Drakobijec (drabbles)

Tady vám přináším něco z mé hooodně staré tvorby. Z 31. května 2014 - to jsem neuměla ani pořádně psát a psala jsem na tom posedlém tabletě, který je už někde mimo ČR xD

Je možné, že to nedává smysl, ale snažila jsme se jí co nejvíce "zdokonalit" a poupravit. Dalo by se říct, že je to Drabbles... (?)

počet slov: 867

---

Existovali draci?

Otázka, která bloumala několika tisícům lidí v hlavě a nedokázali nalézt pravdu. Někteří říkali "ano", jiní byli zase na opačné straně.

Skutečně se tato otázka skloňuje k "ano" a ti, jimiž se k této straně přidali, dělali správnou věc. Věřili v jejich existenci. Věřili, že je ochrání. Věřili ... že jich někdy mohou dotknout.

Když byli draci na konci vyhynutí, rozhodli se i přes zlomená křídla odletět někam, kde by našli osobu, věříc v je samotné. Našlo se však pár nevěřících, kteří je viděli a okamžitě to šli nahlásit, ale.. do té doby byl drak pryč.

Ptáte se, co tam dělal? Co dělal mezi miliony lidmi, kteří byli a nebyli jejich přáteli?

Jednoduché: Hledal následníka svého elementu. Nemohli dopustit, aby bylo na ně tak jednoduše zapomenuto. Proto začal každý z nich jednat.

Lidé s dračí silou se nazývali "Drakobijci".

Červenovláska se procházela po jehličnaté zemi a sledovala stromy, jak na půdě vytvářejí hravé stíny. Zastavila se a ohlédla za sebe. Otočila se zpátky a vyšla z keře, kde byl palouček do kulaté barvy se zelenou jemnou trávou. Sedla si uprostřed do tureckého sedu, odložila meč a zavřela oči.

"Seeking the truth, seeking the truth, so try! Wake up with the force. My strength which is in me, and sealed it, so looking for it..." šeptala si pod nosem. Byla ale tak na omylu, když se nepodívala za sebe pořádně. Byla totiž pronásledována.

Modlitba? přejíždí v duchu myšlenka černovlasého špeha. Pomalu k ní skrz keř postupuje. Dívka mezitím sedí a pořád si brouká stejnou písničku. Náhle se okolo ní vytvořil alchymický kruh s jasně zelenou barvu, která jakoby vystupovala svou mocí zpod trávy.

Cože? Argo však překvapen stále postupuje k ní s roztřepanou rukou, snažíc se jí ovládnout. Pořád se na ní dívá, jakoby mohla zkamenit nebo dokonce utéct. Závislost? Ne. Je jen tajně pověřen.

3. 2. 1.

Ladně jako splašená srnka se odrazil od měkké půdy a snažil se meč namířit k jejím zádům. Dívka s ohnivými vlasy otevře la své žhavé oči a ohlédla se v momentě přes rameno. Otočila se, až její dlouhé vlasy za sebou zavlály.

Stříbro se setkalo a ošklivě zavrzalo.

Argo zatne čelist a pomocí meče se odrazí přibližnou vzdáleností od ní. Něco... ucítil. Vítr mezi dvěma osobami věje a malá zelená živoucí bytost pod nimi tančí.

Mírně se pousměje. "Jak dlouho mě budeš sledovat? Už mě to nebaví." řekla klidným hlasem, který se moc u žen ve věku jako ona nevídává.

J-jak-?! Zavřel oči, aby se nad situací zamyslel, což byla ale chyba. Otevřel je. Začal se kolem sebe vyplašeně ohlížet, jedinou věcí, která byla snadno viditelná, byl kruh na zemi, který stále zářil.

Byla pryč.

Argo si normálním krokem šel a hypnotizovaně se díval na balíček, kde nasbíral trochu prášku, který byl na alchymickém kruhu.

Zvláštní.. pomyslel si. Jak to, že tam ten kruh zůstal?

Ať si lámal hlavu jakkoli, na nic nedošel.

Ze země se zdeformovala dračí silueta, která se však měnila do podoby lidské. Dívka jakoby znovuzrozeně otevřela oči se špetkou plamenu a podívala se na cestu, kterou šel černovlasý kluk. Zamračila se.

"Nikdo.. nikdo nebude brát můj život. Ne on!" vyjekla a rozběhla se tou samou cestou. Kruh se větrem začínal ztrácet, až se fouknutím nakonec vytratil úplně. Jakoby by to bylo všechno jen iluze nebo sen. Ani šlapot, ani krok.

"Vážně je to jen prach?" zeptal se nervózně mladík. Starší pán němě přikývl.

"Ano. Nikdy jsem toto v životě neviděl jako v podobě alchymického kruhu. Omlouvám se, ale nepomůžu vám." usmál se rozpačitě a pozdravil dalšího zákazníka. Argo vysypal prach do pytlíku a odešel.

Vzdychl. Oblak horké páry se stlačil se studeným mrazem. Ujel několik kilometrů, aby něco zjistil, nakonec to zní jako neúspěšné.

Kůň přivázaný u kůlu zařehtal a pozdravil tak svého majitele. Argo mu pohladil lysinu a chabě se usmál. Něco tušil, ne-li měl na jazyku, ale nemohl to jasně říct.

Rozhoupl se a skočil na hřebce, který radostně zaržál a na příkaz pána se rozběhl do temného lesa. Pořád mu ale v hlavě visela otázka: Kdo to je? Teď to nebylo otázkou nájemníka jakožto špeha, ale jeho samotné osobnosti. Byla zajímavá - plná tajemství.

Kůň zpomalil. Argo se koukl na koně.

"Co se děje?"

Hřebec funěl, z jehož dýchacích dírek vycházel jeho horký dech, který mizel v oblaku mlhy v temném lese. Svými klapkavými kopyty ucouvl.

"Hej," Už věděl, čeho se zvíře bálo. Toho světla v dáli. Argo zaostřil a poté vytřeštil oči.

Viděl to, na co celou dobu myslel?

V očích se mu leskl element, který celá staletí bojuje a ... žije.

D-drak - to je ono, usmál se v duchu a nehodlal odtrhnout pohled od té jasně svítící nádhery před jeho očima - ten čerstvě planoucí oheň, který mu ozařovala cestu do ráje.

Natáhl drápy. "Dej mi můj život." pravil Ohnivý drak a jeho síla zmohutněla. Oheň rostl.

Argo se koukl na pytlík a zasněženou rukavici, kterou měl na ruce. Může shořet, že? Opatrně natáhl ruku a hřebec pod návalem tepla znovu ucouvl. Pro zklidnění ho poplácal na krku.

Tlapa a ruka se dotkli.

Tím začala nové éra.

To bylo snem draků.

"Je lepší býti přáteli, než-li nepřáteli." pravil Dračí král a rozplynul se.