Volání krve, | 3.

Chci bydlet v Americe... Cítím se divně, když nevím, jaké jsou v ní podmínky..

Ale musíme to brát s rezervou, že je to fanfikce a my žijeme v České republice. xD

---

rvní let byl pro Claire snad to nejhorší, co ji prozatím potkalo. Nikdy neměla strach z výšek, ale jakmile se letadlo několikrát zhouplo, udělalo se jí mdlo.

Gray a pilot, kterého zatím nepotkala, byli ve přední kajutě. Cítila je. Možná nevěděli, jak bude na let Claire reagovat, proto byli radši oddělení. Chápala je. Hold nahání strach úplně všem.

Jak pozorovala mraky a naoranžovělou mlhu z kulatého okýnka letadla, zjistila, že se jí to líbí a není to tak na její první jízdu špatné. A i když si dvě hodiny doma prospala, hnala se na ní únava.

Ani ji Seattle nechyběl. Možná byla ráda, když zmizela na chvíli z toho doupěte a rozhodla se do světa. Těla mladého prodavače elekra se zbavila. I když nerada, ale musela. Jinak by ta hniloba smrděla i sousedům, kteří bydleli aspoň tak dva kilometry od ní. A nechtěla mít na krku bandu chlupáčů, kteří jí od jejího přestěhování nenávidí.

Zavřela oči a nechala mysl propadnout spánku.

Probudil jí náhlý chlad. Zprvu jej ucítila čichem, ale poté i pocitově na zádech.

Zabručela, když letadlo sebou mírně škublo.

Upoutalo však její pozornost větší drcnutí, které pokračovalo s dalšími, do nosu ji trefila aroma sněhu a gum. Otevřela oči. Měla ten divný pocit, že jsou tady.

Dveře kajuty se otevřely. Stál v nich Gray s leteckými sluchátky a mikrofonem. Měl nasazenou kamennou masku, ale poznala na něj, že se trochu usmíval. Přestože ho neznala ani dvacet čtyři hodin, v hlavě měla k němu znalosti a vědomosti, jako by ho znala už deset let. Nebo má až moc dobrý čich.

Zachmuřila se nad tou představou, mezitím jí Gray podržel menší dvířka letadla. Vrčením mu dala najevo, že by to zvládla sama, ale Gray jen pokrčil rameny.

"Díky, Hanku." přikývl Gray a sundal si přístroj z hlavy. Starší člověk jen s lišáckým úsměvem mávl rukou, a vystoupil již celý ze dvířek kajuty.

"To nestojí za řeč. Když Bran chce, tak kdykoliv." řekl a nasedl zpátky do letadla. Možná šel uklízet něco, čemu se říká nepořádek, ale největší možné plus je, že Claire žádný neudělala.

"Cítíš tu desinfekci?" špitla Claire a nastavila nos proti studenému větru.

Přikývl. "Hank očisťuje letadlo, aby žádná jiná nadpřirozená bytost nevycítila vlkodlaky. Mohly by Hanka zabít a to Bran nechce, protože je to jeden mála dobrých lidí, kterým opravdu věří." řekl. To by pochopila. Pokud v tom převáží třeba smečky, která jde cítit magií, pak by to dávalo smysl. Ta jde cítit opravdu všude.

Claire si zpočátku myslela, že tento dominantní jedinec, který jí doprovází, bude její stav neustále připomínat a rozebírat, proč ji chce Bran, marok všech alfů Severní Ameriky, do Montany. Překvapivě o tom neřekl ani muk. Možná mu marok nic neřekl. Jen nahodil pár zajímavých debat a snažil se nahodit atmosféru vtipy, ale na ni nějak nezabíraly. Krátce na to to vzdal. Jen z pohledu člověka by šlo poznat, že si Claire drží masku pevně na sobě jen kvůli tomu, aby nikdo nezjistil její tajemství. Možná si toho zažila mnoho.

Zavřel oči. "Něco ti řeknu. Nedívej se marokovi do očí. Říká se, že je to sice spravedlivý muž, ale i on má svou moc, kterou dokazuje každému vlkovi. Radši mu neskač do řeči."

