Tlapka první | cyklus „S vlky na čaji”

Zdravím!
Ačkoliv je zima skoro za námi, mám pro vás zimní jednohubku - s mými vlkodlaky, kteří stále sídlí v mém srdíčku, samozřejmě. Tento budoucí cyklus je psán do školního časopisu, do kterého přispívám svými literárními pokusy. A tak mě napadlo to zde taky osvěžit. Asi hodinu jsem se patlala ve Photoshopu s animacemi, protože jsem dlouho v PS nic nedělala a navíc mám novou verzi, ve které jsem se naprosto ztratila.

Mezitím co já a psaní? Mnoho lidí, které znám skrz léta blogování, se mi ozvalo, jak na tom jsem. Neustále píšu, píšu a píšu. Toho se jen tak nevzdám. Chystám každopádně velký příběhový projekt, české urban fantasy, ve kterých budou vystupovat nadpřirozené bytosti jako vlkodlaci, upíři, víly, čarodějové a spousty dalších. :) Jakmile budu mít čas, mohla bych napsat samotnatný článek, týkající se tohoto plánovaného díla.

Takže.

Máte chuť na vlkodlaky s lišáckým úsměvem? Vzpomínku na zimní období? Tlapka první na světě!

A další přibudou, o to nemějte strach...!

---

Zimu neměla ráda. Ačkoliv to byla nevinnost sama, stále to bylo období, kdy její oslepující běloba ničila dívčiny sebemenší krásné myšlenky, jež se jí honily hlavou.

Nerada taky chodila v zimě ven. Výšlap v největším lednovém představení, kdy jednou bylo minus deset a na druhý den plus sedm, byl totiž jeho nápad a ne její. Nejraději by se spíš tulila s chundelatou dekou, s níž by sdílela teplo ovocného čaje a prožitky z knižního světa.

Přesto tu byla a musela cupitat za svým psem jako poslušný páníček.

Pes byl oproti ní obrovsky rád. Čumákem se hrabal ve sněhu, hltal ho jako by nedostal doma napít a skákal do něj jako malé dítě.

Vlastně on byl dítě. Nesmrtelné lidské dítě odměněno darem brát na sebe podobu vlka.

Snažila se nedrkotat zuby; byli venku teprve tři čtvrtě hodiny a jí už přimrzaly rifle ke kůži.

Jenomže večerní lednové divadelní hry s počasím byly dost i na ni.

Ačkoli měla na sobě co nejteplejší oblečení, rty se jí už začaly pomalu třást. Chlad objal její teplé tělíčko jako jemné prsty zimní dryády hrající na harfu, která hlídala zimní krajinu se zvířaty, jimž zpívala ukolébavky.

Nebyla vlkodlak, byla pouhou lidskou dívkou, která venčila svého psa.

"Adame," zakňourala. Do tváře ji praštil ostrý vánek větrných písní a do očí jí vyhrkly slzy, přičemž ještě se do toho zamotaly toulavé pramínky vlasů z culíku. To bylo ještě lepší, v ústech pak cítíte, jako byste spořádali králíka a jeho srst jste měli ještě na rtech.

Vlk zastříhal ušima a otočil k ní hlavu. Inteligentníma očima na ni koukal bez jakékoliv jiskry, která by ji ujistila o tom, že se ve vlkovi skrývá Adamova lidská stránka.

Pak ale udělal gesto, které ji dostalo; roztáhl tlamu ve vlčím úsměvu a jí nezbývalo nic jiného než semknout rty a nic neříkat.

Dala by ruku do ohně za to, že on věděl, že se třese zimou - ta emoce ho musela šimrat v čumáku už před několika minutami, kdy přestala cítit konečky prstů u nohou.

Další bod, proč nesnášela zimní období.

Adam jako vlk působil ještě elegantněji a tajemněji, než ve své lidské podobě, ale ani tato myšlenka jí nepomohla před krutým větrem, který jí obarvil tvář do zralého jablíčka.

Vlk najednou zrychlil; ale hned s sebou škubl, jakmile si uvědomil své omezené možnosti kvůli vodítku.

Smutně na Alexandru pohlédl a ta pochopila. Se zmrzlýma nohama si klekla, odepnula mu vodítko a on se rychlostí blesku vydal prozkoumat okolí lesa.

Skousla si ret a hleděla na jeho vzdalující se siluetu čtyřnohého zvířete.

"Nikam daleko…," zamumlala a roztřásla se. Byla by se třela aspoň dlaněmi, ale na to jí byla příliš velká zima, než aby znovu vytáhla ruce z kapes.

Poté se rozhlédla a zelenýma očima pročesávala les.

Hlavou jí bloudily myšlenky, kdyby se tu objevil taky nějaký pejskař. Ale uvědomila si, že v lese v tuto hodinu by asi nikdo nemrzl kvůli kňučícímu psovi, který nutně potřebuje vyvenčit.

Rozhodla se jít vyšlapanou cestičkou, kterou vytvořil Adam, a posadila se na pařez, na jehož povrchu už sníh dávno roztál.

Nebylo to o moc lepší, ale kdyby stála ještě chvíli, umrzla by na místě. Takhle si mohla natáhnout nohy, které odmítavě zakřupaly, a vydechla obláček páry.

Nevyhledávala ho. Věděla, že se nepotlouká daleko, a že kdyby se cokoliv přihodilo, jeho nadpřirozený sluch a čich ho informuje o každém problému.

I kdyby ho očima hledala, nic moc by neviděla.

Tma pomalu objímala nebe s lesem jako starostlivá matka své dítě a k tomu rozsvěcovala malé lampičky v podobě hvězd.

Nelíbilo se jí to. Začínala být tma, větší zima a navíc tu trčí na mrazivém pařezu naprosto sama obklopena jen tichými stíny stromů, které její bublající strach zvětšovaly o to víc.

Adama proklínala, ale přesto milovala. Věděla, že on jako nadpřirozená bytost měniče bude spjat s přírodou jako kdokoliv jiný; jen nepočítala s tím, že teď v minus devíti opravdu půjdou ven. A ještě k tomu do lesa.

Třásla se jako osika, hlavou jí prolétaly děsivé scény napadení psychicky nemocným člověkem se sekerou v ruce, který si libuje v mladých a půvabných dívkách.

Z toho se jí začal okamžitě převracet žaludek a barva její pleti začala nabírat sněhově bílou.

V tom okamžiku však ucítila přítomnost rozpáleného tepla a nepěkný zápach, který jí směřoval přímo do obličeje.

Zatajila úlekem dech a pohlédla s rozbušeným srdcem na Adama, který vrtěl ocasem a lišácky se na ni šklebil s jiskřičkami v očích.

Stál za jejími zády a dělal oporu jejímu chladnému tělu, které vděčně ihned přijalo tělesnou teplotu vlčí bytosti, jejíž tělo vytvářelo tolik tepla, že nemusela ani zapínat halogenové topidlo v ložnici, když se k němu přitulila.

"Tohle už nedělej. Nebo s takovou dostanu infarkt," zabrblala si pod nos Alex a přivřela oči, než ucítila, jakou tíhu ledových diamantů nosily její řasy.

I když čekala, že jí Adam olízne celou tvář, aby ještě víc prochladla, přitiskl se k ní a s hlavou v jejím klíně spokojeně vzdychl.

Neubránila se jemnému úsměvu, přinutila ztuhlé prsty k pohybu z kapes a zabořila je do jeho vlhké srsti, která ale stále sálala neskutečné množství tepla, jako by byl pohlazen samotným sluncem.

"A teď pojďme domů. Je mi zima."