Noční můry | [royai fanfikce]

Druhá jednorázovka do dílny s FMA povídkami a se shipem Royai. ^^ Tohle je kapku, hm, depresivní, s temným nádechem, když Roy ztratil onen smysl (v povídce se může objevit mnoho spoilerů).

Užijte si ji. :)

---

Z otevřených oken se řinul zpěv ptačích hrdel, doprovázené koncertem listů a smějících se lidí, jež šli navštívit své blízké na nemocnici.

Jedno z oken v prvním patře nebylo otevřené ale tak dokořán, jak by si každý myslel.

Onyxově černé oči se lehce otevřely. Avšak, kdo by se podíval blíže, poznal by, že tak jasně černé jako noc nejsou...

Roy zapřemýšlel o tom, že žádné zlo Amestris již netrápí. Vše je zažehnáno jako zvířata jeho zuřivými plameny. A při pomyšlení, že je to díky němu, se usmál. Vždy dělal pro Amestris všechno, co mohl. Dělal to však z nedohlednu zesnulého Vůdce.

Úsměv povadl. Ale neuvidí ji znovu růst. Navždy uvidí tmu... Nedokáže ani poznat, zda je den nebo noc. Nikdy neuvidí hvězdy a ani slunce. Vždy jej ucítí jen pohlazení na pokožce a chlad v podobě husí kůže.

Zamrkal, třebaže jen by jen otevřel oči a vše krásné by se vrátilo, aby odehnal tu hroznou alternativní realitu. Bohužel to realita byla.

"Pane?"

Najednou se něco z toho krásného vrátilo. Usmál se.

"Kde jste byla, poručíku?" zeptal se jemným a mužským tónem, oči měl spokojeně zavřené.

"Pro vaší svačinu, pane." Slyšel, jak přesunula židličku k jeho posteli a posadila se.

"Ah," zazubil se. "není to práce sestřiček, nikoliv vás?"

"Ano, pane. Ale věřím, že mají zajistě více práce."

Než se starat o slepého, dořekl si v duchu s dýkou, zabodnutou do srdce.

"Otevřete pusu, prosím."

Roy chtěl něco podotknout, ale místo toho vydal nerozpoznatelné mumlání, než ucítil na jazyku chuť jablka. Rád, ale i trochu raněně, začal žvýkat ten sladký tón ovoce.

Otevřel oči a otočil se k Rize. V tu chvíli zalitoval, ze nevidí její tvář, její rysy. Viděl jen tmu.

"Děje se něco, pane? Není to jablko dobré?"

Pousmál se. "Ne, vůbec ne. Je výborné."

U nosu cítil chladný kov příboru a vůni onoho ovoce, pěstovaného z jeho země. Poslušně otevřel ústa a začal zase vstřebávat onu chuť.

"Máte rozpuštěné vlasy, poručíku?" zeptal se. Uslyšel, jak se židle vrzla, když sebou mírně Riza škubla.

"Proč se ptáte?" odpověděla mu otázkou a dala mu k ústům jablko.

"Jen pro představu," usmál se pro sebe, nechal tu její otázku viset ve vzduchu.

Po chvíli se Mustang obrátil na druhou stranu a podíval se slepě do oken. Riza pochopila řeč těla a položila tác s nakrájeným jablkem na stolek vedle Mustangova lůžka.

"Je dnes něco v plánu?" zeptal se Roy tiše.

"Ne, pane. Dnes máte... volno. Budete-?"

"Ne, děkuji." Zavřel oči. Nechtěl jít ven. Nechtěl být viděn, jak slabě vypadal a jak ztroskotal.

"Můžete jít, poručíku." šeptl, pořád pohledem tkvící k oknům. Riza sklopila pohled, uhladila si sukni, když se postavila a s jemným pohledem na Royovi odešla z místnosti.

Zůstal sám. To tmavé se zase vrátilo, bez toho krásného.

Opřel se o zvýšenou část postele a promasíroval si kořen nosu.

Choval se hloupě... A nejhorší na tom bylo, že na to doplatili ostatní.

Poslední myšlenkou byly rozpuštěné dlouhé vlasy poručíka Hawkeye, dokud nepropadl spánku.

Vrátilo se to. Zlé sny. Na kolenou, s hroty mečů u krku jako hrozbu, se díval, kde se nacházel. Strašně moc mu to něco připomínalo, ale nemohl si vzpomenout.

Pak se očkem vrátil na místo, kde uviděl bílé čmáranice; později poznal, že se jedná o transmutační kruhy, kreslené křídou. U něj stál doktor se škodolibým úsměvem. A jako by to zažil; hruď se mu sevřela bolestí, hlava mu začala tepat s pohledem na krev, jež protékala kachličkami. Krvácející tělo jeden z mužů přesunul jako pytel do kruhu.

