Kouzelný dráček, | [rowen fanfikce k Vánocům]

Nyu, milí,

sice jsem řekla, že se tady do půli ledna neobjevím, ale... nedalo mi to. S tímto příběhem ne.

Takže mí milí malí dráčci, tady máte fanfikci na ship Romeo x Wendy, s čímž bych Vám chtěla popřát všechno nejlepší do Nového roku a také... Veselé Vánoce.

Příští rok možná uskutečním 24 dní (v podání FT, ne HP), jakož inspiraci na blogu u Nebeské & Rainy, jejíž příběhy... ah, nechte se jimi pohltit, jak nádherné jsou.

---

Všechno se zdálo toho dne býti poněkud klidné, avšak svým způsobem bylo vše chaotické, jak... se dalo očekávat od legendárního Fairy Tailu.

Sníh byl opravdu krásným kouzlem pro naše oči, ale nejen pro ně - i pro naši kůži, na které se vločky posadily, chvíli tancovaly s chladnou hudbou, ale poté se uklonily a rozpustily se.

Tři čtvrtě cechu byla venku jen aby mohla pozorovat to dění - v Magnolii nebyl sníh moc častý, nejvíce sněhu bylo totiž na severu Fiore, jehož mraky se zrovna nerady stěhovaly.

Ale přesto to bylo krásné a plné vzpomínek, když jsme s-

"Ty ohnivej debile! Přestaň kolem sebe hořet!"

"Ale já chci taky ucítit vločku!" zaprotestoval růžovlasý s vzrušenými plamínky v očích a jazykem vystrčeným, poskakující kolem svého místa, což si myslel, ale neuvědomil, že někoho srazil. Ano, mě.

"Carle! Jsi v pořádku?" Tehdy se ke mně přiřítila ona - ta, s níž jsem procestovala mnoho mil, zažila mnoho bolestných i veselých okamžiků. Usmála jsem se a poškrábala se na hlavičce.

"Wendy," vzdychla jsem její jméno, když se na mě ustaraně dívala - to je naše Wendy Marvell, ustrašená, avšak velice silná a milá dívka, která se na první pohled zdá být slabá, ale ona je... drakobijec. "jsem v pořádku."

Wendy našpulila tváře a otočila hlavu ke dvěma rivalům, kteří připomínali spíše dva usmrkané ňoumy, než skoro dospělé muže, respektive kord i mágy legendárního Fairy Tailu.

"Natsu-san, Gray-san! Můžete prosím přestat?!" zakřičela Wendy. Vykulila jsem oči, ačkoliv jedno z nich trochu od toho nárazu bolelo, ale překvapením nešlo ustát.

Dva mágové se na sebe naposled zamračili a poté se ve stejném momentu ohlédli překvapivě na svou kamarádku - nyní zuřivou kamarádku. Oběma se naježili vlasy a výraz se změnil na vystrašenou, když viděli ten nebezpečný záblesk ve Wendyiních očích.

"A-ano, madam!!" vykřikli v důrazu na to, že by klidně mohli přijít i o hlavy. Protože každá žena ve Fairy Tail byla svým způsobem... děsivá. Lucy, Erza, Mirajane, Juvia, - usmála jsem se - a nyní i Wendy.

Ta se na mě zpět otočila a vzdychla. Věřila jsem, že někde v duchu si jásá, ale nedává to najevo, protože by toho mohli kluci využít. V ten moment jsem na ni byla pyšná, že už nebyla to uplakané děvče z vesničky.

Naklonila roztomile hlavičku a darovala mi jeden z těch jejích úsměvů. "Půjdeme do cechu? Všichni už tam jsou." Pravda. Téměř všichni byli vevnitř, protože nejenže vločky měly zvláštní směsici kouzel, ale i zimní větřík nepůsobil zrovna kouzelně - působil akorát tak mrazivě.

