Slepá rána | [todomomo]

Trošku větší AU s dějištěm původně z mangy - myslím, že se to objeví i ve třetí sérii anime, ale nejsem si jistá, myslím, že asi ne. Tahle jednohubka se trochu vyhla kontrole - dopadla tak neskutečně příšerně, tak neskutečně divně, že se za to fakt stydím. A to mělo mít děj úplně jiný! Ah bože, měla bych přestat psát...

Ale každopádně...

Pěkné počteníčko přeji~

[text původně z dubna 2018]

Každý den se na blog dívám a pokaždé mě popadne smutek - a tak jsem si vzpomněla na tohle dílo, které by mohl spatřit svět a oživit to tu. Nic není oficiální, žádný návrat. Ale kdo ví.

Sama nevím.

---

Mít sen je neskutečně vzácná dětská myšlenka.

Myšlenka, která jej naplňuje, která jej inspiruje a odůvodňuje boj s překážkami, aby dosáhlo ke hvězdám, snům svým.

A když je tahle myšlenka u dítěte sražena k zemi, jeho svět se stává labyrintem rozbitého skla a zrcadel.

Nikdo nemohl dýchat. Prostor ochromil prach písku, který se dostával do očí a do úst. Každý dokázal vnímat jen vzdálené hlasy, ohlušené křikem dobrovolných obyvatel a smíchem padoucha, ve skutečnosti hrdinou z gangu Orca.

Todorokimu taky chvíli trvalo, než se zorientoval. Jeho ledové stěny byly zničeny prudkým větrným závojem a žák z Yuumei už věděl, s kým má tu čest. Stačí jen, aby prach klesl a jeho domněnky se potvrdily.

Nemám rád ani jednoho z vás.

Todoroki zpočátku nevěděl, koho tím myslel. Myslel, že narážel na yuumeiskou střední. Ale mýlil se. Poznal to, až se podíval do jeho očí.

Nenávist a touha pošlapat všechno to, co má s hrdinou číslo dva společné.

Prach postupně usedal a Todoroki plně otevřel oči, aby pohlédl na osobu, která před ním stála a koukala na něj jak hladový vlk, který byl ještě k tomu popohnán nenávistí.

Shouto se pomalu narovnal, aby nevzbudl žádný úmysl. Chlad, který byl vyvolán roztříštěním jeho ledového povrchu, dosáhl i na něj a z úst mu vycházely obláčky páry.

"Radím ti, aby ses ani nehnul, Endeavorovo děcko."

Shouto přivřel oči a ztuhl. Koukal do blyštivých a chladných očí žáka střední školy Shiketsu a ten pohled ukazoval opravdu všechno. Bolest, nenávist, pošlapanou a zničenou závist, respekt a důvěru.

Yoarashi se mračil na Shoutu a vysílal mu nepřátelské signály, i když by měli být ve skutečnosti na stejné straně, neboť jsou budoucí hrdinové, kteří mají projít touto zkouškou.

A pokud se vrhnou do boje, tak-

"On s tím nemá nic spole-" Todorokiho zaslepila rána, kterou dostal od jednoho vojáka z Orca gangu, cementovou zbraní. On to však ustál, ale nemohl se hýbat, neboť beton na něm okamžitě ztvrdl a jeho hruď s rukou byly připevněni k ní.

Yoarashiho čelo získa temný nádech z jeho čepice a vyrazil jako vítr - třebaže on větrem byl a ovládal jej. A k tomu ještě vítr samotné bouře.

Členové gangu Orca se na to dějství dívali nevěřícně - protože právě teď nebyl čas na něco takového jako boj mezi hrdiny, ale záchrana obyvatel, za nichž dostanou body a určí se, zda prošli nebo nikoliv.

S takovou se dostanou do minusu.

Černovláska si toho všimla také. Zastavila u betonové stěny rozlámané budovy a když vykoukla, musela se schovat. Oddychovala, srdce jí tlučelo jako splašené. Běžela, aby našla další civilisty, ale jak viděla, ten kouř nevyvolal Kugo Sakamata - vůdce gangu a padouch.

Ale Todoroki.

Nestihla se však podívat, na koho se to Shouto tak díval - někdo tam byl, to věděla, ale kdo, to už nestihla. Že by bojoval se členy Orca? Ne... tam vládla mohutnější atmosféra, než pouhého vojáčka.

"Lžeš," zahřměl Inasa a napjal ruce jako orel, "všechno má s tím společného!"

A vyrazil.

Tododorokimu jen zavlály vlasy nad pohybem, aby stačil uhnout, ale oči vytřeštil, když se Yoarashi ukázal přímo za ním a jeho větrná bouře mu zasáhla záda.