Royův zrak se zamlžil, po čele a krku mu stékal studený pot. Byl slabý, bezmocný. V tu chvíli nedokázal nic. Po tom, co si ověřil, že to není sen, začal sebou škubat s úmyslem vysvobodit se ze spárů těch ohavných Bradleyovic loutek.

Sledoval, nedokázal nic jiného, jak žena, kterou znal spousty let, krvácí. Ona mu pohled slabě opětuje. Mělce dýchá, drží si krvácející ránu rukou, však krev tekla stále zuřivě.

Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Dech a hlas se mu zadrhl v hrdle, měl pocit, že navždy přestane dýchat. Nevnímal nic jiného, než ji; její pomalu zhasínající jiskru v očích, její lehce třepající ruku, její krev, která pokrývala pomalu ale jistě transmutační kruh.

Roy se začal chvět, brzy, co poručíkovy oči uhasly, pochopil, že je konec, že je se vším pozdě.

Otevřel oči. Málem vykřikl, ale jen se zajíkl, když nedokázal vidět barvy, které před pár sekundami viděl. Barvu krve, hnědých očí, blonďatých vlasů...

Začal se zhluboka nadechovat, srdce mu splašeně bilo. Byl vyplašený, ne-li vystrašený, ruce měl jako z olova, nedokázal nic. Slzy se mu tlačily do očí, však neviděl ani je, jen cítil. Zděšeně stiskl čelisti k sobě a přinutil se nevykřiknout. Uvědomil si, kde je. V jakém stavu.

Pak ulekl, když získal cit do rukou a ucítil na jeho ruce krásně hřejivou dlaň. Podíval se tím směrem, ale nic neviděl.

Rozsviťte světlo... prosím.

"Plukovníku...?" uslyšel.

I přes šok se lehce, prve nejistě usmál, po krku mu sjela kapička potu.

Přitáhl si Rizinu ruku k ústům a políbil ji, jako by nechtěl nic jiného cítit.

Je tady... je tady, opakoval si v duchu, nezapomínajíc na obrazy její krve, jejích mrtvých očí.

"Poručíku..." zašeptal. Toužil ji vidět, toužil vidět její tvář, oči, ústa, vlasy. Místo toho viděl však stálou tmu, bez jediné žárovky. Bez jediné naděje.

"Jsem tu, pane. Jsem tady." Její melodický hlas. Jak moc ho to hřálo u srdce, které již tak splašeně nebilo. Uvědomilo si její přítomnost.

"Co vaše zranění, poručíku...? Běžte... běžte si lehnout." Chtěl se zasmát, jak hloupě se choval. Chtěl jí mít u sebe, přitom si ji od sebe oddaloval...

Riza byla chvíli ticho, nevydala ani hlásku.

Více mu stiskla ruku.

"Neuposlechnu tento rozkaz, pane." Zaznamenal, jak unaveně její hlas zní. Cítil se zahanbeně, však rád.

Roy se pousmál.

"Zlé sny, pane?" zašeptala náhle do ticha.

"Ano." vzdychl tiše. Uznal, že poručík Hawkeye byl nejlépe všímavý poručík.

"Půjdu," Zvedla se. "půjdu zavolat sestru, jestli nemá nějaké tabletky na spaní."

Roy hned zareagoval, až se sám lekl.

Skutečnost, že upustí její jemnou ruku, ho bolela. Proto jej stiskl více, nehledě na to, zda jí to bolelo. Nevydala ani hlásku.

"Ne, to je v pořádku, poručíku."

"Opravdu? Tíží vás to už dva dny."

Ry pootevřel ústa překvapením, roztřeseně se usmál. Stisk povolil.

"Opravdu." pousmál se. Strčil by ruku klidně i do svého ohně jen aby viděl alespoň její tvář.

Doufal, že když jeho mysl bude jistě vědět o přítomnosti poručíka, noční můry se nevrátí. Věřil v to. To bylo jediné v co věřil. Protože už nehodlal přihlížet něčemu, co mu způsobuje trápení a vnitřní mučení.

"Poručíku..." zamumlal. "zítra zavolejte doktora Marcoha. Chci..."

"Chápu." Uslyšel v jejím hlase úsměv. Její druhá ruka mu začala lehce hladit zjizvenou dlaň.

Chtěl něco vytvořit. Už nechtěl přihlížet něčí smrti, ať už to bylo jen ze snů. Chtěl bojovat. A bez boje se nevzdá.