Podala mi svou ručku a já ji s vděkem přijala. Jako jedna osobnost jsme vešly do cechu, kde byli všichni ve svých iluzích - Gray s Natsuem se opět prali, Juvia pozorovala Graye z povzdálí, Lucy se marně snažila s křikem přemlouvat, že to nemá cenu, ať si s ní radši jde projít, Levy si četla knihy, Straussovi hospodařili u baru a Mistr... jako vždy byl mírně přiopilý, ale smál se a fandil Natsuovi a Grayovi, s čímž zase Lucy rozbroušeně nesouhlasila. A nad čímž jsme zatajily dech - mezi Erzou a Mirou jiskřily velice dojemné jiskry nenávisti a škodolibosti. Všichni najednou byli v cechu zticha, protože rivalita mezi Titanií a Mirou byli jen, když byly malé...

"Beztak se loudá s tou růžovlasou." pronesla škodolibě Mira, jejím tělem se rozpínala tmavě fialová aura nebezpečí a strachu.

"Oh, opravdu?" opáčila tvrdým tónem naopak Erza, taktéž obklopena rudou aurou, ze které čišela moc, závist, nenávist. "Pak ten tvůj se určitě taky někde potuluje a má románky s jinými."

Mira se k Erze přitiskla natolik, že se dotýkaly čely, které praskaly ohromnou a jakž takž ovládanou silou.

"Hádka dvou zamilovaných?" zašeptala jsem směrem k Wendy s neutrálním a trochu nervózním výrazem. Ta polkla a přikývla.

"Erza-san... Mira-san..." zamumlala Wendy, ale věděla, že to k ničemu nepomáhalo. Až bude konec, bude tady leda nápomoci díky léčitelským schopnostem, až někoho ty dvě pomlátí nebo se pomlátí samy.

Provokace.

To byl název té jiskry, která útočila mezi Mirou a Erzou.

Vzdychla jsem, jako by se to nestávalo pořád dokola a ohlédla se vedle sebe nahoru, kde... by měla být Wendy.

Zamrkala jsem a otáčela se kolem dokola. Střetla jsem se jen s nově příchozím Gajeelem a Lilym.

"Lily!" vykřikla jsem přes ten chaos. Ten se se svým tvrďáckým postojem otočil ke mně a čekal.

"Neviděl jsi Wendy? Sotva se na sekundu ohlédnu a zmizí." řekla jsem klidně, avšak hluboko v sobě jsem byla nervózní a měla strach. Však Wendy se o sebe dokáže postarat... Ani tato myšlenka mi nepomáhala.

Povytáhl svůj palec ze zkřížených rukou a ukázal kdesi za sebe - směrem ke dveřím.

"Šla ven, respektive do parku, měl jsem jí to vzkázat..." Poškrábal se na hlavě. "no, od někoho."

"Od někoho?" zopakovala jsem.

Lily jen přikývl. Zřejmě měl zakázáno mluvit o tom někom.

Zpět jsem se na něj otočila, když jsem se kontrolovala lidi v cechu. "Je z cechu?" zeptala jsem se.

Lily jen polkl, ale mlčel - spíše po chvíli pokrčil rameny, ale já věděla, že to ví. Gajeel se mezitím přemístil k své knihomolce - Levy.

Ale ignorovala jsem to - měla jsem jen strach o Wendy. I když si to neuvědomuje, ale dokáže se namočit nevědomky do všelijaké kaše. Rozběhla jsem se ze stolu a skočila, v tom okamžiku jsem přivolala svá křídla a vzlétla. Ale asi to bude v tom větru těžké.

Vyšla jsem znovu ven a vykulila oči nad tím, jak najednou chladný vítr zesílil.

"Wendyy!" zakřičela jsem jak nejvíce jsem mohla - avšak můj křik se jen ztratil ve větru. Zamračila jsem se a nakonec vykročila do chladného sněhu, po kterém mu vystupoval mráz po zádech, ale přesto jsem šla dál, dál do parku.

Dobře, uznala jsem, že už nic nebylo klidné. A já rozhodně ne. Přes ten sníh bylo totiž čím dál těžší se dívat - najednou jsem se zasmála myšlence, že by se teď hodil Natsu.

"We-Wendy!" zakřičela jsem znovu, ale nic. Každý si nejspíš hověl doma nebo v případě kouzelnictví i v cechu.

