Na stejném místě || 2.kapitola

Tak. Tady je další kapitolka. Snad se bude líbit. :)

Omlouvám se za neaktivitu, ale není o čem psát, pakliže se blog zabývá jen povídkami

a grafikou. V záloze prozatím nic nemám, což je blbé...

II. KAPITOLA | 1141 slov

---

"No," povyskočím. "asi půjdu."

"Určitě se za tebou půjdu podívat." řekla Petunia a ještě jednou a pevněji mě objala. Zavřela jsem oči. Svírala mé rudé kadeře, až jsem měla tuchy, že mi je chce ustřihnout.

Zajímalo by mě, zda si mé podvědomí myslí, že Petunia je má kamarádka...

"Petunie?" zašeptala jsem.

"Hm?" ozvala se.

"U-už... mě můžeš pustit."

"Eh.. jo, promiň." usmála se a odtáhla své hebké a bledé ruce. S dlouhým rozloučením odešla.

Je čas jít...

| ... |

"Vaše jméno?" zeptala se sestřička za oknem takovým nafoukaným a ne usměvavým výrazem. Dávala tím nejspíš najevo, jak jí to nebaví.

Chvíli jsem mlčela, než jsem sebrala odvahu. "F-Flaky."

Koukla otráveně do papíru a kývla.

Šla jsem do bílých chodeb a dívala se dovnitř průhledných oken, kde leželi naléhavé případy. Někteří byli kldině i přivázáni ke svým postelím. Po šíji mi přejel mráz. Budu taky tak přivázána? Budu taky v takovém stavu jako oni?

"Oh, dobrý den, Flaky." Zamával mi modrovlásek se žlutým melírem. Bílý plášť mu vlál jako peříčko, které zabloudilo zpod starého načechraného polštáře.

"D-dobrý," vykoktám a pohledem sjedu k zemi.

"Tak pojďte. Ukážu Vám váš pokoj." řekl a já ho se sevřeným žaludkem doprovázela. Jsem ráda, že je tady. Asi bych to sama nezvládla.

"Zůstanete tu do doby, než nezjistíme o jakou nemoc se jedná a nevyléčíme ji." řekl a já za jeho zády pouze přikývla. S úsměvem otevřel dveře se zlatavým číslem 51 a já ho s batohem na zádech pronásledovala jak ocásek.

Vysvětlil mi, co a jak. Když se připravoval k odchodu, nějak mi hrdlo nedovolila mu poděkovat. Odešel.

Vzdychla jsem a a sedla si na bílé a vcelku pohodlné lůžko. Celá místnost byla barvy sněhových vloček, které zrovna spadly na Vánoce, až se z toho motá člověku hlava. Vlasy sepla a dala jsem se do vybalování věcí, do úložného prostoru. Stoupla jsem s taškou ke světle hnědé skříni, polkla knedlík a se sevřeným hrdlem plný stupidního strachu, otevřela její dvířka. Dobrý, ve skříni nikdo není.

Sedla jsem si na lůžko a podívala se do okna. Nebe bylo blankytně modré a mírné mraky putovaly jako vlny na moři. Blo to pěkné. Donutilo mě to k úsměu.

Vykřikla jsem.

Něco zacinkalo a přede mnou - tedy na skříni se zjevil text; "Prosíme pacienty, aby se dostavili do jídelny. Děkujeme."

Pokud si dobře pamatuji cestu chodbou, nějaké značky nad dveřmi byly. Snad se neztratím...

Vykouknu ze dveří a dívá se zleva doprava. Nikdo. Po špičkách vylezu z místnosti a jdu zase tou pustou a bílou chodbou. Dívám se na ukazatele nad bílým stěnami a sleduji, kde je jídelna. Mám to!

Šipka ukazuje na pravou stranu. Vydávám se tam.

U otevřených dveří dokořán ztuhnu jako lepidlo. T-tolik lidí!

V hlavě mi víří myšlenky; co když zakopnu, co když se na mě nalepí nějaký psychopat, nebo ještě lépe - co když zase do někoho narazím?!

"Flaky?"

Zvednu podrážděnou hlavu. Doktor Lumpy. Polknu.

"Pojďte dál. Nemusíte stát na prahu," usmál se a nabídl mi pomocnou ruku. Několik lidí se na mě otočilo. Hruď se mi sevřela a má ruka roztřepala. Sevřu pěst.

Existuje vlastně nějaký lék, který toto všechno vyléčí? Je to vůbec možné?

