Byli jsme spojeni alchymií | kapitola druhá

Zdá se mi, že jsem se do Bertholda vůbec nevcítila, ale tak snad to nebude vadit. Je to přece... fanfikce, že.

Ježíši. Zrovna ke konci této části... píšu to na Wattpadu na mobilu... přijdu dom... a ono poslední revize nikde... hm, dobře mě to nasralo. Takže si zase vzpomínat... a jít do minulosti o dva dny... Moje nervy.
Užijte si dílek.

p.s. Toho designu si nevšímejte, je hrozný, já vím, ale... on mě strašně lákal (že jo, asu?).

---

2. KRÁL ALCHYMIE

Nápoj stékal pomalu do krku, čímž se mu rozvlnilo po těle spokojené teplo.

Nervózně mnul hrníček s čajem, který ještě dýmil. Cítil se divně. Udělal chybu nebo ne? Stále mu svědomí říkalo, nechť zůstane. Ale druhá polovička se bála. Byla v šoku, nevěděla co dělat a chtěla nejrychleji zmizet. Muž na něj za tu dobu nepromluvil.

Ta věta mu také visela v hlavě.

Do hrníčku spadla kapka z jeho vlasů. Kluk sledoval, jak kapka vytvořila ve vodě vlnu, která se kruhově rozvířila a narážela do stěn hrníčku.

Cítil se zde nesvůj.

"Netvař se tak. Musíš se vždy vzchopit, ať už je situace jakákoliv."

Muž působil hrůzným dojmem. Oči měl neustále vykulené jako nějaký psychopatický maniak, šedé neučesané vlasy dlouhé po ramena.

Kluk si všiml, že slova, co muž vyslovil za celou dobu, jsou slova chytlavá a chytrá.

I když se bál a ptal se sám sebe, co tu dělá, měl i radost. Poprvé si ho našel směr, kam jít.

"Jaké je tvé jméno, chlapče?" zeptal se muž, sedící na druhé straně kuchyňského stolu.

Kluk pohledem k němu vzhlédl.

"Roy..." zamumlal. Avšak výraz muže prozrazoval, že to nestačí.

"Roy Mustang... pane."

"Mustang..." zamumlal si pod vousy zamyšleně. Nezněl však nijak tak, aby se Roy cítil odstrčeně. Muž poznal, o jaké příjmení se jedná, ale nijak zvláštně ho to nezajímalo. Jen zabručel a do dlaně horlivě zakašlal.

Roy byl překvapený, možná i rád. Jelikož jeho příjmení bylo známé, každý ho odstrkoval a neměl moc rád. Představoval si, kdyby jeho příjmení nebylo tak známé, kdyby ho nikdo neznal, kdyby byla doba, kdy by se za něj nestyděl.

"Je ti zima?"

Roy se na něj koukl. "Ne, pane."

Muž se podíval někam za něj.

"Tvůj kabát se suší. Můžeš tady zůstat jak dlouho budeš potřebovat." zachraptěl, pak se obrátil k němu.

"Proč si tam tak zlomeně seděl?"

Zlomeně...

Roy si uvědomil, že je to tak krásné slovo, ale přesto tak příšerné. Bylo dokonale spojeno s jeho duší.

Už ani nevnímal, že se mu nějaký kabát suší.

Roy o tom nechtěl mluvit. Nejenže to byl cizí muž, se kterým měl pocit, že překoná své hranice, ale nechtěl mluvit o těch lidech, které nazývá rodiče. Znechutili se mu, nenáviděl je.

"Dobrá," zamumlal muž.

"Alchymie... hádám, že víš, co to je."

"Ano." přikývl. Bohužel díky rodičům ano. Ti ji pod příkazem tajně zkoumali. Toť důvodem, proč byl Roy odstrčen od jejich lásky a podpory.

"Máš k ní negativní názor?"

Roy se na pána podíval. Ten mu ale pohled neopětoval, nýbrž se jen díval do stolu. Spíše, jako by se snad proklínal.

"Já..." Nadechl se. "ne, asi ne."

"Zajímavé. Každý by se cítil pod nátlakem, když někdo slyší a vidí alchymii několikrát denně, až ho z toho bolí hlava. Takže ji považuješ za správnou...?"

Tím někdo určitě myslel jeho rodiče. Royi se nadmul hrudník, plný vzteku, ale nehodlal tady vybuchnout, pak by vše mohlo skončit jen pouhým lusknutím prstů. Jeho budoucnost by se rázem rozpadla jako domeček z karet. Aspoň si to myslel.

"Možná ano." přikývl.

Roye zajímalo, k čemu to tomu muži bude. Jeho myšlenky vyrušil vrzavý zvuk. Roy otočil hlavu a zůstal přimrazeně hledět do jemně oříškových očí malé dívenky ve škvíře pootevřených dveří kuchyně.

"Ah... Royi, moje dcera, Riza Haw-" Muž byl přerušen prudkým zavření dveří. Ozvěnou ještě chvíli zůstaly její běhající krůčky.

Muž zakašlal, tím upoutal znovu Royovu pozornost. Ten se na něj zběsile podíval, jako by ho zrovna vyplašil od důležitého koukání na něco nepochopitelného.

"Mám otázku... chlapče." zamumlal. Pak se na Roye, jako by by umíral, podíval. Oči bez žádného plamene.

"Poslouchám," Roy polkl.

"Chceš tu moc vzít do svých rukou? Chceš pochopit její sílu, čas, kdy jí použít, vžít se s ní, aby si pomohl jiným...? Chceš, aby tě poslouchala na každý tvůj příkaz, na každou tvou myšlenku?"

Ta představa Roye ochromila. Být lepší než rodiče, kteří s tím válčí takovou dobu?

Mám být neposlušný syn? pomyslel si. Avšak to už se stalo. Už ho určitě hledají... Tady se cítil však jinak.

Roy zamrkal, nervózně polkl.

Stačila chvíle... a on jí bude vládnout.

Bude korunní princ a pak král. Král alchymie.