Slyšíš ten zvuk? | [cobrana fanfikce]

Nyuu, milí.

Koukám na Fairy Tail. Objevuje se na scéně Cobra. Jdeme hledat obrázky. Vzpomeneme si na téma týdne. Ah, Cobra! Jdeme hledat ship Kinana x Cobra. Přemýšlíme, kde se Kanana ve FT vůbec vzala... gihi, já to tušila!

Neřešte to. Má demence již sjela po stupnici níž.

Poprvé, co píši na téma týdne... divné.

Ale... užijte si to.

A teď. Kinabra nebo Cobrana...?

---

SLYŠÍŠ TEN ZVUK?

Nebylo možné, aby Cobra všechno neslyšel. Drakobijci jako takoví měli silnější smysly, ale Cobra byl zvláštní.

Jako malý, když byl uvězněn spolu s dalšími na Nebeské věži, slyšel něco podivného. Jakmile se otočil na kamarády, jestli to neslyšeli, zavrtěli hlavou. Pak si vlastně vzpomněl, že oni nejsou jako on - nebyli vychováni drakem. Teda... alespoň si to myslel, měl takové vzpomínky. Ale pohledem na své mozolnaté ruce tomu nijak nevěřil - jako by vzpomínky nebyly skutečné. A pak ho ten šramot zase vyvedl z myšlení. Neustále, když seděl na staré bedně, pořád ho vyváděl z reality do koutků zvuků. Jednou však, když ti šílení zamaskovaní hlídači na chvíli odešli, bednu, na které seděl, odsunul a zatajil dech. Oči se mu zatřpytily zvláštním štěstím, čich mu dodával informace a návyk na nový pach, sluch byl nesmírně detailový, zaznamenával si každičký zvuk onen zvířete, když ho uviděl.

Nebál se. Byl rozhodnutý k tvorovi přiblížit ruku a po nekonečných chvílích se mu zvíře usadilo mezi prsty jako ptačí drápy ochočeného jestřába. Erik byl šťastný i přes místo, na kterém se nacházel s dalšími lidmi jako otroci.

Tehdy se k němu přiřítili oni; Racer, Angel, Midnight, a zvědavě se ptali, co je to. Erik se zazubil a prst druhé ruky přiložil k malému čumáčku fialového hada.

"Nový kamarád." řekl.

Nikdy ho nespustil z očí. Vždy ho měl okolo prstů omotaného, a pak, až byl větší, tak i okolo krku. Ale tak, aby to žádný z maskovaných neviděl. A vše mu prošlo. Erik si byl vědom, že je to jeho nejlepší přítel, kterého nikdy neopustí; protože právě s hady si nejlépe rozuměl. Dokázal se dorozumívat hadí řečí a dokázal slyšet zvuky, jež k ostatním nedoléhaly. A pak se to stalo...

Vzpoura. Útěk. Ztráta životů. Oheň. Společně s Cubelliosem. Pak byl... volný.

Otevřel oko. Rázem byl přinucen ho přivřít kvůli slunečním paprskům, chvíli pomrkával, než si zvykl na nečekané světlo.

Vzpomínky.

Jak moc je nesnášel.

Jakmile chtěl oko znovu zavřít, uvědomil si jednu věc. Vykulil ho a rychle se sesbíral ze země, na které ležel. Kde jsem? zeptal se. Však jen ticha.

Později začínal rozpoznávat okolí; začal cítit a slyšet. Z bílého světla se změnilo zelené prostředí, což mu zadrhlo dech v hrdle. Zmateně se začínal otáčet kolem sebe, aby zjistil, kde se nacházel. Zmatenost u něj nebyla obvyklá. Ale nebylo obvyklé i to, že se nacházel… někde na takovém krásném místě. On, taková zmije. Vůně rostlin vdechl silně do nosu a nechal se kochat dalšími; cítil pyžmový pach zvířate a uslyšel, jak nedaleko onen zajíc běží po louce. Slyšel též zvuk a směr větru, zpěv ptářků, pohyb mraků a tanec trávy a listí. Zamrkal a na chvíli pocítil tón volnosti a svobody pod svými nohami. Ale vzpamatoval ho další zvuk; rychlým pohybem se otočil, mezitím vysunul své dračí drápy a pro obranu a mířil jimi na neznámost. Ztuhl ale v pohybu, když se podíval do tváře osoby. Oko měl překvapeně vytřeštěné. Jím viděl ji: Cubelliose. Pak se celé změnila na dívku, jež byla realitou.

