tak se stala obětí čarodějky v autobusu, když jela ze školy domů (ano, u mě je normální, že při sluchátkách v autobuse vymýšlím scénáře) a byla čarodějnou mocí přinucena se přeměnit před lidmi. Což je ale naprosto hloupé. Chystala jsem se k scénářům, že obyčejní lidé, kteří jsou pracovně v kontaktu s lidmi, budou mít přístup k upíří a čarodějné známosti. Ale to je další blbost.

Naneštěstí, přichází další klišé, kdy je zachráněna velkým vlkodlakem, který byl brněnskou mocností a vlkodlakem s velkou silou (zde je zase syndrom, kdy je kluk silák a je chodící mocnost sama o sobě) a je zachráněna.

Ale opět jsem se sekla a řekla si Ne.

Čekala jsem několik měsíců, než jsem o všem popřemýšlela, než mi táta řekl, že bych veškeré dění mohla stavit v existujícím městě; tady, kde žiju.

Protože nač tvořit jiné světy, když už jeden máme? Nač psát z amerických ulic, když jsem v Americe nikdy nebyla?

Někdy na konci června 2019 jsem vymýšlela prvotinky k Alexandře Larové, čili již poslední verzi díla, který ale měl také tolik vyhozených nápadů, než jsem se dostala k něčemu dobrému. Urputně jsem se snažila vymýšlet něco blízko k originalitě, až mi nakonec mozek vyhořel a já nebyla schopna ničeho.

V půlce dvouměsíčních prázdnin jsem si ale koupila korkovou nástěnku a vytvořila plotboard. A tím jsem výsledek podtrhla a řekla si Ano, to je to, co jsem hledala.

Hlavní hrdinka

Alexandra Larová je jméno odvozené od mého jména a příjmení v podobě inicálů. Hodně jsem uvažovala, kým tato postava bude. Přála jsem si, aby mi nebyla moc vzdálená, ale ani blízká. Takže jsem udělala postavu mně podobnou, ale zároveň rozdílnou.

Nebude to žádná chudinka; jen holka, která má své vlastní chyby. Bojí se pavouků, ráda zdrhá před konflikty (které jsou mezi vlkodlaky běžné), nesnáší být prostředníčkem, je hloupá na matematiku a historii, a i přes věrnost k vlčímu bzeneckému vůdci smečky tají, že byla vychována jinou vlkodlačí smečkou.

Jistě, i v této fázi se najdou momenty, které by se daly označit za klišé jako kůň. I když se jim chci vyhnout, někdy to asi nebude možné, ačkoliv bych ráda.

Přesto to bude postava, která se bude pohybovat ve výtvarném umění jako asistentka učitelky na Umělecké škole, žít lidský život v očích jejího táty, účastnit se půlnočních lovů jako čtyřnohá šelma, bavit se s čaroději a řešit problémy s upíry. Avšak i nejen tato hrdinka bude mít tajemství.

Každý bude mít tajemství.

A každé z těch postav dopřeju chvíle, kdy ukáží, jací doopravdy jsou.

Nebudou to loutky.

Teda, haha, doufám.

Vlkodlaci

Tyto bytosti, které celý život od srdce miluju, budou v mém podání trochu jiné, než jak je člověk zvyklý. Možná se budou nějaké prvky shodovat s knihami od výše uvedené autorky, ale slibuji, že se posnažím, ať to tak není. Ono když vás něco tak moc inspiruje, samozřejmě, že se objeví kousek i toho, od čeho jste upustili uzdu múzy. Vždy, znám to jak z grafické stránky, tak i z té literární.

Ráda bych se o nich rozepsala, ale ono by to byl spoiler, co? A to nechceme.

Takže jakmile půjde první kapitola do světa, doufám, že mé vlkodlaky uvítáte s otevřenou náručí a nezděsíte se.

Magie v tomto díle bude doslovo sršet.

Děj

Ah, na tohle jste určitě čekali, co? Anotace se mi nikdy nevedli a nikdy určitě ani nebudou. Jsou zvláštní výjimky, kdy jsou zplozeny samy od sebe, ale to musím chlit oheň inspirace jako drak - ale tomu taky dojde ohnivý dech, že jo.

Není to oficiální anotace, ale takový lehký popis (ač, to mi vážně nejde).

Alex. Úplněk. Cizinec.

Jízda jejím autem s lidmi, ze kterých by si nejraději hodila nohy na ramena, byla pro ni noční můrou hned po půlnoční vyjíždce za bzenecké nádraží, do hlubokého lesa. Úplňková noc s měsícem zpívali pro své lidské děti se schopností měnit se do huňaté čtyřnohé šelmy a lákali je do lesní divočiny za pachem zatoulané srnky. Avšak když si smečka vlkodlaků náhle všimne, že srnka vycítila nebezpečí, ale nebyli to oni, kdo ji vyplašil, objevuje se před nimi cizí vlk, který se nebezpečným pohledem dívá na jednu z vlčic ze smečky. Vlčí vůdce však smečku chrání a neignoruje fakt, že cizinci blikají dvoubarevně oči. S čímž se otevírají dveře konfliktů, ze kterých má Alexandra nahnáno, dveře plné temné minulosti, lží a zrad a otázka zní; kdo byl ten cizí vlkodlak a proč se díval zrovna na jednu vlkodlačici ze smečky? Bzenec se vždy tvářilo jako nevinné a krásné město, ale nějakým způsobem sem táhne hodné lidi s špatnou minulostí. A s tou špatnou minulostí se pokaždé spojují zlí lidé.

Tím bych asi ukončila svá slova. Konec tohoto článku je chabý, ale asi mi klepe na rameno opět má lenost a říká, že jsem toho napsala zřejmě dost.

K anotaci - v žádném případě to není konečná verze, bude tolikrát měněna, až to nerozdýchám. Ale tohle byla ochutnávka, abych nepsala jen tak o ničem.

Tímto se loučím a snad se vám tohle dílo bude zamlouvat, protože za chvíli spatří světlo světa - první kapitolou. :)

Pište, čtěte, dělejte to, co Vás baví,

mějte se krásně,

adís.