Volání krve, | 1.

První díl! Užijte si fanfikci na knihu od Patricie Briggs Alfa&Omega. Snad mi to vydrží to dopsat. :)

---

Počasí v Seattlu bývá, jaké je ideální pro místní lidi, aniž by nadávali. Někdy se střídalo mrazivé nebo horké, moc časté to ale nebylo a nikdo si nijak nestěžuje, protože vždy, když na to dojde, mají v šatníku vyteplené kabáty nebo kraťase.

Dnes na autobusovém nádraží to bylo ale jiné. Každý měl mikiny různých barev buď nacpané v polovičním batohu a nebo ovázané kolem pasu. Mraky sice nedokazovaly, že by se chtěly scvrknout a nechat pohled blankytné modři, ale i slunce si našlo cestu, jak vylézt. Vzduch byl protivně teplý a vlhký.

Kdo ale byl bez jakékoliv bundy, byla Claire Betlingová. Měla jen menší černou kabelu, na které to ani nevypadalo, že by měla vevnitř nějaký oděv.

V kapse jí zabrněl mobilní telefon. Každý by se možná lekl, protože dvě sekundy předtím čekala nějaký telefonát, ale ona jen přikrčila obočí a dvěma pohyby vytáhla přístroj. Po zjištění, kdo ji otravuje, se podívala do dáli a vzala hovor.

Čekala, až se volající ozve.

"Claire?"

Ztuhla. Hlas na druhé straně nepoznávala, ani když naplno nastražila své uši. Dostával se jí do bubínku jen vzdálený šumot a tiché oddechovaní.

Zamračila se, ale nic neříkala. Číslo bylo neznámé, alespoň si jej nepamatovala a proto pro svou skrytou identitu mlčela. Ani se neopožovala nic zamumlat, kdyby se jednalo o nadpřirozenou bytost se silnějším sluchem.

Uběhlo třicet sekund a to by pro mnohé znamenalo jediné; a to paniku. Claire nepohnula ani brvou.

"Claire Betlingová?" Napřímila se a rozhlédla se kolem sebe. Třeba si někdo náhodně vybral něčí číslo a začal si z něj dělat srandu. Jako to dělaly malé děti, když si chtěly z dospělých vystřelit.

Ticho.

Volající se nadechl. "Tady Eric - Johnův bratr."

Poskočila hněvem, jakmile řekla osoba Johnovo jméno.

"Co chcete?" zavrčela lidsky. Nezněl jako někdo, kdo by si chtěl vykládat o jejímu kamarádovi a jeho bratrovi, kterého neznala ani osobně. John se ani o svých rodinných příslušnících nikdy nezmiňoval tak, aby si to zaznamenávala do paměti. Spíš podle jeho chování to vypadalo, jako by z domu utekl a s rodinou nechtěl nic mít společného. Možná s nimi nebyl ani v kontaktu, jinak by si toho všimla.

"Můžeš mi tykat. Jen jsem chtěl vědět, jak se ti vede." Opravdu? Nikdy jí naživo neviděl, možná byla viděna s Johnem v televizi, když oznamoval vyřešené případy, ale nikdy, nikdy ho neviděla. A to měla paměť celkem dobrou.

"Možná jste si spletl číslo." zamumlala. Pak si ale uvědomila, že možná není nadpřirozená osoba, takže to zopakovala víc hlasitěji. Muž se na druhé straně zasmál.

"Určitě ne. Kdo by si spletl číslo Claire Betlingové? Johnovu parťačku, jako v Kobře 11?"

Hádala, že se snaží udržet konverzaci díky vtípkům, které jí vtipné ani trochu nepřipadaly.

"Co chcete?" Ignorovala jeho poznámku a i o tom, že mu může tykat.

Mužův smích se ztlumil a potom úplně zmlkl.

Claire sledovala stále bavlnkovou šedou oblohu a zázrakem i sluneční paprsky. Pak ale do ní někdo žduchnul, až se zapotácela, ale udržela včas rovnováhu. Střelila pohledem po novém nepříteli a tvář se jí uvolnila, když zjistila, že do ní vrazil malý, asi dvanáctiletý kluk. Malé zloduchy neřešila, byla to prostě nevinná mrňata.

