Konec. Konec? Já nevím.

Zdravím.

Články s plno povídek, možná slibných. Spousty slibů, plánů, které stojí a nehnou se.

Ale já upřímně vůbec nevím co dělat. Je mi neskutečně líto zase tento blog nechat a odejít - ale zase ho tu nechci tak nechat spát prázdnotou, aniž by někdo věděl, jestli jsem živá.

Víte, blogování byla moje součástka v srdci. Nebylo dne, kdy jsem nezveřejnila článek, nebyla sekunda, kdy jsem si neříkala, že tři články za den je fakt moc... a nyní se vůbec ptám, jestli vůbec stojí za to něco zveřejňovat.

Protože stejně lidé odešli. Jak ti přátelé, kteří mají svůj život, tak dlouholetí blogeři, kteří šli prostě cestou životní. V této době jde jen o byznys díky reklamám, nikdo téměř ani neví, co to blog je.

Ale já jo. A bolí, když už je ta doba dávno pryč. Že ti skvělí lidé... jsou pryč.

Tolik rozepsaných článků, některé nedopsané, na některých se ptám, zda to zveřejnit. Protože nikdo to číst nebude. Není to nějaké... "Jé, chudinka nemá žádnou návštěvbost", ale dříve blogery/čtenáře nezajímali hodnoty na počítadle. Zajímali je články, čekali na nový, povídku, cokoliv. Staré SB, kterým nešlo ani o "komentář za komentář". Díky blogovému světu jsem sama poznala spoustu skvělých lidí a to... mi teď chybí.

Tenhle blog je dítětem té poslední krásné doby. V článcích skrývá jména úžasných blogerů, v jejichž komentářích se i oni podepsali.

Byl kukle, která ze začátečnických článků vytvořil pokroky. Stal se svědkem mnoha zlých, ale i pěkných okamžiků.

A stal se taky...

Ne.

Stává se archivem povídek.

Já jsem zmatená. Nechci ho pustit k vodě, neboť se stále drží mého srdce a ono moc dobře ví, co pro mě blogování znamenalo.

Ale za to... ho nechci nechat tak samotného a prázdného.

Pokud se tu nejadou takoví, kteří tiše vyčkávali, omlouvám se.

Bude tu ticho.

Dlouhé ticho, které nepřehluším ani já.

Stane se skřínkou, ve kterém se skrývají příběhy z mých prstů.

A stane se pokladem, který zavře oči na dně oceánu.