Byli jsme spojeni alchymií | kapitola devátá

Mí milí, lidi jsou blbci. Vážně. Ještěže mám ty svá sluchátka, jež mají super silnej výkon... bych někoho asi zabila. Zase šílené depky... Moje nervy.

Jak žijete vy?

PS.: Trochu jsem tuto kapitolu dopletla, Roy uměl lusknutím vrhat plameny až když zjistil Rizino tajemství. Ale tak... to je jedno, bych pak přemýšlením znovu umřela a nemám nic, co by mne oživilo. Nehroťte to, byli jste upozorněni.

---

9. VSTŘÍC BUDOUCNU

Ohnivá alchymie byla samotná síla Boha. Ta, jež se nedala ovládat, ta jež byla pouze dílem Boha. Možná jí Roy nedokázal ovládnout když už vzplála jiným člověkem či přírodní katastrofou, ale vládl jí za pomocí lusknutí prstů. Stačilo jen lusknout... zamyslet se, a bum. Oheň spálil na popel vše, co si přál.

Každý, kdo by zažil takové dětství, by se ohně bál a otočil zády. Měl by z něj každý strach. Ale Roy se k němu otočil vstříc, zabojoval s ním a vyhrál.

O další rok později, v osmácti letech, se Roy Mustang díky své později vyhledané nevlastní matce dostal na Vojenskou akademii. Žádní amesrijští vojáci ho už nepronásledovali. Cítil se osvobozen. Na hřích Mustangů se zapomnělo. Na Kámen mudrců se zapomnělo. Roy měl ale pocit, že ne na dlouho.

Prováděl psychické, i fyzické zkoušky, nad kterými získal úplně všechny. Mnozí si pomysleli, že je synem Boha, ale Roy si to nemyslel. Jen chtěl toho Boha porazit, protože právě jeho oheň mu zabil rodinu. V každých úkolech si v hlavě říkal věty a texty knih pana Bertholda Hawkeye.

Přijali ho.

Získal si lidi, získal zkušenosti a další sílu.

O tři roky tvrdých zkoušek, kdy tři čtvrtina to nezvládla, se vrátil zpět do ulice, kudy chodíval před lety, aby ho nikdo nenašel. Ale teď... šel s poloúsměvem dál. Zaklepal a vstoupil. Vůně domu se nezměnila, vzhled také ne. Ale změnily se dvě věci.

Zaklepal na dveře pracovny pana Bertholda a vešel. Ten seděl na své židli a něco sepisoval. Výraz měl stejně strašlivý jako když ho viděl Roy poprvé. Ano, maska naznačovala zlo, které v něm bylo vůči dceři, ale stále ho Roy bral jako úžasného učitele.

"Tak ses přeci jen stal vojákem, Royi." Neodvrátil phled Berthold od papírů.

"Ano, sensei," přikývl Roy, "ačkoliv bych rád pracoval pro zemi s kvalifikací státního alchymisty."

Hawkeye se na něj podíval s údivem v očích. Myslel si, že bude také nenávidět vojáky...? Kdo ví.

"Jak jsem si myslel... je stále brzo na to, abys byl ,Ohnivý alchymista'." zamumlal Berthold.

Roy zavřel oči. "Alchymie je pro lidi, že?" zavzpomínal nad větu.

"Je to mrhání učit někoho, by se snížil k tomu být psem armády, jen z toho pomyšlení." odplivl si Hawkeye.

"Sensei, myslím, že být užitečný armádě znamená být užitečný lidem." řekl Roy. "Nyní, když jsme ohroženi okolními zeměmi, posilování armády je tím nejhlavnějším, pro ochranu země je alchymie-"

"Nebaví mě poslouchat názory téhle druhé strany." přerušil ho Berthold.

Roy se ale nevzdal. "Myslím, že kdybych měl tolik znalostí jako vy, bylo by snažší získat státní kvalifikaci." řekl, "Kdybyste udělal státní kvalifikaci a přijal výdaje na výzkum, váš výzkum by mohl být o dost dál..."

"Nepotřebuji to." Opřel se o opěradlo židle. "Můj výzkum byl zdokonalen před dlouhou dobou. Je to nejsilnější druh alchymie. V závislosti na tom, jak se používá, může se stát také smrtelnou." Koukal do neznáma.

"A já jsem spokojený."

"Alchymisté jsou živé bytosti, které tak dlouho, jak jsou živi, nemohou pokračovat, aniž by hledali pravdu. Když přestanou myslet, alchymista by mohl zemřít."

Koukl na Roye. "To je to, proč jsem člověk, který zemřel již dávno." Pousmál se zlosně, avšak spokojen.

Roy zakroutil obočím. "Prosím, neříkejte takové věci. Kdybyste mohl, prosím, použijte tuto sílu pro svět..."

"Síla..." zašeptal Berthold. "Takže ty chceš sílu, Royi?"

Roy pootevřel ústa, stál naprosto nehybně. Avšak pohnul se, když najednou na senseiův výzkum dopadla salva krve z jeho úst. Roy se k Bertholdovi přiblížil, odhodil svůj plášť.

"Sensei!" křikl Roy, když Bertholdův obličej spadl na stůl.

"Sensei!" Nechtěl to zažít zase. Nechtěl, ale věděl. To kašlání... To je to, proč jsem člověk, který zemřel již dávno. Roy vytřeštil oči.

"Od té doby, co jsem viděl tvůj růst... na vlastní oči... chtěl jsem ti to předat," Horlivě a silněji vykašlal krev, která polila téměř celý pracovní stůl. Roy ho zvedl.

"Jaká škoda... nemám čas naučit tě." zamumlal mezi záchvaty kašle krve.

"Co-" hlesl Mustang.

"Ale můj výzkum... má dcera ví všechno..." Slova byla čím dál hůř slyšitelná. Krev byla všude. "Jestliže řekneš, že použiješ mojí alchymii... mojí sílu ke správné cestě, pravděpodobně ti řekne tajemství." Roy se zděsil, nevěděl, co dělat. Byl stejně bezmocný jako v tom domě, kdy opětoval pohled otci a matce.

"O-omlouvám se... prosím, dej na sebe pozor. Byl jsem tak ponořen do svého výzkumu, nemohl jsem pro tebe nic udělat."

"SENSEI! HAWKEYE SENSEI!" křičel.

"Promiň, Rizo... Royi... nechám ti svou dceru... prosím... prosím..." zakulhal. Roy byl bez sebe, viděl, jak mu tečou slzy z očí. Roy ho vzal i přes bolest a šok přes rameno.

"ZAVOLEJTE NĚKDO DOKTORA! JE TADY NĚJAKÝ?!"

Dveře se otevřely. Ryo na chvíli onemněl, ale uvědomil si, koho drží.

"RIZO!"

(manga kapitola 58. Po stopách zničení)