Endeavorovo bohatství se napnulo jak luk, vnímal, jak mu až hrozivě křupla záda a lapal po dechu, avšak neměl šanci, neboť Inasa nehleděl na jeho život a silně ho ještě kopl do místa, kde mu to hnusně křuplo společně s tvrdým betonem.

Todoroki letěl do trosek nějaké zřícené budovy a tlak rozdrtil kousek zdi, který se začal rozsypávat i s prachem, který mu ještě víc znemožnil příchod vzduchu do plic.

Po čele mu stekl pramínek krve. Prudce oddychoval jako oř nesoucí pána do války, chvíli necítil žádnou bolest, ani své těle.

A pak se to ozvalo.

Zničující bolesti, jež mu blokovaly záda, nutily ho křičet do neznáma. Ale mlčel. Mlčky se snažil dýchat, překonávat bolesti, které odeznívaly a chladně se přitom díval na přibližujícího se žáka s mohutnou kožešinovou bundou, div, že ještě neviděl rozostřeně.

Shouto se zhluboka nadechl, zvedl ruce a opřel se o kamení, do kterých narazil a zlomil jejich poslední žijící vůli.

Vlasy mu spadly do čela, zhluboka dýchal.

Vnímal to.

Plamínek v jeho nitru, který se probouzí. V němž uviděl otcův obraz-

Nejsem jako on, řekl si v duchu. Jsem sám sebou. Nejsem jako on. Jen nosím jeho moc a jméno.

Rudá strana jeho vlasů začala tančit, jeho hrdinský oblek plápolal.

Inasa se zamračil a pak vydechl - je to tady. Síla, která ho přinutila padnout jako dítě k zemi, která zničila jeho sen, jeho respekt k hrdinovi číslo dva.

Jaký otec, takový syn. I v něm byl zničen respekt jediným slovem, jediným chladným odleskem v očích.

"Nejsem jako on," Todoroki začal zběsile dýchat, měl pocit, že si tímto konečně vykřičí hrdlo, uvolní jeho spalující žár, který ho nutí pořád myslet, že je jeho syn, že nosí jeho sílu a jméno.

Todoroki uzavřel smlouvu. Se svou duší.

Nestane se zvířetem...

Udělal krok.

... bude hrdinou...

Druhý.

... který svého otce, hrdinu číslo dva...

Třetí.

Zvedl hlavu, vánek větrný ukázal nebezpečí a sílu jeho vlastní duše a síly jeho, ne otcovy.

... porazí.

Inasa vyplašeně couvl.

Slyšel Todorokiho křik.

Nejsem jako on.

Měl pocit, jako by se probral ze zlého snu. Z toho snu, kdy proklíná a zabíjí rodinu hrdiny, který mu byl v dětství inspirací.

Otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Kapička potu mu sjela po tváři, malými zornicemi koukal na Todorokiho Shoutu, kolem nejž vlál vítr nebezpečí a něčeho úplně jiného, než když má Endeavor.

Jeho syn nebyl on.

Inasa se dotkl třesoucí rukou svého čela a nevěřil tomu, co nyní dělal. Vybral si tehdy přece další cestu, jak se stát hrdinou. Donutil se zapomenout na svou dřívější inspiraci - šel prostě dál.

A teď se ta zlá část dobyla na povrch s tím, že se chce pomstít.

"Sakra." zaklel nevěřicně. S takovou bude ostudou pro Shiketsu.

Zvedl pohled, aby se smířeně podíval do tváře Shouty, ale upoutalo ho něco jiného.

Kde že jsou?

Aréna.

Záchrana obyvatel.

No jasně.

Sevřel pěsti a padl koleny na zem, s hlavou poraženě sklopenou k zemi. Zvedl poté ruku a ne, aby si utřel slzy, ale aby ohnivo-ledovému hrdinovi něco ukázal.

"Body." šeptl.

Oheň mu škvařil tváře, prach ho lechtal na kůži - vše ztichlo a zpomalilo se - vnímal, jak se k němu přibližují lidé z Orca gangu. Věděl, že je to konec. Nezíská stipendium, protože zklamal sám sebe a svou hrdost, kterou si za ta léta budoval.

Omluva je o proti jednomu bodu hrdinovi chabá.

Inasa se slabě usmál a pozvedl tvář.

Plameny na Todorokiho půlce těla žhnuly až děsivě a přesto silně - jinak než otcovy.

Lesk v jeho očích pohasl, když si uvědomil, jak moc velkou bolest jeho záda nesou. Ale nemohl - poblíž byly Orcaovi lidi. Inasa Yoarashi padl k zemi, i když nevěděl jak - ještě mu neoplatil žádnou ránu.

Až si všiml slabého pohybu jeho ruky - někam ukazoval - a to přesně za jeho záda, kde se válely trosky zdi. Shouto se otočil oddychujíc a pohledl k zemi.