"No..." Hlas vyjadřoval, že je nespokojen s její ignorací. "Chtěl jsem ti jen poděkovat - však víš... Za to, jak si se o něj starala. Říkal o tobě pěkné věci." řekl a hrdelně zakašlal.

Její vlčice kdesi v nitru zavrčela.

"John nikdy nerad o rodině vykládal a stále nechápu, za jakým účelem jste volal. Buďto máte velice slušné pravidla vaší hry a nebo udělat z člověka kompletního idiota." pověděla Claire. Bojovala s vlčicí o první místo kontroly nad lidským tělem, ale Clairinina půlka jasně vítězila. Byla na sebe hrdá, ale zároveň očekávala, že tehdy, kdy to bude nejméně čekat, jí to vlčice vynahradí něčím ostřejším.

Muž se uškrnul. "Ale ne, Claire. To není pravda. Ty nejsi přece... idiot."

Vlčici štvalo Ericovo chování k ní. I když neměla vlčice nad Claire dostatečnou kontrolu, chtěla ho najít a rozsápat na kusy, ať by se schovával byť v tom největším pekle. Nelíbilo se jí to - choval se jako alfa smečky, přitom jím nebyl. Byla si tím ale jistá, že ne. Přece by žádný starší alfa nenechal postoj takovému....

Přestaň, zamumlala Claire. Vlčice se usmála a byla pyšná za svou druhou osobu v jednom těle.

"Takže mě příště nevolejte jenom kvůli tomu, abyste mi poděkoval. Děkuji." Ukončila hovor dřív, než to čekal a vlčice zaprskala. Claire se zamračila.

Nelhal, připustila vlčice.

Buď je fakt dobrý lhář, nebo si dělal srandu, vyber si.

Vlčice se znovu škodolibě usmála a nechala prostor Claire. Sleduje jí pokaždé a pokaždé i sledovala. Jak od dvaceti vyrůstala, jak se přibližovala ke světu, do kterého patří. A jakmile Claire zjistila, že má v sobě duši vlka - a že s ním může i komunikovat, cítila se tehdy Claire jako blázen.

Claire zakoulela očima a cítila pořádný šluk spálených gum. Tím se dokazovalo, že autobus přijížděl. Když se ukázal na kraji ulice, všichni čekající lidé se postavili a připravovali si stropitné na zaplacení jízdenky.

Pořád ji ale vrtalo hlavou, proč jí volal jeho bratr. A po takové době...

Autobus s pískáním přibrzdil a zastavil na vyznačeném místě. Měl světle červenou barvu, která svým stářím dokazovala bledost červené. Vsadila by se, že kdysi to byla úžasná barva ohně, která byla jako první nalakovaná a všichni se v něm chtěli za každou cenu projet.

Zavřela oči a snažila se si zvyknout na všechny ty pachy - lidský smrad, benzín, spálené pneumatiky nebo voňavý burger z nedalekého stánku. Bylo jich mnohem víc, ale ty rozpoznat již nedokázala. Byly buď moc slabé nebo to byly vůně všeho prostoru okolo.

Všichni postupovali podle řady a dost rychle to ubíhalo - sedm lidí bylo před ní a autobus byl prázdný. Tím líp. Alespoň se nemusela tlačit mezi ty lidoopi. Zachytila taky pach toho malého kluka, který do ní šťouchl. Mrazivě se pousmála a vyrazila vpřed k řidiči. Ten si ji prohlédl, vzal si od ní peníze a Claire se rozešla uličkou a vybrala si vhodnou sedačku, aby mohla sledovat rozmazané okolí za oknem. Autobusy přímo nesnášela, ale pěšky se jí šlapat nechtělo. Navíc nemá ani auto, natož aby se mohla někam dovést sama. Musela proto přemlouvat vlčici, že to jinak nepůjde. A i když brblala, souhlasila.

Seattlovská příroda byla vskutku úžasná. Pokud na listy stromů a trávy dosedaly sluneční paprsky, bylo vše v naprosté harmonii a klidu. Nejradši by Claire z toho autobusu přímo vyskočila a sedla si do trávy, aby se jí mohla kochat a nasávat její vůní.

