Byli jsme spojeni alchymií | kapitola pátá

Wuu, minna~

jak žijete?

Pro obnovu vaší životní energie některým přináším pátý díl BJSA, kde se konečně... něco začíná dít [haha].

Ty písemky jsou šílenost samy o sobě - fuj, ať už jsou zase prázdniny xD Tak ale... pro lásku boží, to přežijeme.

Užijte si díl [tato část mi přijde strašně roztomilá, uvidíte sami].

P.S. Chcete, abych vydala další díl Bílého alchymisty? ^^

---

5. ČAJ A ZÁZRAČNÁ KRABIČKA

"Použij nohy," zamumlal klučina tehdy. Tato myšlenka mu vrtala hlavou; jak ho vlastně napadlo, že může vykopnout nohu a tím porazit ty zlosyny? Byl překvapený. Možná za to mohla za vzteklost... kdo ví.

Procházel hlavní ulicí, tudíž, když se podíval ke střechám, viděl velké hodiny kostelíka a tedy i čas. Blížilo se to. Byla mu celkem zima - ale to možná kvůli adrenalinu a energii, kterou vypotřeboval, tudíž byl zpocený a vytřepaný. Ani hluboké nádechy nezabíraly.

Chvíli se mi v mysli honilo, jak je na tom ten kluk - doufal, že snad nepotká zase nějaké hlupáky a neschytá něco ještě víc. Ale jak Roy zjistil, kluk byl chytrý. Poradí si - věřil v to.

Hladil se po ramenou, aby mu bylo více teplo, ale nepomáhalo. Vážně byl ještě pod parou těch emocí z rvačky. Klouby a svaly mu brněly a pálily jako by radostí, že konečně ukázaly, co umí.

Ale bude se snažit dbát na klukovy rady - bude se vyhýbat pouličním potyčkám a nepoužije boj zblízka...

Nebe bylo tmavé. Podzim chladný. Neustále pršelo, bylo chladno, vítr pískal nepříjemně v uších, jako by měl neviditelné sekáčky a zařezával se do kůže. Listí tančilo po chodnících a stromy zpívaly. Avšak i někdy vykouklo to slunce...

Roy zabočil do uličky a později se objevil na té, jehož cesta dál vede k cíli. Když procházel, podíval se do uliční škvírky, kde včera seděl a promokal. Sklopil hlavu a pousmál se.

Doufal, že nezabloudí. Moc si tu cestu nepamatoval, ale když bude věřit, možná se tam dostane...

A aniž by jedinkrát špatně odbočil, stál před dveřmi dou pana Hawkeye.

Vzápětí se otevřely dveře, jako by byl Roy očekáván.

Pan Hawkeye se na mladíka podíval.

"Měl jsi čekat u té ulice." vyčetl mu.

Roy ztuhl. Byl tak zamyšlen, že na to zapomněl? Zastyděl se.
Sklopil zrak k zemi. "Omluvte mne, pane." zašeptal.

Hawkeye vkoukl ze dveří a podíval se na každou stranu ulice. Ta byla však prázdná.

"Pojď," Pán ucouvl ode dveří a Roy tak mohl vstoupit dovnitř.

Chlad jako by ustoupil. Na jeho kůži ho příjemně pohladilo jemné teplo, mrazivé záchvěvy po chvíli zmizely. Roy se cítil... zvláštně - v tomhle domě. Možná proto, že cítil štiplavou vůni štěstí a budoucnosti. V ten moment zapomněl, že se někde pral, že s ním někdo mluvil. Zapomněl i na svůj pravý domov.

"Pojď se mnou..." zavelil tiše pan Hawkeye a vyšel dva nízké schod do chodby, kde minul dvoje dveře a otevřel ty třetí nalevo. Objevili se ve velké místnosti plné polic a několik set různých knih, papíry byly všude poházené a tak rovněž další objekty a pokusy. Nebylo ani poznat, kde je podlaha, kde je stůl či skříňka. Všude se totiž válely štosy papírů s různými poznámkami a kruhy. Kdo ví, zda to patřilo k alchymii, myslil si Roy, avšak netušil.

"Posaď se." řekl Berthold chladně, ovšem bez žádné narážky. Royi trvalo, než v tom zmatku nšel židličku. Ale našel a posadil se, když vzal lehce papíry do rukou a položil je nervózně na další hromadu. Nechtěl na nic šahat, ale zase je nechtěl v první řadě pomačkat, kdyby se na ně posadil. Asi by byl vyhozen dřív, než by mrkl.

Všiml si, že se však Berthold neposadil. Roy se zvedl.

"Pane-"

"Seď, neumíš poslouchat, kluku. Ačkoliv se ti ten příkaz zdá jakkoliv podivný, tak jen seď."

Roy sebou škubl. Neposlouchal?

"Já poslouchal hlavu, pane." zamumlal na svou obrnu.

"Ne vždy je chytré se hlavou řídit. Když ji budeš poslouchat, uděláš spoustu chyb." odvětil Berthold. Roy se cítil zmateně, avšak všechna slova si tiskl do paměti.

"Takže..." Roy nedopověděl.