Zakoulela očima. Jako by to někdy dělala. Vždy naslouchá a snaží se jakýmkoliv způsobem zatlouct hřebíček do zdi. Teď to ale nebude plánování, jak dopadnout zloděje nebo sériového vraha.

V duchu se uchechtla. Kam se to zase dopracovala.

"Ne." řekla rázně, jakmile se s Grayem blížili k jeho pick-upu. "Otevřu si sama."

Gray se ušklíbl a zaklonil hlavu. Zachytila, jak se zasmál. Ale tak tiše, že by to možná nezaslechl ani fae. Pak náhle ztuhl. Zasmála se taky? Ne.

"Co je to?" zeptal se. Jeho oči směřovaly na její horní hřbet dlaně. Rychle ji schovala za zády.

"Nic." zamumlala a otevřela si zadní dveře, které počítala, že jsou Grayova auta.

Trvalo, než vyjeli. Gray byl zřejmě trochu v šoku. Jakmile nastoupil, ucítila z něj zvědavost a touhu tu zvědavost hodit stranou.

Potichu a pomalu si dlaň vytáhla z kapse. Když to spatřila poprvé, myslela si, že má jen vzpomínky z minulého života. Protože hned po probuzení nepoznávala samu sebe a ani tělo, které bylo jako po atomové bombě. Stále nechápala, proč se tak Gray nad tím pozastavil.

Bylo to přece jen tetování.

"Toto," nadechla se a povytáhla obočí. "je marokovo sídlo?"

"Ne." odpověděl a držel v ruce kufry. Otočila se k němu a zamračila se. Podívala se na své kufry a zpátky na Graye.

"Je to hotel vyloženě udělaný pro vlkodlaky. Kdyby byl nějaký postřílený stříbrem, zamkneme ho sem. Je tu vždy pod ochranou." vysvětlil.

"Dobře. A to mě jako chcete postřelit stříbrem, zamknout a nechat, až se zabiju o... mříže?"

"Em... ne. Počkej..." Chvíli ji pozoroval. "Ty si nikdy stříbrem postřelena nebyla, co?"

Claire sebou škubla.

"Jde to z tebe cítit." odpověděl, než stačila otevřít pusu na řeznickou otázku. Zavrčela. "Radši bych se toho zbavil; jdeš tím cítit docela hodně. A Bran cítí... možná i slyší všechno."

Na maroka by málem zapomněla. Zavřela na uklidněnou oči.

"Nesnáším vlkodaky." zabručela, samozřejmě to s ostřejším sluchem Gray slyšel.

Usmál se. "Být tebou bych to před Branem neříkal. Bere vše až moc doslova."

Znovu zavrčela a postavila se před dveře, které, než stačila zaklepat, se samy otevřely. Z nich vykoukl muž se snědou kůží a smrděl magií. Fae? Tady?

Vypadal spíše na indiána, než na civilizovanou... osobu. Dlouhé, čokoládové vlasy měl svázané do copu, ve kterém se třpytily menší perličky. Vypadalo to sice staře, ale dost svůdně pro určité typy dívek. Claire zamrkala a snažila se nedýchat. Ta magie jí přiváděla k šílenství. Nikdy takovou sluku kouzel, kromě dávku heroinu ve skladech, necítila. Zamotala se jí hlava, ale nedala to najevo.

"Ahoj, Charlesi. Co ty tu? Neměl si být s družkou někde ve Washingtonu?" zazubil se na něj Gray, ale měkce - jako by byl indián jedovatý had. Možná ano, cítit jim byl. Bylo to přátelský, ale zároveň vážný tón.

Claire mírně vykulila oči. Tenhle týpek ji měl původně čekat na ledovém letišti v Montaně? Tohle je syn maroka? Vlčí syn maroka?

Charles přikývl. "Otec mi volal, že se něco děje. Zrovna kontaktoval i Samuele a vyrazili jsme zpět do Aspen Creeku."