Zavřela na chvíli oči. Byla to možná i sekunda, protože hned, když je pak otevřela, popojelo vozidlo o necelých pět metrů.

Uběhlo asi deset minut a Claire si začala připravovat svou černou poloprázdnou brašnu, aby jen seskočila jak laňka a byla venku od přítomností sedmi - tedy osmi i s řidičem - lidí venku.

Byl pátek. Moc se nedivila, že je tu tak málo lidí, protože všichni jsou buď doma nebo do teď v práci. Ale tempem, jakým autobus jel, zvažovala, jestli náhodou všichni nejedou z práce auty. To by dávalo smysl.

Přesedla na druhou stranu sedadla a dala si tašku přes rameno, blíž k oknu. Jakmile uslyšela a ucítila smaženinu gum, okamžitě vytryskla a čekala, kdy se otevřou dveře. Tomu smradu se ale vyhnout nedá.

Jenomže dveře se neotvíraly. Hodila zamračený pohled do odrazu zrcátka řidiči, ale ten se ohlížel někde mimo a podle našpulených rtů odhadovala, že si bude pískat. Naprosto ji ignoroval. Jako by to měl nahrané předem...

Její nos zachytil nevítanou sílu. Otočila se. Každopádně to byla chyba. Ihned se jí do očí naskytla tvář muže, která... zrovna moc lidsky nevypadala. Místo zubů cenil tesáky a oči mu zářily jasně zlatou barvou. Hned poznala, že je v průšvihu. Protože tohle byla dosti dominantní karta a ona - samotářka a submisivní vlčice - si nemohla dovolit na něj vyskakovat. Ale vlčice v jejím těle se vzbudila. Oči sice neměla jako on, ale zavrčela.

Chlap, vyšší snad o dvě hlavy než ona se přidržel sedadel a díky nim se taky odrazil přímo jejím směrem. Povalil ji na zem a drápy ji přitiskl k podlaze, až praskla. Claire se snažila se mu vymanit, ale uvědomila si příliš pozdě, že je mnohem silnější a zkušenější než ona. Možná i starší.

Clairenin vlk zavrčel a překulil se dopředu. Tím udělala kotrmelec vzad a jednou nohou kopla může do čumáku. Zakňučel.

Když se Claire soukala z podlahy, něčeho si všimla. Malý, černovlasý kluk, ten, co do ní žduchl se na zadních sedadlech mračil a házel nepříjemné pohledy po chlapovi, který bolestně naříkal. Řekla by, že to byla skutečně dobrá rána a dala do toho sílu, aby se ještě překulila, ale momentálně musí zjistit, jak se dostane ven z autobusu. Taky ji překvapilo, že lidi jen hledí a nic neříkají.

Mají strach, řekla vlčice, která vítězně získala svou půlku, jako by uběhla maraton jako první.

"Zabijeme tě." zašeptal kluk, aby to slyšela jen Claire. Měl výraz jako by byl dospělý a o všem rozhodoval. Jako král.

Claire zavrčela a tím časem, co se druhý vlkodlak skláněl nad svým nosem a za chvíli se zahojí, hledala, čím by otevřela dveře. Ale všimla si, že tu nejsou žádná tlačítka pro nouzová zastavení.

Zatnula zuby a obořila se ramenem do jedné strany plechových dveří. Ty jen prohnuly a vydaly zvuk, jak pištící osel.

Zkusila to znovu.

Plech se tentokrát nad obrovskou silou doslova prolomil, protože nebyl čas na to se ještě víc prohnout a udělal v sobě velkou díru. Claire využila šance a skočila přesně v momentě, kdy se jí cizí, již uzdravený vlkodlak snažil drápnout do zad. Rozběhla se jak nejvíc uměla (to taky díky vlkodlačím schopnostem a síle) a i přes troubící auta utíkala na druhou stranu chodníku.

Oči se jí už vrátily do normální trávové barvy a proto se uvolnila ještě víc. Ale byla také překvapená. Protože když skočila z vozu, její vlčice se klidila stranou. Což nikdy nedělala a přemýšlela, jestli by to někdy udělala, jestliže pořád bojuje o první kontrolu. Normálně by se usmála, ale teď na to není pravá chvíle. Otočila se.

Červený minibus odjel.