Ruku nakonec položím na tu Lumpyho a on mě vede davem lidí ve světle modrých košilích a kalhotách. Jen... když jsem po pár minutách opět zvedla hlavu, jen jediný člověk neměl modré oblečení. Doktoři byli na stupínkách, ale... on... měl zelené.

"Flaky," Zatáhl mě za ruku a přitáhl mě celým tělem k sobě. "na něj si dávejte pozor." zašeptal mi do ucha. Když jsem si kluka pozorně prohlédla, tak nevypadal tak zle. Jakmile si vzpomenu na naše první setkání, leze mi mráz po zádech. Měl přece hlubší hlas a....

"P-proč?" Neodpovídal. Dál mě vedl kolem lidí. Zelenovlásek se na mě zezadu s pootevřenými ústy podíval a věnoval mi do očí smutný úsměv. Proč mě to nutilo zastavit a jít za ním?

Ale nezastavila jsem. Musela jsem následovat Lumpyho, který mě vedl do první řady.

"Tady si můžete sednout, budu tam," ukázal na druhý stupínek od velkého stolu. Přikývnu a sednu si s rozpaky na lesklou hnědou židli. Všichni se na mě nejspíš naštvaně dívají. Hlava nemá sílu uspořádat myšlenky. Nejradši bych utekla z této místnosti, ale...

"Můžu?" Srdce se mi zastavilo. Zaseknutě se podívám na osobu a poté mé tváře zčervenají, zakryji si je rukávem. Přikývnu tak, aby si toho všiml. Sedne si vedle mě a dívá se dopředu s malým úsměvem.

Po očku se podívám na doktora. Mračí se.

To neznačí nic pěkného. Je to má chyba?

"Co děláme vůbec v jídelně?" "Už je to tu zasejc!"

Každý se navzájem překřikoval, ječel či dokonce šeptal. Kolena jsem si přitáhla k tělu a opřela se o židli tak, abych nepřepadla. Hlavu položila na kolena a upírala jsem pohled na židli. Kdbych měla teď promluvit, nedopadlo by to moc dobře. Mám strach...

Zase...

"Panebože! Flippy je tady!" "Je to vážně on?" Šuškaly si nějaké dvě dívčí hlavy někde vzadu. Divím se, že to slyším, když tu skoro všichni křičí a já mám hlavu někde v oblacích.

"HÓÓJTE LIDÍÍÍÍÍÍ!"

Všichni se otočili ke dveří, kde byl nějaký kluk se zářivým úsměvem, modrou teplákovkou, za jehož zády poletoval červený plášť, tedy... jeho mikina. Na očích měl taky červený pásek, v něž měl dvě dírky, aby nás všechny viděl - nováčky i ne nováčky.

Napodobitel Supermana?

Některé dívky ve velké místnosti začaly šťastně ječet a v jejích očích ho viděly jako Boha. Až tak je populární?

"Ehm, ehm," zakašlala sestřička a modrovlásek přestal mávat s úsměvem. Mírně se od sestry odtáhl a podezíravě se na ni koukl. "Splendide, prosím, bežte se usadit. Za chvíli to začne." řekla mu a on si jen povzdychl.

"Je to jeden z těch, kteří tady nepatří." Zvedla jsem hlavu ke spolusedícímu. "Je naprosto normální, i když dělá šaškárny..." řekl zelenovlasý a trochu ke mně natočil hlavu, kterou měl podepřenou na dlani.

A ty sem snad patříš? Chtělo mi to dát to vyslovit, ale... kdo ví... jak by zareagoval. Petunia by se třeba jen zasmála.

"H-hm," špitla jsem jen a dala rudnoucí tváře opět za béžové rukávy.

Kluk vedle mě se jen ušklíbl a otočil se. Mám dojem, že se chytil s pohledem pana doktora, který se nepříjemně mračil.

Nemohu snad s nikým mluvit nebo... co? Ani jsem si nevšimla, ale popularita nemocnice si sedl o dvě lavky za mě. Polknu.

"Zdravím vás! Vítejte v nemocnici Waraki, která vás uzdraví z jakýchkoliv nemocí. Pokud vás něco trápí, nebojte se s tím svěřit doktorům a oni se o to postarají! Na pokoje vám teď sestry daly pravidla, které musíte dodržovat, jinak z tudy odejdete." řekl mladý fialovovlasý kluk s bílými brýlemi a klidným výrazem.

No páni, proletělo mi hlavou a podívala jsem se za sebe.