"...se musíš někdy řídit i tím, co ti říká srdce." Berthold se pohledem odtrhl od okna a rovněž od něj i odsoupil, věnoval se Royovi.

Roy mlčky seděl, přemýšlel o tom. Možná byl moc mladý na to, aby něco takového chápal. Možná... ta reakce, kdy pomohl tomu klukovi... bylo to srdce, kdo ho donutil tam vběhnout i přes to, že se stane zase terčem ponižování?

"Ale časem to poznáš, hochu, věř mi. Pokud přežiješ tuto dobu."

Zamrkal. Jak to myslel? Přežít tuto dobu?

"Co víte, pane...?" zamumlal Mustang.

Berthold mlčel, v klidu se podíval jinam, jen ne na něj. Horlivě si zakašlal do dlaní.

"Vím jedno. A to, že přijde něco strašného. Něco, co může zničit celý Amestris."

Roy při tom pomyšlení vytřeštil oči, v duchu se zděsil.

Berthold se na mladíka podíval. Zavrtěl hlavou. "Ale nepřemýšlej nad tím. Přece nebudeš věřit nějaké řeči nějakého starce."

Možná pravda. Proč mu to Roy uvěřil? Ani ho moc nezná a...

"Netuším, proč. Ale když jsem tě viděl v té ulicče, něco mi řeklo, že ty bys tu pohormu mohl zastavit." Když Roy údivem zvedl hlavu, Berthold se na něj díval. Černé vlasy mladíkovi spadly do očí.

"Moc se nekoukej, mladej. Od nynějška mě můžeš nazývat jako svého učitele."

Roy v místnosti na chvíli osaměl. Avšak netrvalo mu dlouho sedět jen tak na židli. Sedl si na zem a začal všechny papíry, dokumenty a čáranice sbírat a dávat na jednu hromadu. Cítil se nesvůj, když tohle viděl, možná ten úklid má po matce, kdo ví. Uklidnil hlavně část u dveří a uprostřed místnosti, kde zázrakem narazil do stolu. Všechny hromádky naň položil. Netrvalo dlouho a otevřely se dveře. V nich ale nebl Berthold.

Roy se otočil a zůstal tak chvíli civět na malou dívku. Upustil papíry a pomalu se začal sunout k ní. Ona vylezla ze dveří s hrníčkem v ruce a okolo loktu měla krabičku. Chvíli se podivila nad pořádkem v pracovně, ale pak stejně mlčky pokračovala.

Roy si všiml jedné zvláštní věci - jako by se nesnesli ani chodbě - vždy si to tak uměli vypočítat, že se míjeli. Copak se nemají rádi? Jako dcera a otec?

Hrníček s čajem, který provoněl místnost, položila na nově uklizený stůl.

"Tvoje," zamumlala. Roy se lehce ušklíbl.

"Děk-"

Malá ukázala místo před ní. Roy si myslel, že tam něco je, ale bylo tam jen... uklizeno.

"Sem," zabručela. Na židličku si položila krabičku. Mezitím se k ní Roy doplazil. Když seděl na zemi, ona mu byla ve výši hlavy.

Ze zázračné krabičky vytáhla náplast, kteru položila bokem a pak vytáhla jakousi lahvičku, která začala po otevření šíleně páchnout. Roy musel udělat grimasu, avšak dívka nehnula ani brvou. Namokřila tím hadřík a otočila se k Royi - ten něveděl, o co jde. Pochopil, až když mu hadřík položila k líci. Škubl sebou, jak to začalo pálit.

"Ty ses pral...?" zeptala se tiše. Nevěnovala mu však ani jediný mrk.

Roy pootevřel ústa. Promluvila. Neodpověděl, byl až příliš v tranzu. Pohled, který mu ale věnovala, ho z něj vyvrátil honem rychle. Měla chladné oči, ale stále dětské.

"A-ano." Sykl, když mu hadříkem sjela pod oko a začala to místo utírat. Štípalo to, ale Roy nedal na sobě nic znát - měl jen šíleně silně scvaklé zuby k sobě.

"Není to pěkné... když se kluk pere." zamumlala zase. "Asi si musel dostat pořádně na frak. Umíš se vůbec prát?"

Roy zamrkal. Byla roztomilá. Nemohla mít víc jak deset, možná měla jedenáct. Bystrá však byla - jako otec.

Ušklíbl se. "Opravdu? Ne." usmál se.

Nejvíce ho uchvátilo, když mu začala ošetřovat ten obličej. Pak podle hadříku poznal, že měl na tváři krev. Zděsil se.

Riza zvlnila rty, jako by sama sebe překonávala, že ho ani nenávidět nemusí. Proč vlastně? Kvůli tomu, že tomu klukovi věnoval otec více pozornosti, než jí samotné? To bude asi tím.

To Roy netušil. Znal je jen skoro den.

Když začala všechno schovávat do kouzelné krabičky, Roy natáhl, ačkoliv trochu stydlivě, ruku a lišácky se usmál. Blonďatá dívka se na jeho ruku podívala. Pak do jeho černých očí.

"Roy Mustang." řekl. Svraštila roztomile obočí a schovala ruku za zády. Když si Roy myslel, že se asi neseznámí, najednou mu ji podala a zašeptala:

"Riza... Hawkeye."