Byli jsme spojeni alchymií | kapitola první

Ahujte, mí mílí,

omlouvám se za ten výkec s takovými myšlenkami, jen jsem to ze sebe chtěla dostat... Byl to děs.

No, ale zpátky k povídce! Tohle nebude jen taková jednorázovka, jak poslední dobu píšu, ale bude to mít nějakých těch šest až devět kapitol. Přibližně.

Jedná se tedy o Royai fanfikci (tudíž Roy x Riza z FMA), která je z doby, kdy se dal Roy na učení u Bertholda. Je to zcela vymyšlené, nic se nevztahuje (kromě postav a jejich osudů) k anime. Četla jsem pár faktů, teda, ale... abych řekla... Kdybych je ještě četla, asi bych chytila infarkt.
Užijte si teda první dílek, který je trochu kratší. Trochu, vážně. Opravdu.

Jinak pěkný Halloween! (na instagramu můžete vidět, jak jsem se snažila o pumpkin Alphonse, na Edwarda nebyl čas :c )

---

1. DÉŠŤ JE PRO OHEŇ SLABINOU

Město bylo místy pod pláštěm temně šedivých mraků, jež představovaly noční bouři. Vzduch byl jemně nedýchatelný, však čerstvý a s vůní přicházejícího deště.

Starší klučina, seděl v uličce na starém prkně, sám. Vypadal pochmurně, osamoceně a ublížen. Kdo by nebyl, když se syn snaží ze všech sil upoutat pozornost rodičů, ale ti mu nevěnují žádný čas. Oni by právě měli být na svého syna být hrdí, měli by být rádi a být s ním neustále, protože on byl jediné dítě, které měli. Ale věnovali pozornost své moci, která pomalu začínala postupovat do výšin. Ale to, že syn jim sám a pracně vyrobil dárek, nikoho nezajímalo.

Klukovi bylo sedmnáct let. Černé vlasy měl rozčepýřené po rychlém běhu od svého domu, srdce mu ještě rychle bilo, na rukou měl naběhlé žíly, které chladem začínaly vracet do normálního proudu. Oči měl sklopené k zemi, ruce spojené na kolenou. Přemýšlel. O něčem a přitom ničem.

Byl čím dál vlhčí vzduch a za pár minut začínaly padat první studené kapky na zem, která se po chvíli začala zbarvovat do tmava.

Vlasy kluka po setkání se s vodou zvlhly a začaly se lepit k jeho tváři. Očividně mu to nevadilo, protože nechal, aby mu voda stékala po čele až k bradě po lehkých potučcích.

"Déšť pláče. To jest, že někdo propadl zlým silám lidským."

Kluk pootevřel ústa a podíval se, kdo to mluvil, čímž pohodil vlasy a šlo mu vidět lépe do tváře. Na konci ulice, která se spojovala s hlavní cestou, stala shrbená a starší silueta může.

Kluk se postavil do pozoru, myslíc si, že je to někdo z rodičovských kumpánů.

"Neboj se, pokud nejsi od armádních psů, nemusíš mít strach." řekl stařec ochraptělým hlasem.

Kluk ale nevěřil. Možná měl strach, možná ne.

Proč do toho zatahuje armádu? Ta je přece... na dobré straně, ne?

Kluk polkl. "Kdo jste?" zeptal se trochu hlasitěji, hlas se ozval starou uličkou.

"Vědec, chlapče, pouhý vědec. Pokud chceš něco dokázat, pojď se mnou." Silueta se otočila a vydala se hlavní cestou, opačnou, než stál jeho dům.

Jeho oči byly pořád bez žárovky, pak se sám sebe zeptal: Co mám dělat? Mám, nemám? Proč bych věřit procházejícími muži?

Vědomí mu však říkalo, že pokud nepůjde, ztratí veškerou budoucnost. Proč? Co se změní? Co se změní, když půjde s pouhým vědcem, jehož jméno ani neznal?

Sklopil hlavu a sevřel dlaň, klouby mu zbělaly. Nechal kapky téct po jeho oblečení, již celé nasáklé vodou.

Co by řekli rodiče? Správně... nic. Nevěděli by o ničem. Ani o tom, že jejich syn utekl oknem, ne dveřmi.

Zvedl hlavu a podíval se na prázdnou cestu tam v dáli, kam na chodník padala smršť kapek.

Udělal krok, kopl do rozmáčené krabice. Udělal krok druhý, jistější, až se rozběhl. Sledoval, jak se stěny ulice začaly zužovat, až byl úplně bez zábran, bez hranic, nic ho neobklopovalo.

Vlasy mu spadly do obličeje. Otočil na stranu, kudy šel muž a mírným krokem ho dohnal, byl však za ním v bezpečné vzdálenosti.

Uslyšel, jak se muž chraplavě zasmál, jako by to čekal. Očkem se na něj přes rameno ohlédl, zda je to ten kluk, jehož neviditelně oslovil a dál sledoval cestu, která neustále zpívala píseň deště kapek, padajících na zem.

Kluk si dal ruce do kapes svých džínových kalhot a díval se jinam, než na záda muže.

To, co řekl, nechalo chvíli kluka omráčeně stát, ale pak se rozběhl, oči měl vykulené.

"Déšť je pro oheň slabina, to je jediné, co si musíš zapamatovat, chlapče."