Kvůli mrazivému počasí a jeho jako bonus přidanému sekavému větru jsem se téměř nemohla ani hnout. Ale... musela jsem.

Říkala jsem si: Pohni se, Carle! Pohni!

A o krok jsem se vážně pohnula. Ale pak, jako by do mne uhodil blesk, zůstala jsem přikovaně stát, až jsem si uvědomila, že se jedná vizi.

Wendy i přes silný vítr utíkala směrem k parku Magnolie a u krku si pevně držela svůj šál, který jsem ji upletla.

Otáčela hlavou zleva doprava, někoho hledala. A pak se její oči náhle rozzářily - nebyl to ten úsměv, který jsem viděla v cechu - byl mnohem více procítěný.

Rozběhla se a s úsměvem následovala světlo - přesněji fialové světlo, které... se později dalo rozpoznat jako fialový oheň ve tvaru... draka!

Wendy se pak zastavila. Právě se vyskytla na místě, který byl přesný střed parku.

Dráček, vytvořený fialovým ohýnkem, létal okolo veselé Wendy a pokoušela se ho chytit, ale její ruka se jen dotkla vzduchu. I přes to vnitřní zklamání se ještě víc usmála a začala okolo různě létajícího dráčka tančit. Vzduch byl najednou mnohem teplejší a vítr nebyl tak mrazivě sekavý. Kvůli tomu ohni.

Tuhle magii...

Z lehké vánice vloček se vynořila postava, Wendy vzhlédla pohledem, ale místo toho, aby byla v pozoru, se uvolnila. Postava se blížila - a já poznala, že se jedná o stejně... vysokou osobnost jako Wendy; tehdy jsem si to uvědomila...

"Romeo!" vyjekla šťastně, ale i nervózně modrovláska na kluka, blížící se k ní. Ten se na ni roztřepaně zářivě usmál a poškrábal se na temeni.

"Takže ti to Lily vyřídil..." zazubil se.

Wendy natěšeně přikývla, ale hned se uzavřela do sebe, jako by si velmi pozdě uvědomila, v jaké je situaci. Pak jí ale před očima vyletěl zase onen drak. Zatajila dech a natáhla ruce. Pak se podívala na Romea, který se mírně červenal.

"To je tvá práce...?" zeptala se.

Romeo ještě víc zrudl a prstem si přejel po tváři, aby upoutal pozornost.

"Aye..." zamumlal, jeho dech se scvrkl a vytvořil dým. Poté luskl prsty a objevil se další fialový oheň, který se později zformuloval do jiného draka, který Wendy mnohem víc napudil a rozzářil jako hvězdu.

"Grandini!" vyjekla a já si všimla, že má na krajíčku. Ne z bolesti, ale z štěstí.

Romeo se usmál, nechal chvíli Grandini poletovat kolem sebe, ale pak jí poslal k Wendy, která se k Romeovi začala mimochodem jaksi rychle blížit, což nečekal a zrudl jako rajče, navzdory nepříznivým podmínkám. Chtěl ucouvnout, ale nakonec se setkal tváří s bohatou vůní jejího šálu, jejích vlasů, jejichž barvu tolik obdivoval a stiskem objetí, který mu vykouzlil úsměv.

"Děkuji, Romeo!" zamumlala a popotáhla, což ho vyplašilo, ale brzy si uvědomil, že je to štěstím. Tam, kam neviděl, byla Grandini.

"Vypadá přesně jako ona..." zašeptala a snažila se tento plamen vtisknout do paměti.

"Četl jsem různé knihy v archivu o dracích a našel jsem zkreslenou podobu, jen... nevěděl, zda pravdivou." řekl a koukal se na druhého draka, kterého si vymyslel.

"Je krásná..." přikývla mu Wendy do ramene a ještě více ho pojala v objetí.

Romeo to nechtěl, ale lehce jí od sebe odstrčil a zazubil se, když si svými malými prstíky otírala slzičky a u toho jí hrál na tváři úsměv.

"Veselé Vánoce, Wendy. A tohle," Ukázal na tančící Grandini. "je pro tebe jako dárek."

Když jsi šťastná byla ty, byla jsem i za Tebe,

Carla.