Pootevřel ústa a neměl odhodlání rukou vůbec byť jen pohnout. Rysy tváře mu rázem škubaly nevěřícností. Jak si místo Cubelliose mohl představit tuto prostou dívku?
Dívka se ale usmála, což Cobru donutilo konečně zamrkat. Dívali si navzájem do očí, ani jeden schopen slova či pohybu.
"Eriku…" zašeptala dívka a Cobra sebou škubl, když vyslovila jeho pravé jméno.
Jak? zeptal se sám sebe.
"Odkud… ne. Kdo jsi?" vyslovil otázku tiše, což bylo nezvyklé, ale dívka to slyšela. Lidský sluch by tohle nemohl zachytit, ale ona ano.
Smutně se usmála a lehce vzala Cobrovu šupinatou, stále nataženou, ruku do té své a vytvořila dlaní štít. On se nebránil; kdo ví, proč. Sám nevěděl. Ale její přítomnost mu přinášela jakýmsi způsobem uspokojení a něco ztraceného; ano, ztracenou Cubelliose.
"Ty… mě nepoznáváš?" Zvedla k němu své zelené oči. Moc… až moc mu připomněla hada Cubelliose.
Cobra se lehce zamračil, zabolelo ho u srdce, když slyšel ten smutný tón. A slyšel ho zřetelně.
Nikdy nebyl… kdy se stal… ne. Kdy jeho srdce tak roztálo? Asi od doby, kdy se ztratila.
Sklopil hlavu, rysy tváře zjemnily.
"Omluv mne." zašeptal. Měl pocit, že se zhroutí, měl totiž pocit, že tu dívku zná, ale nedokázal si vzpomenout.
Fialovlasá ho i přesto odměnila úsměvem, zatímco svou druhou ruku pomalu přibližovala k jeho tváři, Cobra neucukl.
Slyšel ten pohyb, avšak.
Zavřel oči, když ucítil to teplo dívčiné ruky, jak se blíží a lehkým dotykem mu položila dlaň na tvář, až ho to natolik uklidnilo, že se cítil… zvláštně krásně, úžasně. Jako by už nebyl ani on ztracený.
"Slyšíš to, Eriku?" Hlas měla sametový, snažil si jej zapamatovat, protože měl pocit, že pokud by to neudělal, bude trpět.
Uvědomil si jedno; že nevnímal sluchem nic, než ji, z čehož zpanikařil. Vždyť… byla to pouhá dívka! Ale ne… sám hlas v myšlenkách mu říkal, že to není pravda. Byl zmatený.
"Co?" zašeptal. A opravdu, neslyšel nic jiného, než její dech, její myšlenky, její tlukot srdce, její každý pohyb. Stačí málo a člověk se mění rychle. Ale bylo to tou ztrátou, na kterou již jen vzpomíná. Z chladnokrevné zmije a na malou slepýš.
Dívka zavřela oči a hřejivě se usmála, její ruka na jeho tváři mu dodávala klid a teplo, uklidňující pocit… svobody. Vykulil oko, přitom se na ni díval, chtěl se pohnout, ale nemohl. Nedokázal se od ní vzdálit. Opět, ačkoliv si tuto myšlenku nuceně vypustil z hlavy, si ji přivedl zpátky a představil si Cubelliose jako ji. Jako ji.
"Ty…?" Došla mu slova, dech.
"Nemyslím tohle," vydechla oztomile, klidně. Sjela rukou po ostře řezaném líci. "ale jestli slyšíš tu svobodu. Vím, že ano."
Jeho srdce bylo splašené, jakmile si uvědomil, co řekla. Vím, že ano. Svoboda.
"Svoboda…?" Ač se snažil, jak chtěl, neslyšel ji. Jen krátce, když otevřel oko a zjistil, že je na takovém krásněm místě, ale… nedokázal vnímat nic jiného, než ji.
Obočí mu poskakovalo nesrovnalostí se situací. Uvolnil napětí v jeho natažené ruce, uvolnil její sevření a ona smutně koukla do zelené trávy, než si uvědomila, že on tu její jemnou ručku vzal do své. Podívala se na něj, uviděla mu na tváři zvláštní výraz; i přesto, že ho znala tolik let, tento výraz nedokázala rozluštit. Pak udělal něco, co nečekal ani jeden. Vzal její ruku ze své tváři, oko se mu zavřelo a on si ji tou ručkou přivinul k sobě.
"Cubellios… Cubellios… Má… Ztracená..." zpíval tiše do jejího ucha. Až později si všimla, že je to v hadím jazyce. Zavřela pruce oči, aby zabránila slzám a silně ho objala.
"Takže... sis vzpomněl." zamumlala šťastně.
"Ne," pověděl jí v její hlavě, myšlenkách, hadí řečí. "já ten zvuk slyšel. Slyšel jsem ho, Kinano. Tak se nyní jmenuješ. Kinana… Cubellios. Vždy si tu byla; na Věži, tady. Vždy." Sklonil se a zabořil svou tvář do jejího ramene, a ona ho automaticky více objala. Byl vyčerpaný hledáním, smutkem a byl zdrcen samotou a ztraceností hadího přítele.
Kinana se pousmála. "Vždy jsem tady byla, Eriku. A navždy budu, ať budeš kdekoliv a jakkoliv daleko, vždy tě uslyším."
Víc si ji k sobě připoutal. "Chyběla jsi mi. Hledal jsem tě všude, volal tě…"
"Já nemohu na volání odpovědět, Eriku. To ty jsi byl mým pánem."
Cítila, jak se jeho tvář ušklíbla do lehkého úsměvu.
"Pořád naslouchej, ano? Naslouchej těm zvukům, jak krásné písně zpívají a jaké poslání říkají. Prosím."
Ruce vsunula do jeho karmínových vlasů. "Budu. Slibuji."