Vytřeštil oči a i přes bolest se shrnul k troskám, kde spatřil lidskou ruku pod hroudou prachu a rozpadlých cihel. Zvedl ruku a okamžitě se začal prodírat skrz těžké balvany lidské práce.

Myslel si, že blouznil. Že jeho zrak byl tak rozostřený, že špatně viděl.

Ale viděl správně.

Nevinnou obětí jeho duše se stala Momo.

Otevřel ústa a chtěl vyslovit její jméno, ale nedokázal to. Rty se mu třásly, koukal na její zakrvácenou tvář a snažil se přinutit k dalšímu pohybu, aby zbavil její tělo těžkých cihel a betonu.

"Yaoyorozu," šeptl.

Stál nad propastí.

Protože se nechal vyprovokovat, nevšiml si ničí jiné přítomnosti - kromě té své. Nezměnil se. Je ten stejný arogant, který přišel na U.A. a který se snažil být ode všech co nejdál, aby nemusel poslouchat, jak chtějí lidé autogram od jeho otce.

Odsunul poslední trosku z jejího těla a vzal její hlavu do své dlaně - její zavřené oči a celé tělo od krve ho děsilo.

Děsilo ho to takovým způsobem, že scvakl čelisti k sobě a chtěl pořádně křičet.

Rázem zapomněl na konflikt, který má co do činění s jeho otcem, nepomyslel ani na to, že by to byla chyba Inasy.

Je to moje chyba.

Moje.

Byl jsem slepý, tak moc slepý, se svázanýma očima ochránit vlastní duši a ona... sklopil rozostřený zrak k černovlasé dívce ve své náruči ...na to doplatila.

"Pomoc. Potřebuje pomoc." Todoroki se rozhlédl; viděl jen siluety padouchů z Orca gangu, kteří však stáli jako sochy a vyzvídali situaci z reakce mladého hrdiny.

Stiskl pevně čelisti, koukl ještě za sebe, kde ležel na zemi Inasa a zavřel oči.

"Potřebují pomoc!" křikl se zmateným pohledem na oba hrdiny, jejichž duševní síly klesali - ale nejvíce u Momo.

"Fajn, tohle vyřešíme později. Dej mi je."

Před Shoutou se objevila mocná silueta muže s kosatčí hlavou a zlým pohledem - vůdce gangu. Todoroki polkl, polila ho vina, stal se loutkou, která ale však lehké tělo dívky nechtěl pustit.

"Vemte i toho druhého." zahřměl hlas kosatky, ukazujíc na Inasu a pak se otočil na hluboce přemýšlejícího syna hrdiny číslo dva.

Vůdce Orca se zamračil.

"Todoroki Shouto..."

Zvedl zrak. "Já ji vezmu... pokud mi to dovolíte." šeptl.

Kosatka ho propalovala pohledem, ale nakonec svolila otočením svým mohutným tělem za svými lidmi.

"Doufám, že víš, jakou zodpovědnost za to neseš. To samé platí i pro toho mladého muže."

* * *

Čerstvý vzduch se linul do nemocničních oken lehce jako lístky kvítí a jeho vůně se dostávala do nosů dívky na lůžku se zavřenýma očima.

Cítila popel. Stále nedokázala pochopit, proč tam Todoroki začal souboj s některým z hrdinů, ačkoliv prioritou všech byla záchrana obyvatel a za ně body.

Pak jen slyšela, jak se něco těžkého svalilo na trosku, za kterou se schovávala a tlak na její tělo, které jí donutilo zavřít oči a ztratit vědomí.

Otevřela oči s lehkým mrkáním, než si navykla na ostré světlo a nadechla se. Na tváři jí přihrál úsměv, když do nosu nasála čerstvou jarní vůni z venku.

Stále s myšlenkovou mlhou otočila hlavou, aby se rozhlédla, kde se nacházela.

Nemocnice.

Pootevřela ústa a zamrkala.

Vůbec... si nevzpomínala-

Ne.

Sklopila smutně hlavu a v havě se jí vybavila veškerá scénerie, která se stala v aréně.

První, na co pomyslela, nebylo stipendium.

Ale Todoroki.

"Ten úsměv seděl na tvé tváři víc."

Vystrašeně otočila hlavu a podívala se k oknu, kde zahlédla postavu posetou stínem - avšak poznala, kdo ten smutný hlas měl.

"Todoroki-san."

"Já," polkl, "moc se ti omlouvám. Já-"

"Todoroki-san." řekla jeho jméno znovu. Dívala se na své sepjaté ruce na svém těle pod bílou dekou a lehce povytáhla koutek úst.

Todoroki pootevřel ústa, poté se kousl do rtu a sevřel pěsti.

Tak moc se chtěl omluvit, tak moc, protože za to mohl přece... on.

Vřele se na něj usmála, až se Todorokimu roztřásly prsty.

"Děkuji za ty květiny."