Sněží | [ginran fanfikce]

Nyuu, milí.
I když je za rohem období, kdy si okolo krku nedáváme huňaté šály, neoblíkáme si desatero vrstev svetrů a nepadáme na čumák při uklouznuntí nohy na ledu, přicházím tady se zimní jednorázovkou, věnovaná všem, kteří milují tyto dvě postavy, jejichž osudy jsou jako provázky.
A když je zde tu jaro... proč si neudělat i takový design? A navíc s těmito oblíbenými charaktery? Neříkejte, že nejsou roztomilí. ^^
Děkuji Kačce za upozornění k designu, Blackie za "napínavost" a dalším. ^^ Snad se bude líbit...

---

Byly jako milióny malých motýlích křidélek uprostřed noci. Uprostřed ničeho.

Tiše padaly, bez křiku, beze zvuku. Avšak i melodie při jejich tancování na vlnách studeného vánku tam byl.

Byly krásné, i když tiché. Byly hebké, i když nedotknutelné. Byly kouzlem, i když skoro neviditelným.

A pak přišel pád. Pád, který je nechal si naposled zatancovat a stát se vrstvou jako přátelé, jenž čekal osud stejný.

Sníh.

Tajemno ukryté v každé vločce bílé jako peří holubice a chlad v takovém malém zimním duchovi.

Dřevěné stavení, jehož stříška pohlcena vrstvami sněhu byla, skoro ani vidět nebyla. Všude bylo pusto, jen ticho a bílo. Až kdesi v dáli bylo možné vidět přes tančící vločky tmavé siluety stromů zdejšího lesa.

I přes tu zimu jedna dívenka čekala. Seděla na polorozbité verandě, kolena si k sobě pevně tiskla a přitom si dýchala na prsty, aby se zahřála. Jakmile větřík zavanul jiným směrem a vločky se rozpustily na její pokožce, otřepala se chladem.

Vydechla, čímž její horký dech vytvořil mlhovitý obláček páry a její krátké vlasy jí při dalším fouknutí spadly do očí. Ale nevadilo jí to.

Oči pořád upírala do jednoho místa; bílého místa, kde se snažila vypozorovat jakoukoliv sebemenší siluetu, pohybující se v té sněhové nadvládě vloček. Ale jak si někde v mysli říkala, nikde nikdo.

Po tom, co studený větřík sílil a sníh obalil její přístupné místo k pozorování, si kolébavě stoupla a rozhodla se jít do chatky, protože ani nedokázala cítit své prsty. Naposled se ohlédla za sebe a se zklamaným výrazem vešla do náruče příjemného tepla.

Stěží zavřela dveře, poněvadž se drsný vítr o ně opíral jako by toužil po teplu.

Ale teplo vevnitř moc nebylo.

Ucítila, jak z pár místech, kde bylo malé množství děr, které chladný vánek zval jako na přivolanou.

Zamrkala a roztřepala se. Chtěla… něco udělat, ale sama neměla v sobě moc síly, jestliže zavřít dveře jí dalo moc zabrat.

Sedla si na futon a položila si hlavu do kolen. Sem tam se otřepala při pohlazení mrazu nebo sebou škubla při nárazu větru do chatky.

Byla sama. Bála se. I když si to nechtěla přiznat, bála se.

Objala si kolena rukama a tiše, roztřeseně se nadechla. Možná to bylo i plačtivě. Ale to si nemohla dovolit. Plakat.

Přijde? Nebo ne?

Uslyšela, jak se prkna na střeše začínala též poddávat silné moci přírody.

Zuby se jí začínaly drkotat, ruce třást.

Ačkoliv se snažila být silná, ve skutečnosti měla strach, který ji zevnitř pohlcoval jako hladová duše Hollowa.

Další rána.

Kolikátá to již byla? Ono se ješte nic nerozpadlo?

Zvedla lehce zarudlé oči, krátké vlasy jí spadly do obličeje.

Měla pocit, že je ještě větší zima, než obvykle. Tak že by se nějaká ta dírka přece jen zvětšila natolik, aby sem proletěl větší průvan?

Po zádech jí přejel chlad, až se celé její tělo roztřepalo.

Znovu dala hlavu do kolen, dokud si nevšimla pohybu. Podezřelého pohybu.

Krev se jí v těle rozproudila jako plameny, srdce se jí rozbušilo.

V ten moment teplo dolehlo na její ramena a na to hned zvedla hlavu.

Pootevřela rty a vykulila oči, které se okamžitě zaplnily slzami.

Chtěla promluvit, ale nemohla.

