Tanec s nenávistí | kapitola čtvrtá

Po dlouhé době jsem se vrhla na sepisování třetí kapitoly, která se smazala. Díky tomu tu visel i důvod, proč jsem dobu pozastavení ještě prodloužila. Myslela jsem si, že moje nervy jsou na dobré cestě... ale že jsou na tenkém ledu, to jsem netušila. Každopádně po nějaké době, kterou jsem chápala jako Dobu uklidnění, jsem se rozhodla se posadit a sepsat z částí, na které jsem si vzpomněla (tohle bylo předepsáno z ledna xD).

Ale dost kecání, tady máte čtvrtou kapitolu. Užijte si ji. Každopádně se též omlouvám, že jsem se neozvala (vlastně... jen designem).

---

4. PROBUZENÍ

Na magických lacrimách odbíjela devátá hodina večer. V trůnním sále se ozývaly různé zvuky; šepotání dívek, cinkání zbroje, kroky.

Muž, s vybledlými vousy a vlasy stářím, se postavil před svůj trůn a následně se na něj posadil, čímž se mu plášť zavlnil. Díval se na lesklou podlahu, než zvedl víčka a setkal se se svou sbírkou Druhé generace. Mágové na zavolanou přišli do sálu a nyní klečeli před svým králem.

"Vstaňte, mí rytíři." prohlásil král, jeho hluboce starý hlas se ozýval místností jako roztříštěné sklo po sto ozvěnách.

Magičtí rytíři tak jak psi udělali a vzpřímeně stáli v řadě za sebou. Pět mágů a možná ještě víc. Tohle byli ale královi nejoblíbenější psíci; ti nejsilnější.

Král je obdařil úsměvem a pohlédl na rudovlasou ženu, která svého pohlaví jako jediná v řadě stála. Pochopila královu tichou řeč a s přikývnutím udělala krok vpřed, aby každý věděl, že je králem zvolena k řeči. Protože Gajeel by toho nebyl schopen.

Mezitím všichni služební rytířů stáli tiše u sloupů s příslibem na život a na smrt, že nikomu plány neřeknou. Proto nebyli ani moc posíláni do města, aby nebyli vystaveni smrti. Magický rytíř, to je něco, na co lidé jen věřili. Ale magie byla silná a lidé věřili, že je ochrání. Král splnil přání a vzácné uživatele magie spojil v jedno a dal jim možnost být v postavení téměř jako královská rodina. Tudíž byli skoro jako šlechta.

Erza se narovnala a pevným hlasem hladce začala: "Jak jste nám řekl, králi, šli jsme dle slov mladého měšťana do U Freedovy krčmy, kam údajně nějaký podezřelý cizinec vnikl. A podle dalších slov jiných," Nepodívala se na Gajeela. "nám bylo známo, že tři lidé, kteří v krčmě pracují, jsou mágové. Ten člověk věřil, že jeden z nich je Dračím synem a nebo někdo, kdo tam vešel. Ukázalo se ale, že jsme se spletli; nikdo podezřelý v krčmě nebyl a tři lidé, co ji vlastnili, nám vyjádřili jak silou, tak slovy, že děti dračí nejsou."

Král si podepřel zachmuřeně a přemýšlivě hlavu o dlaň. Díval se kdesi do vnitra paláce, ale jen ne na své rytíře.

Unaveně vzdychl a unavenýma očima se podíval na mágyni.

"Spletli jsme se..." zašeptal.

"Hahaha!" Všichni se za smíchem obrátili a udiveně se dívali na růžovovlasého a černovlasého, jak se na sebe nenávistně dívají. Růžovovlasý se skor popadal smíchem za břicho. "Gajeele, ty jsi hňup! Ty věříš takové blbosti, ty železná hlavo? Hahaha!"

Gajeel se narovnal, oči mu nenávistně jiskřily, jak byl rozzuřený. A zase prohrál, nechal se vyprovokovat.

