pauza.
Nyuu, milí.
Dlouho jsem přemýšlela.
Nakonec se také rozhodla.
Odpusťte.
Dlouhou dobu jsem kriticky na dně. Nedokážu rozumně uvažovat, vyhybám se lidem, které mám ráda, falešně se usmívám, nevím, co dělám a budu dělat; nedokážu vybírat ze dvou a více věcí, nechodím na obědy, nechodím ulicemi, kterými jsem chodila, nedokážu se rozhodnout, kam odbočit. Šíleně moc myšlenek, moc emocí, moc strachu a bezmoci. Musím se s tím vypořádat, jinak to bude katastrofa. Mám také sny, které chci hned hodit za sebe a z toho koše již nikdy nevytáhnout. Nechci se hroutit, ale... hroutím se.
Někdy se vrátím, mí milí. Někdy ano, neřeknu vám však kdy - sama totiž nevím. Kdybych tu byla, tenhle blog by byl plný emociálních zvratů, strachu, úzkosti, bolesti a... absolutní bezmoci, což by někteří nazvali jako stěžování, které nikoho absolutně nezajímá.
Mějte se krásně, milí.
Až přijde čas, uvidíme se. Slibuji.
Komentáře
Okomentovat