Konec. Konec? Já nevím.
Zdravím. Články s plno povídek, možná slibných. Spousty slibů, plánů, které stojí a nehnou se. Ale já upřímně vůbec nevím co dělat. Je mi neskutečně líto zase tento blog nechat a odejít - ale zase ho tu nechci tak nechat spát prázdnotou, aniž by někdo věděl, jestli jsem živá. Víte, blogování byla moje součástka v srdci. Nebylo dne, kdy jsem nezveřejnila článek, nebyla sekunda, kdy jsem si neříkala, že tři články za den je fakt moc... a nyní se vůbec ptám, jestli vůbec stojí za to něco zveřejňovat. Protože stejně lidé odešli. Jak ti přátelé, kteří mají svůj život, tak dlouholetí blogeři, kteří šli prostě cestou životní. V této době jde jen o byznys díky reklamám, nikdo téměř ani neví, co to blog je. Ale já jo. A bolí, když už je ta doba dávno pryč. Že ti skvělí lidé... jsou pryč. Tolik rozepsaných článků, některé nedopsané, na některých se ptám, zda to zveřejnit. Protože nikdo to číst nebude. Není to nějaké... "Jé, chudinka nemá žádnou návštěvbost", ale dříve blogery/čtenáře ...