Něco Claire říkalo, že tady Charles je mnohem dominantnější, než Gray a to je co říct. Z něj to taky dost páchne. Ale i Gray někdy musel sklopit zrak, čímž se její teorie zázrakem vyplnila.

Zdálo se, že Gray nad Charlesovými slovy uvažoval. Něco si zamumlal, položil zavazadla před schody a odešel zpátky k pick-upu.

Když se ohlédla na syna maroka, vydržela neklopit zrak. Nevypadal ani na to, že by měl zájem o představení. Možná to bude marokova práce.

"Tohle je Charles. Charlesi, Claire."

Jakmile vyšli sedmnáct celkem velkých a dřevěných schodů, začala cítit dušené maso a pár hlasů, které nebyly tak zřetelné, aby jim rozuměla. Přece jen nemusí slyšet vždy vše.

Navíc se cítila v tomto hotelu divně - nikdy mezi tolika vlkodlaky - lidmi jako ona - nebyla. Potkala jen jediného přítele, ale ten se vlkovi jen podobal.

Charles jen přikývl na pozdrav - nepozdrav a šel snad půl metru před Claire a Grayem. Otevřel jedny ze dveří na chodbě a vešel, aby pak mohl zavřít. Vzduch se naplnil neklidem a mocí. Velkou silou, až se Claire naježily chloupky na šíji.

Uprostřed vskutku velké místnosti stála moderní sada stolu a křesel hnědé barvy. Působilo to staromódně, ale přesto to bylo cítit novotou. Na jedné z těch křesel seděl asi třicetiletý muž, s krátce ostříhanými hnědými vlasy. Hlas měl ale hluboký a Claire si uvědomila, z kama ho zná.

"Claire." pokynul a naznačil, aby se posadila. Claire však zavrtěla hlavou a stála.

"Charlesi, už-" Ve dveřích se zastavila jemná dívka s medovitymi vlasy. "Je tady?"

Indian asi nebyl moc komunikativní typ, protože znovu přikývl. Ovšem jeho oči se zaleskly, jakmile slyšel dívčin hlas. Claire napadlo, jestli to není ta jeho družka, co s ním jela do Washingtonu.

Okamžitě k ní přicupitala a usmála se. "Jsem Anna. Charlesova družka. Ráda tě poznávám." Na těle cítila známou sílu; póry se nad tím vzduchem zklidnily a vlčice nějakým způsobem taky. Byla ze všeho znepokojena a Claire to své vlčici nemohla zazlívat. Vybrala si problémového hostitele.

Pak se ze sedu vymanil marok a tak se místnost rozhoupala.

"Posaď se, prosím." řekl znovu. Ovšem neznělo to nijak výrazně civilizovaně a přátelsky, aby nepoznala v jeho hlase rozkaz. Byl to marok, co očekávat.

"Ne. Děkuji." Bran se zamračil a podíval se na svého syna - možná v něm hledal oporu?

"Jak už jsem ti řekl, jako marok bych tě měl za tyto hříchy, co děláš, zabít." řekl, a po jejím přikývnutí následně pokračoval: "Protože bys mohla odhalit vlkodlaky veřejnosti."

"To ale není novinkou." namítla Claire.

Bran přikývl. "Ano. Takže máš přehled o těchto věcech."

"Už moc ne. Kromě úplňků jsem člověk a v podobě vlka jsem nebyla dost dlouho. Navíc o tom, že chcete vlkodlaky odhalit lidem se diskutuje hodně dlouho."

"To ano. A tvůj vlk nechce na povrch?"

Není to moc osobní? Claire se zamračila.

"Hraje o kontrolu při vzteku, ale dokážu ho ovládat tak, aby neudělala něco, čeho by jiný litoval."

"Hravý vlk?" zazubil se Bran.

Claire však to vtipné nepřišlo. "Je to vraždící šelma. Predátor."

"Samozřejmě. Tím chceš říct, že vlkodlaky nemáš ráda?" Nedala náznak žádné emoce. Nikdy a ani teď nepovolí ledy.

"Od jedné nehody, co jsem vše zjistila. Nemám je ráda. Co to má znamenat? Vyslýcháte mě?" Všechny si přejela očima, pak zpátky k Branovi.

