Život je krátkej.

---

Dnes jsem měla sen, kdy byla po celém světě apokalypsa zombie. K začátku tam bylo více scén, které si ani moc nepamatuji, ovšem dostal mě moment na konci.

Byla jsem s tátou na půdě, odkopli jsme žebřík, aby náhodou nějakým způsobem nevylezli zombie za námi. Též jsme zadělali díru, kterou se na půdu leze.

Seděli jsme u sebe a čekali. Poslouchali řev těch nemrtvích, jež si ládovali naším domem. Slyšeli jsme, jak Cassie štěká, oni jí však nebrali vůbec jako své jídlo. Ale nás, hledali nás, živé.

Po několika minutách se ozval rachot a nechutné a až moc blízké bručení. Když jsem se rozechvěle podívala dírkou na stříšku, rozbušilo se mi srdce. Oni se skládali na sebe do takové výšky, až se dostali k nám. Vím, že je to blbost, protože tak chytří být nemohou, však to byl jen sen.

Podívala jsem se na tátu. I když to byl chlap, taky měl strach. Jako já.

"Radši zemřu, než abych zabíjela jiné a pak jimi byla zabita." zamumlala jsem. Možná to nebylo tak přesné jako v tom snu, ale nějak tak to bylo. V tu chvíli jsem se rozbrečela a chytila taťku za ruku. Ten mě jakýmsi mi neznámým pochopil a přikývl. V ten moment se prkno, čím byla uzavřena díra, prasklo a my se s taťkou navzájem propíchli noži.

Někomu se to zdá být hnusné. Někomu se zdá, že jsem blázen. Někdo si možná říká, že jsem moc mladá na to, abych se dívala na horory. Upřímně? Posledních pět let jsem se na žádný horor nepodívala, takže nemám vůbec šajna, jak je možné, že jsem po té době měla sen o zombie.

A jakoby ten sen předvídal, co se stane, když se probudím.

Ačkoliv je to trochu osobní, mám problémy se střevy. Už odmalička.

V únoru, kdy jsem byla v nemocnici na ten samý problém, mi doktor řekl, že to každým dnem, každou sekundou, každým rokem, bude horší a horší. A že je to i smrtelné.

Včera v noci jsem si dala projímadlo, abych pak měla zase nějaký ten čas pokoj. A je to šílené. Prostě nejsem v tomto normální. Má kamarádka, jež se probojovala rakovinou, má podobný problém. Ale ona nemá střeva zlenivělé, ale má jen některé orgány, které jen nefungují tak, jak by měly.

Ale už od mala je to prostě bolest za bolestí. Zkouším sama bojovat, ale zjišťuji, že místo toho, abych bojovala já, bojuje místo mne někdo jiní. Má teta, která mě nutí cvičit, masíruje mi břicho, což je nesnesitelné. Taťka, který se mi snaží říct, že je to velmi důležité. Všichni si myslí, že na to kašlu. Já se snažím, ale prostě to nejde. Je to jak fyzická, tak psychická bolest.

Když jsem se zase prohýbala v bolesti, začala jsem brečet a vše si namlouvat, že je to vše má chyba. Ano je, uvědomuji si to. Je to má chyba, že prostě nechodím, tak jak bych měla. Začala jsem vykřikovat, jak musí být táta zklamaný, že má takovou dceru, všem jsem se "vcucla" do hlavy a představila si, jak se musí cítit, když mi pomáhají. Pořád dokola. Jak bojují za mne.

V tu chvíli, kdy jsem si vše prolétla, jsem chtěla napsat dopis a jednoduše vše ukončit.

Mám sny, ale kolikrát jsem si řekla, že je můj osud již psán a říká mi, že prohraji. Že spadnu a nezvednu se. Cítím, že je to tak. Známky mám k ničemu, tudíž si nesplním sny spisovatelky. Do konce měsíce můžu napsat do soutěže povídku, jež se týká historie města, ale já nebojuji, ačkoliv chci. Co to znamená? Jít za sny. Já je neumím pronásledovat.

Chtěla jsem se zabít. Ukončit vše, co začalo, když jsem s poprvé nadechla. Komu bych chyběla? Možná svým kamarádům na internetu, nikoliv těm, které potkávám ve škole, možná pár lidem ze života.

Občas přemýšlím, co ze mne bude v budoucnu. Určitě uklizečka, jak říká táta. Ale co když žádná budoucnost pro mne neexistuje?

Nemusím vědět kdy, ale vím, že někdy umřu. Každý umře, ano. Kvůli svému zdraví, za který nedokážu bojovat, protože se bojím bolesti. Bojím se lidí, bojím se emocí, bojím se světa,... bojím se sebe.

Je to nepříjemné téma, vím. Je to šílené, podlé, nechť si všichni myslí, ať nemyslím na takové kraviny, že jsem dítě. Že vše bude dobré.

Ale nebude. Já to vím.