"Natsu," napomenula ho Erza syknutím, ale král nad tím mávl rukou.

"Chceš po tlamě, ty ohnivá palice?!" Nyní byl Gajeel u svého rivala a oba navzájem se lehce a výhružně drželi pod krkem. Z Natsua plál oheň a z Gajeela zase šedočerný dým. Ostatní rytíři ustoupili, protože nehodlali skončit s poraněním hlavy.

Dvě ze služebných si tiše povzdychly tak, aby se to neozývalo a sledovali dva rytíře, kterým jedna z nich sloužila, jak se začínají natahovat k rvačce pěstmi.

Dokud se neozvalo sálem zadrnčení a oba dva rytíři s tvářemi na zemi skončili s divadlem mezi rivaly.

"Kde je vaše rytířská poslušnost, hm?!" Blesk v Erziných očích způsoboval strach v očích dvou chlapců a slzy téměř na krajíčku.

"Ano, madam!" vykřikli a zase se zpražili pohledem, když se Erza otočila ke králi.

Erza nemusela ani mrknout a hned se k ní přiřítil jeden z služebných, který by ani na služebného nevypadal. Neměl totiž normální jejich oblečení, ale měl na sobě oděv rytíře. V rukou dřímal jeden z rudých pláští, který hned Erze dal na ramena.

"Vítejte zpět, madam." Poklonil se rytíř s modrými vlasy a červenými znaky pod pravým okem. Erza se zavřenými oči mělce přikývla a čekala na královo svolení.

Chvíli bylo ticho, dokud král nezakašlal stářím a neřekl, nechť se mohou všichni přesunout do svých komnat.

S poklonou, jakož poslušností králi, se postavili a odešli do svých komnat. Za zády měl každý své služebnictvo, které jim nachystalo jídlo, oděv, koupel a postel.

Železný mág otevřel dveře své komnaty, až se jeho služebná lekla, když sebou prudce práskly. Zamrkala a vydala se dovnitř.

Mág měl již vše přichystané, jako by věděla, kdy přesně přijdou.

Gajeel se k ní otočil, oči měl zúžené ještě vzteky s potyčkou s Natsuem. Služebné přejel mráz po zádech, avšak nepolevila ani když zavřel na uklidněnou oči a nepodíval se na ni upřímným klidem.

"B-budete chtít ještě něco, pane?" zeptala se modrovláska, mnohem menší, než on, kterému sloužila. Gajeel se podíval po své komnatě; vše bylo naprosto v pořádku, ale podle tváře dělal, že ještě přemýšlí. Jen aby ji zdržel.

Hodil po ní pohled, až se leknutím narovnala jak pravítko a rty zkřivila do úzké čáry. Udělal krok k ní, ale nakonec si jej rozmyslel a zastavil.

"Ne, můžeš jít." odbyl hladově a otočil se k ní zády.

"Dobře, pane. Přeji pěknou noc." Uklonila se a mnohem jemněji, než on, zavřela dveře, ještě škvírkami se dívala na jeho záda, jehož pohled se díval na zavírající vchod do jeho místnosti.

"Lucy!"

Jmenovaná dívka se otočila, ale hned vrátila svůj zrak zpátky, kam měla namířeno. Jako vždy se mu vyhýbala, protože byl nehorázně otravný a navíc ani nebyla jeho služebná, aby ho poslechla. Lucy by měla poslechnout, jestliže se jednalo o šlechtice, tedy výše postaveného, ale i jí princezna s úsměvem řekla, že jej poslouchat nemusí, protože pak by se asi nedorovnal s postavením princezny.

"Lucy, prosím počkej!"

Chodbou se ozývaly dva páry zrychlených kroků, které byly ozvěnou po prázdné chodbě jako tisíc ran větrných proudů.

Blonďatá služebná se zajíkla, když jí někdo chytil za loket a tím ji přinutil zastavit.

