Světlo | [royai fanfikce]

A je to tu! Úspěšně dopsáno! ~ Užijte si ji. ^^

---

Na Centrále byl podivuhodný klid. Všichni neměli tak naspěch, vše bylo klidné. Žádný plukovník se nerozčiloval nad neschopnosti svých podřízených a nikdo nedělal nic, co by vzbudilo u hlavní centrály divný a nebezpečný dojem.

Ovšem... byla tady výjimka.

Roy Mustang seděl ve své kanceláři, kde měl ruce položené pod bradou a u toho se unaveně mračil.

"Není vám nic, plukovníku? Vypadáte nebezpečně." zazubil se Jean na svého nadřízeného, sedící s nezapálenou cigaretou v ústech.

Roy se jedním mrkem podíval na Jeana. Ten rázem zvedl ruce jako prostest, že už nebude nic namítat a ze se vzdává.

"Dobře, pane." zamumlal si pod vosy a dál se věnoval papírům na podlouhlém pracovním stole, společně s dalšími Mustangovými nejlepšími lidmi.

V místnosti bylo takové vážné ticho, až bylo slyšet jen škrábání tuhy tužky po lehkém papíru nebo ťukání do klávesnice psacího stroje.

Roy se zhluboka nadechl. "Lidi, nevíte, kde je-"

Dveře se s prudkostí otevřely. Roy povytáhl naštvaně obočí a postavil se. Ve dveřích stál jeden z majorových mužů. Nemohl popadnout dech, ale přesto se naroval a zasalutoval.

"P-pane! Naléhavý případ!" křikl hned, co vypustil vzduch. Ukázal někam za něj. Roy otočil jen hlavu, ale pak po zaznamenání problému se otočil celým tělem. V očích se mu zračila nevěřícnost a okamžik zděšení. Za sebou uslyšel hlasité polknutí svých pracovníků.

"Co to je?" zeptal se. Nevěděl, zda sám sebe nebo ostatních.

"Nevíme pane." řekl muž.

Roya přepadla nejedna hrozná myšlenka. "Další dílo homunculuse?" V očích měl rázem hněv, sevřel zlostně pěst.

"N-neznáme ani alchymistovu polohu. A mám oznámit, aby se všichni státní alchymisti dostavili do vnitřní Centrály." Zasalutoval a rychle zmizel.

Roy zůstal hledět nevěřícně do skla. Díval se sám na sebe, na odraz svůj nebo na nebe, jež se zaplňovalo temnotou? Město se nořilo do temna.

Stiskl čelisti k sobě.

"Přesouváme se." prohlásil Roy, vzal si modrý plášť plukovníka ze židle, až zavlál a nasadil na ramena.

Všichni již stáli na nohou, kromě jedné výjimky. Roy se díval na chybějící místo šachové dámy.

"Pane," zasalutoval Jean. "pokud k vám mluvím naposledy, chci se zeptat... na co jste se ptal, než sem přišel ten voják?"

Roy se zamračeně díval na chodbu, ignoroval Havoca a jako první prošel dveřmi.

Jako smečka hladových vlků stáli alchymisti seřazeni dle hodnosti v deseti řadách. Nejsilnější alchymisti, ti, kteří byli hlavami Centrály, vzpřímeně stali před těmi deseti řadami.

Jeden z nich zakřičel a všechny řady si ve stejné chvíli přiložily ruce na srdce.

Plukovník Mustang měl v očích záblesky hněvu a nejistoty. Proč po jeho pravici nestojí jeho pravá ruka?

Vše bylo pod temným pláštěm. Armádní oblečení bylo rázem tmavě modré jako noční obloha, odznaky bez zlatého třpytu.

Mustang sevřel pěst. Co to má znamenat? ptal se, však bez odpovědi.

Kde je poručík?

"Alchymistu zabijte. Šanci dostal, ale promarnil ji a staví se proti nám. Zlikvidujte ho."

Vojáci stáhli nohy k sobě a zasalutovali.

"Ano, pane!" křikli všichni naráz, směrem ke Kingu Bradleyi, jež byl opřený o svou hůl před sebou a okem se díval na své řady.

Na jeho přikývnutí se řady rozpustily a rozběhly se pryč do terénu. Někteří již měli na zádech své zbraně, jiní si pro ně teprve šli do skladu.