Její tvář se rozjasnila a zrůžověla, bledost zmizela jako mlha.

Z bílých vlasů mu padaly kapičky rozpuštěné vody, oči měl zavřené. Věděla, že se na ní díval.

Doufala.

"G-Gine…" zašeptala, kryjíc svou radost a hloupý úsměv. Teplo ji již objalo celou svou silou. A nebylo to nejen tím pláštěm, který ji dal Gin na ramena, aby se zahřála, nýbrž radostí z pohledu na něj.

"Mrzneš." řekl bez jakýchkoliv emocí, ale zřetelně.

Nervózně, roztomile se usmála. "Už ne." namítla s úsměvem, směřujíc slovy na plášť, který jí dal.

Očkem mrkla k jedné ze stěn a zjistila, že díry jsou zadělané malými prkny. Jak… jak to bylo možné? Vždyť by to slyšela…

Tázavě se naň pohlédla, již s hlavou vzhůru, neboť se rychle a v tichosti postavil.

"Usnula jsi."

Překvapeně zamrkala a s červení ve tváři sklopila hlavu.

Takže… usnula?

Takže… důvodem toho náhlého chladu bylo kvůli otevřeným dveřím.

Gin se vrátil.

"Gin…" zašeptala s jemným úsměvem a s pootevřenýma očima, spokojeně otevřenýma, dívajícími se na své prsty.

"Hm…?" Zastavil se a seshora se na ní podíval.

Zamrkala a když si uvědomila, že nejspíš mluvila nahlas, než sama pro sebe, zrudla jako čerstvá ředkvička. Pohodila hlavou a schovala si červené tvářičky do dlaní, aby tu červeň skryla.

Aniž by si to kdo pomyslel… tak Gin se tomu usmál. Sice málo, sotva viditelně, ale i přesto… pousmál se. Ale zmizel hned ve dvou vteřinách, jakmile Rangiku zvedla hlavu s červenými líčky, jež měla roztomilé nefouknuté.

Zvedla se, zakopla, ale díkybohu udržela balanc, čímž se své nešikovnosti zachichotala a nenápadně pohlédla na Gina, který na ni visel pohledem přes rameno.

Plášť ji z ramen začal padat, ale rychle si toho všimla a zachytila ho.

Oddechla si a neustále ho držíc na ramenou přiběhla k oknu.

Rozzářeně si stoupla, ale jiskřičky hned vyhasly, jakmile uviděla… vlastně neuviděla žádné dušičky sněhových vloček.

Přestalo… sněžit.

Smutně sklopila hlavu a koukla přes rameno, ale Gin tam nestál.

Jako vždy… tiše, nepozorovatelně. Jako had, jako liška, čekající na oběť.

Hodila očkem po večerním pohledem za oknem a povzdychla si.

"Rangiku, jídlo."

Zrzovláska zvedla hlavu a cupitala do vedlejší menší místnosti.

Když otevřela oči, byla všude tma. Zamžourala, protřela si víčka a odhrnula deku.

Nebylo časté, aby se probudila tak brzy. Vždy Gin tak brzy vstával…

Prudce otočila hlavu. Gin…!

Srdíčko jí roztálo, když uviděla vedle sebe po tmě pokrčenou deku.

Do tmy se ospale zazubila a prsty mžourala okraj deky.

Jenomže pak jí něco zaujalo.

Zamrkala do náhlého světla, díky čemuž poznala, že vycházelo sluníčko.

Na tváři jí přistál lišácký úsměv a kolébavě se zvedla z futonu.

Přistoupila k oknu a chvíli trvalo, než zaostřila a zvykla si na světlo. Dvakrát zamrkala a oči se jí naplnily štěstím.

Gin.

"G-Gine…!" Dlaně jí rázem vystřelily k ústům.

Vždyť spí, ty hloupá!

Ozvalo se zavrzání a Rangiku sebou ulekaně škubla.

Poškrábala se nervózně na hlavě.

"Promiň, ty jsi to slyšel…?" zašeptala s úsměvem.

Gin neodpověděl. Udělal krok a Rangiku měla možnost se podívat na jeho tvář. Vypadal, jako by vůbec nespal. Jako by byl celou tu dobu vzhůru.

Její líčka získala nádech lehce červené a obrátila se zpět k oknu.

Vzpomněla si.

Zazubila se a ukázala nataženým ukazováčkem do okna.

I když jí bylo dobře, teplo Ginova těla jí udělalo lépe, když se k ní přiblížil a koukal tam, kam ukazovala, čímž zapištěla tiše radostí jako myšička.

"Gine, podívej…! Vidíš to, sněží!"