"Vyslýchám tě kvůli tomu, že jsem tě nikdy neviděl." Tázavě pozvedla obočí, čímž ho pobídla, ať pokračuje.

"Mám seznamy o všech vlkodlaků v Americe a ty na něm nejsi. Pochopitelně musím mít o všech smečkách a vlků přehled, abych mohl měnit zákony a pravidla." řekl a dál si ruce křížem.

"Tím myslíte pravidelně návštěvy alfů a jejich vlků?" zeptala se. Nikdy si ani nepomyslela, že má marok nějaký seznam a na něm stovky vlků. A ona na něm nebyla. Jak by to taky zjistil? V žádné smečce nebyla a za těch deset let, co je vlkodlakem, se ještě s žádným nepotkala osobně. Taky se uměla skrývat, aby na sebe neupozorňovala a nedostala se do problémů. To se jí taky jednou stalo, ale naštěstí se z toho místa dostala dřív, než její vlčice vybuchla a všechny rozervala na kusy hadru.

"A setkání." přikývl Bran. Nevěděla, kam tato konverzace vede. Všichni stáli nebo seděli mlčky. A to jí ještě více znervózňovalo. Jenže to netrvalo dlouho. Do místnosti přišla žena s hnědými vlasy a hnědýma očima. Tuplem si ji Claire podle jejího pachu označila, jako nóbl budižkničemu. Vůně, ne-li totální puch parfému nebyl jen tak. Měl určitě nějaký záměr.

Charles zavřel oči a Anna ho vzala za ruku.

Žena se posadila na opěrku křesla, ve které seděl právě marok.

Jeho družka, připomněla si Claire. To tady mají všichni partnery? A teď přijde ještě Grayova a doslova bude vraždit. Klidně ať ji pak marok zabije, nemá co ztratit.

Když se na Graye podívala, nevypadal, že by na někoho čekal. Vrátila se proto k Branovi - jeho družce samozřejmě ta nepozornost vadila. I přes ten parfém šla cítit její arogance a namyšlenost. Toto byl důvod toho parfému. Byl natolik silný, že ji vlci nedokáží vycítit emoce. Ale emoce byly přece jen silnější.

Málem se Claire nad tím chytrým, ale chabým nápadem, chtělo zasmát, ale klidila se.

Bran si vzdychl. "Leah. Moje družka." Očividně nebyl rád za její přítomnost. Nejspíš chtěl, aby tu nebyla a nevrtala se do jeho práce, která pro ni určitě nebyla. Claire se nehnula, jen chtěla tu ženskou odpalkovat. Sice neřekla ani slovo, ale i tak ji připadala falešná a arogantní, jak nafučenej, neosedlanej kůň.

"Dělá vlčí komunitě problémy?" řekla kysele Leah, sedící na opěrce Branova křesla. Zřejmě odposlouchávala.

"Žádný veřejný rejstřík nemám, pokud to myslíš...myslíte takto." odvrátila Claire a chvíli si počítala v duchu králíky, ale na zklidnění to nestačilo.

"Leah." napomenul jí Bran.

"Zabij ji, Brane. Nemusíš přece pomáhat submisivní vlčici bez smečky." řekla naráz. Člověk na to vezme jed. Ta ženská je prostě blázen. Nechopila situaci, to si Claire myslela.

A taky nepochopí, doplnila jí vlčice a vycenila zuby.

Místnost se obrátila vzhůru nohama. Atmosféra zvážněla.

Přece se nenecháš vyprovokovat takovou... marokovou družkou, divila se Claire, která byla dávno vyhoštěna ze hry. Zvítězila vlčice.

"A ani nemá nad sebou dostatečnou kontrolu. Měl bys udělat přesně to, co Wallacovi." mlela a vycenila tesáky.

"Kontrolu nad sebou máme. Jen si ji často vyměňujeme." řekla Claire téměř drsným vlčím hlasem. Všichni strnuli. Jediný vlk, který používal lidskou řeč, byl Charlesův.