"Plukovníku." Doběhl Roye Fury.

"Máte nějaký plán?" zeptal se.

Roy zastavil. "Najděte ho a až se tak stane, dejte mi vědět a já ho osobně spálím na popel." Fury polkl, upravil si brýle a zasalutoval.

"S-samozřejmě, plukovníku." A odběhl za dalšími vojáky.

Roy přidal do kroku, oddělil se ode všech, s plánem vyrazit do vše okrsků, kde by mohl alchymista být.

Z kapsy vytáhl bílou rukavici s rudým potiskem transformačního kruhu. Nasadil si ho na ruku a jeho oči zablyštily vzteky. Jeho vztek vycítila i zvířata v uličkách, proto se mu začala radši klidit z cesty.

Kde jsi, alchymisto.

Otočil hlavu dozadu, když se za ním něco matně pohnulo. Byla to hloupá kočka, která začala ještě k tomu mňoukat. Roy se zamračil. Pravda byla, že jí kvůli narůstající tmě moc neviděl, ale vsadil by se, že byla černá. A černé kočky přinášejí smůlu.

Zprudka se otočil celým svým tělem za sebe, vlasy mu zavlály rychlou akcí, oči vytřeštil. V tu chvíli se ozvaly naléhavé kroky. Roy okamžitě ustoupil vzad, málem spadl, ale udržel si rovnováhu. Onyxové oči mu těkaly sem a tam.

Takže ta kočka byla přece jen poslem zlé zprávy.

"Nesnáším vnímavé lidi." ozval se hlas. Roy ho ani omylem nepoznával, nedokázal si ho nikam zařadit. I kvůli tomu, že zněl tlumeně a zakrytě.

Tma houstla, Roy se otáčel neustále kolem své osy, aby byl pořád ve střehu proti nepříteli.

Ruku si přiložil k hrudi a luskl v momentě, kdy se otáčel, tím vytvořil kolem sebe uzavřený ohnivý kruh. Právě i díky němu spatřil nepřítelovu tvář, díky světlu, doutnající z ohnivého kruhu.

"Ohnivý alchymista." zaskřípěl onen kluk. Přes nos měl usazený šátek, proto měl tak tlumený a nejasný hlas.

"Kdo jsi?" zeptal se Roy tvrdě. Na vztek dávno zapomněl, protože se věnoval této duši, která ho přivedla k jiným myšlenkám a jež znal jeho jméno. Roy si také všiml narážky na jeho přezdívku. Takže to bude někdo, kdo ho nesnáší jako několik Ishbalanů. Nevšiml by si ale, že by měl kluk snědou kůži...

"Vy to nevíte? To je... hloupé." pronesl a přistoupil jako by schválně k ohni. Roy si ho konečně mohl prohlédnout. I když měl ústa zakryté šátkem, vsadil by se, že se usmívá, protože i jiskry v očích to dokazovaly. Ruku měl mladík nataženou a v ní dřímal černou pistoli.

Roy vytřeštil oči a couvl, aby se mohl schovat za roh domu, jenže pak se jeho boty dotkl plamínek ohně. Couvl proto zpět. Roy zaklel a podíval se na kluka.

"Chytil jste se sám do pasti, Ohnivý alchymisto. Myslel jsem, že jste chytřejší. Byl jste ale taky tak chytrý, abyste spálil můj dům a i rodinu v něm? Nebo jste byl jen psem, jehož pán zapískal a vy jste tak zahopsal?" V jeho hlase slyšel hned nenávist vůči armádě. Vůči všem. A vůči němu. Mustang polkl. Jak vycouvá? Nijak přece... bude zabit rukou, která touží po pomstě po smrti jeho rodiny.

"Nic se nezmění, pokud mě zabiješ." řekl Roy.

Kluk stiskl pistoli pevněji, až se mu ruka zatřásla. "Mlčte! Pro pomstu mé rodiny to bude všechno! Oni budou v klidu v nebi, zatímco vy," Výraz v očích se mu rázem změnil. Zorničky se mu zmenšily, rysy ztvrdly. "půjdete do pekla."