"Ne! Nešahej-te na mne, rozumíš?!" křikla se zavřenýma očima. Když je otevřela, dívala se do trávově zelených očí. Natsu, jeden z králových rytířů, měl na tváři kámen, který byl ale trochu naštípnut.

"Poč-"

"Ne!" Vyvlékla se z jeho doteku, který se najednou zdál strašně žhavý. Vlastně se ani nedivila, byl to přece Ohnivý Salamander. Utíkala a pak si uvědomila, že ji již nenásleduje. Ale i přesto vtrhla do princezniných komnat bez zaklepání a zavřela za sebou s hlubokým oddechnutím.

Postel lehce zaprotestovala nad lehkým pohybem princezny.

"Lucy? Jsi v pořádku?"

Lucy vytřeštila oči a rychle se otočila k princezně. "J-já, ano, ano. Já jen..."

"Lucy."

Služebná okamžitě celá rudá sklopila hlavu. "Omlouvám se."

Princezna se usmála a šepoty kroků se blížily k ní. "Nemáš se za co omlouvat," řekla princezna. "schovávala ses před Salamanderem?"

Lucy zrudla ve tváři, zvedla ramena a dlaně si zmateně přiložila k líčkům.

"A-ano, má paní." vykoktala s ruměncem.

Mirajane povytáhla koutky úst vzhůru. Už to byla princezna víceméně ta, kterou Lucy znala.

Nyní si myslela, že se jí včerejší večer zdál, protože to by do princezny nikdy nikdo neřekl...

Lucy se také tedy nervózně usmála a poškrábala se na šíji.

Mirajane se zachichotala, až to Lucy zmátlo, tudíž na to vykulila své roztomilé oči. Princezna kuje pikle... ten výraz...

"Třeba tě má rád."

Služebná po pochopení jejích slov okamžitě zrudla a začala nechápavě mrkat. Otevřela v panice ústa, ale přece jen, nevěděla co říci.

Princezna se tiše zasmála služebniné reakci.

Je jako kamarádka, řekla si v duchu Lucy, když sledovala dceru královského rodu, jak se lehce směje. Ale rychle zavrtěla hlavou, že takový vztah mezi nimi by nemohl fungovat. Moc velký rozdíl v této době a v tomto paláci.

"Um... um..." Lucy se snažila zhluboka nadechnout, ale jestliže se smála Mirajane, neodolala a přinutila se k úsměvu taktéž.

Slova, jež princezna pronesla, byla tak absurdní, že tomu by neuvěřil obzvlášť nikdo.

"Ale co když je o pravda, Lucy?" zašeptala s mrknutím princezna, až náhle Lucy zase zrudla. Zavrtěla hlavou, až jí vlasy létaly všude kolem osy.

"N-ne... princezno. To je nemožné." usmála se.

Princezna uklidnila svou tvář, až jí zůstal jen malý náznak úsměvu. Pak si toho Lucy všimla: natáhla proto ruku k princezniné tváři, ale nedotýkala se jej.

"Princezno... spala jste dobře?"

Hime naklonila hlavu a hřejivě u srdíčka pozvedla koutky. "Ovšem. Díky... tobě."

Lucy ztuhla; tak tohle zase pokazila. Připomněla včerejší večer. Zahanbeně sklopila hlavu a zašeptala, zda si bude něco přát.

Úsměv povadl jako kvítek pohlcen temným žárem a Mirajane spojila ruce před sebe. Atmosféra začala houstnout.

"Ne... děkuji." hlesla tiše a otočila se své služebné zády. Lucy pootevřela ústa, ale bylo pozdě. Bylo to znamení, že to skončilo.

Uklonila se i přes nepozornost princezny a jako myška zmizela na chodbě. Bylo ji již jedno, zda se tam se Salamanderem setká nebo ne.

Opět udělala chybu. Opět řekla něco, co zničilo princeznin večer.