Bran se zamračil. "Jak dlouho je Claire vlkem?" Vnímal ji teď nyní jako vlka. A to se jí líbilo.

"Dost dlouho na to, aby se dokázala skutečně ovládat. Od jedné nehody. Bude to deset let. A sledovat, jak se učí, mě dokázalo inspirovat, že nemusí být taková, jako ostatní vlci, které za ty dva roky nevědomky potkala. Zkusila jsem to a volalao." usmála se Claire ve vlčím úsměvu.

Anna vykulila oči. Charles si ji automaticky přitáhl k sobě.

"Neboj, nic vám neudělám." zamumlala s pohledem na Branovi, který seděl pořád mrzuté v křesle. Ani se nehnul. Nad něčím přemýšlel.

"Podej mi ruku." Claire se na natáhlou mužskou ruku zamračila. Nepovažovala se kouknout marokovi do očí, jak ji varoval Gray. Ten stál v rohu místnosti a celou dobu mlčel. Zamračil se nad marokovým plánem, který nikdo netušil.

Chvíli trvalo, než se vlčice rozhodla ji vložit do té jeho. Hádka mezi chladnou a hravou vlčicí a rozumem Claire dopadla nerozhodně.

Bran sebou po tu dobu poprvé cukl. Anna si vyděšeně dala ruku před ústa.

"Cítíte to?" zašeptala. Radost i překvapení se míchali v jedno a to Claire znervózňovalo. Podívala se Annu, která měla i jiskřičky v očích. Charles se na ni podíval.

Bran se díval na její ruku. A přesunul se pohledem k druhé, kterou měla Claire schovanou v kapse. Tou rukou, nad kterou se divil Gray.

"Ty..." začal marok, ale nedokončil.

"Omega." zašeptala nesměle Anna a stiskla prudce Charlesovu paži. Všichni vytřeštili oči, možná i Bran. Ale tento muž umí skvěle skrývat pocity, takže to Claire nevěděla přesně. Leah se zajíkla zuřivostí a možná i žárlivosti vstala a v očích ji bylo sečteno, že utíká před větší pozorností. Nýbrž před omegou.

"Už jsem si myslela, že..." Anna se nadechla a šeptala. "Že jsem omega sama."

Je to nějaké postavení? Claire tomu nerozuměla.

"A?" Pozvedla obočí.

"Je to druh vlka, velice vzácného, který se zde neobjevuje moc často. Sice je submisivní, ale všichni ji mají chuť chránit. Jakkoli - byť i svým životem. Je to velice vzácné, Claire." řekl Bran.

"Takže pouhá submisivní vlčice? " zeptala se moc nezaujatě.

Tentokrát se slova ujala Anna: "Jsme jiné, Claire. Ostatní mají pud nás obvykle chránit. Přivádíme klid a harmonii svému okolí. Dokážeme používat magii, i když nejsme v žádné smečce, kde je pouto a magie smečky. Přestože stojíme mimo hierarchii vlčích smeček, umíme překonat dominanci jiných, máme sílu, Claire. Dokážeme uklidnit i toho nejvíce rozzuřeného vlkodlaka..."

Claire ztuhla. Slovo jsme znamenalo jediné. Asi to nezaznamenala.

"Ty...?"

Anna horlivě přikývla.

Claire si nikdy nevšimla, že by uměla magii. Ale o harmonii by možná něco věděla. Vždy dbala na to, aby vypadala hrozivě a téměř chladně, aby se jí všichni s děšením báli a na ulicích uhýbali. To byl její záměr. Vypadat jako zcela nevinný zabiják a udělat jen svou práci a zmizet. Ale místo toho, aby se za ní lidé s hrůzou obraceli, jen klopili hlavy. A i na to si musela později zvyknout.

"Možná sis teď zodpověděla na své otázky, na které sis během života nedokázala odpovědět." řekla Anna. Claire ji sledovala.

"Ukaž oči." pověděl Bran, který se nejspíš z něčeho probral. "Oči vlčice."

Claire to došlo. Zavřela je a otevřela. Cítila se... zvláštně uvolněně.

"Stříbřite modré. Omega, Deus."