Je posedlý po pomstě. V srdci má temnotu, uvědomil si Roy. On ji má vlastně také. Také touží zabít toho, jež zavraždil Hudgese.

Mladík naštvaně nabil zbraň, Mustang zavřel oči, smířený se smrtí. Ozval se výstřel, Roy pak ještě zachytil, jak se výstřel ozval ulicí a ptačí křídla se vylekaně rozletěla pryč.

Jenže to nebyla ozvěna. Ale druhý výstřel.

Mustang otevřel oko a všiml si, jak klukovi spadl šátek, po nímž měl stisknutou čelist k sobě. Díval se někam mimo, hlavně ne na Mustanga. Ten se podíval tam, kam mladík a než si to stačil v hlavě poznačit, k jeho pravici se přiřítilo Jestřábí oko se zbraní v ruce, neustále ve střehu.

"Ah," usmál se a upravil rukavici, čímž znovu luskl, aby byly plameny větší. "včas jako vždy, poručíku."

"Bylo obtížné vás najít, plukovníku." řekla. "Ale kdo by nepoznal doutnající dým z ulice. To je vaše specialita."

Roy svěsil ramena. Jak moc dobře ho přečetla.

"To ano, díky, poručíku." řekl a přes oheň zaměřil, jak kluk utíká k náměstíčku, kde by teoreticky měli být lidé evakuováni.

"Jdeme." rozkázal a hned oheň vyhasl, zůstal po něm na zemi jen černé nic.

"Pane?" otázal se poručík, když se schovávali za rohem jedné z budov. "Co to je?" Pohledem ukázala k nebi.

Mustang polkl. "Ten kluk... já jsem mu zabil rodiče svou alchymií. A on se chce pomstít nejen mně, ale i celé armádě, která mi to dala za rozkaz."

"Takže ta temnota na nebi je jeho dílo?"

"Ano. Je tak posedlý pomstou, až ho to celé pohltilo a moc se mu asi vyhnula kontrole. Dopadl na to celý Amestris. A nevíme, co to způsobuje." zavrčel. Rize se podívala za roh, když sebou cukla a jakž takž se vyhnula letící kulce. V ruce držela nestále zbraň při hrudi. Blonďaté vlasy měla kupodivu rozpuštěné, Roy se tajně usmál.

"Dobře, asi má dobrou mušku. Vyběhnu a vy mě budete krýt." prohlásil Roy. "Povídačky na něj asi nezaberou."

"Rozkaz." přikývla Rize a přiblížila se co nejvíce ke stěně. Pak na plukovníka přikývla. On se usmál a s připravenými prsty vyběhl. Luskl a z jeho rukou nedaleko vzplál oheň, který způsobil výbuch. Z dýmu se vynořil kluk. Ale byl donucen zastavit, protože kolem něj prosvištěly kulky Jestřábího oka. Roy se pousmál.

S takovou ho porazíme, nemůže se soustředit na dvě věci, řekl si pro sebe a schoval se za druhou budovu. Dlaň připravenou k lusknutí. Když vykoukl z budovy, kluk tam nebyl. Všiml si ho, jak pomalu přehází doprostřed náměstí.

To je šance, ušklíbl se Roy.

Jak se kluk otáčel směrem k Royovi, Mustangova tvář se postupně začala propadat jako hrad z písku při dešti, jako když se láme někomu maska. Oči se mu hněvem rozšířily, zhluboka dýchal.

Jak... jak je to možné?! křičelo mu vědomí, když se díval na svou podřízenou, která kašlala od toho, jak jí ten kluk držel loket pod krkem a dusil.

Nechápal, jak jí mohl chytit, vždyť... ona je nejlepší i na boj zblízka a i kdyby, tak by ho zahnala kulkami, možná by ho i střelila.

Roy se vynořil z budovy, vztek mu znovu čišel z očí, jako rozeštvané mořské vlny při silné bouři. Rychlým krokem si to mířil k nim, ale tím Riza propadala ještě většímu stisku a méně vzduchu.

"Rozeštval si lva, mladý alchymisto." zavrčel Roy nahlas. Kluk zavrtěl hlavou.

"Ne, Ohnivý alchymisto. To vy jste rozeštval lva." řekl a druhou dlaň přiložil Rizy na hruď, ta začala sebou zmítat, ale nic tomu nepomohlo. Najednou jeho ruka začala černat, z něj čišely proudy modrých blesků.

On viděl Pravdu. Pokoušel se oživit rodinu...? Alchymie bez transformačního kruhu... Přesně jako Elricovi.

Roy ale zareagoval dřív než bylo v plánu. Luskl a vedle kluka s poručíkem vybouchla výheň, to je na okamžik oslepilo. To byl čas na to, aby se k nim Roy přichomýtl, vysvobodil poručíka ze sevření a s kašláním ji odstrčil. Mladý alchymista se taky odvážil, jenže místo, aby strefil svou alchymií poručíka, trefil plukovníka.

"Jak jsem řekl... rozeštval jste lva, plukovníku Mustangu." zamumlal. Plukovníka srazila velká síla. Ne na tělo, ale do těla. Cítil, jak se mu svaly stahují bolestí, jak se vrací vzpomínky na nenávist k vrahovi Hudgese. Ten pocit zloby, hněvu a okamžité smrti. Začala zhluboka dýchat, jak se to snažil ovládnout. Protože pokud by ho ta temnota pohltila, byl by konec. Roy by začal vše nechávat pod plamenem a hledat po světě toho, jež zabil jeho nejlepšího kamaráda.

Kluk se začal vítězně smát. Byl chytrý. Využil Royovi slabosti a tou byla starost o poručíka. To pocity nechává tolik znát?

Plukovník slyšel, jak se Riza rozkřičela. Její křik ho probudil až do morku kostí.

Usmál se. Kluka to evidentně zmátlo, couvl.

"Ty jsi... rozeštval lva první, mladý alchymisto." zavrčel Roy. A ačkoliv ho tížila bolest na hrudi a v břiše, rozkázal svalům, aby se pohnula a postavil se. Přes vlasy se vzdychajíc podíval na kluka, který měl zmatenost vepsanou ve tváři.

Mustang měl oči poněkud klidné; klidné však takovým způsobem, že by ho mohla Rize skvěle přečíst. Hněv, soucit, moc, bolest. Vše se smíchalo do jednoho.

Mrknutím se podíval za rameno a uviděl, jak se Riza vytřeštěně na něj dívá a ve tváři má starost.

"Co... jak... ale to není, není-! Možné! Mělo tě to pohltit!" začal křičet kluk a postupně couvat.

"Pro tebe," Zvedl namáhavě ruku. "jsem plukovník, Temný alchymisto." A luskl. Plameny byly silnějším lusknutím velké a silné, kluk se rozječel.

Neboj se... bolest neucítíš.

Luskl ještě jednou, oheň vystřídala další sprška výbuchů a plamenů, až to všem rozvířilo vlasy, jaké exploze přicházely. Nakonec vřískot přestal. Silueta se zamlžila v oparu kouře a rozpadla se na popel. Temné nebe se v tu chvíli začala vyjasňovat, ale Royův pohled byl stále tmavý.

Padl na kolena. Pak zády na zem.

Nedokázal vnímat, ale uviděl, jak se k němu někdo sklání. Na tvář mu dopadla kapka. Zprvu si myslel, že začíná pršet, ale poté zaostřil. Usmál se.

"Poručíku..." zašeptal. "neplačte, prosím. Už ne."

Rize se po tvářích kutálely slzy, rukou si je neustále utírala, ale bylo to zbytečné, dokud nepromluvil.

"P-plukovníku... odpusťte." Svěsila hlavu.

"Byl chytrý hoch... škoda, že nedokázal jen... pomstít svou rodinu." Zavřel oči, ale pak je otevřel. Podíval se na poručíka.

"To neříkejte!" vyjekla, s třepajícími se rty jako motýlími křidélky.

"Víte, poručíku... co mladý alchymista potřeboval? Světlo. Osvícenou, gh... cestu, která by mu tu tu odehnala ze srdce..." Hlas mu začal nedostatkem síly slábnout.

Poručík se na něj bolestně podíval.

"Nedívejte se tak... Bolí mě z toho srdce." zasmál se tiše. To přimělo usmát se i jí.

Víte, poručíku... jemu se světlo neukázalo, hypnotizoval Rizu pohledem, ale mě ano. A je tady přímo se mnou... Pořád.