Krvavé srdce | 1.kapitola

A je tu slíbená první kapitola povídky: Krvavé srdce :) Trochu to trvalo, jelikož Kau musela pomáhat do školy...
Pěkné čtení! ^^



"Všechno nejlepší!" zakřičí moje mamka. Obrátím oči v sloup.
"Mami, prosím. Už mi není šest." Mamka se na mě usměje a pohladí mě po vlasech.
"Promiň, jenom se nemůžu smířit s tím, že je moje holčička už tak veliká!" Úsměv jí opětuju.
"Jde se kalit!" zakřičí moje babička a já mám co dělat, abych se na místě nesložila smíchy. Mamka se na ní překvapeně zadívá.
"Mami, ty víš, co to znamená?"
"Jasně, že vím, co to znamená. Vyhledala jsme si to na gůglu." Dám si ruku před pusu, abych se nerozesmála, ale místo toho, si ruku poslintám.
"Ach mami..."
"No, jestli dovolíte, rád bych dal naší oslavenkyni dárek jako první," řekne můj taťka, který se doteď skrýval za mamkou a babičkou. Postaví se přede mě a usměje se.
"Přeji ti všechno nejlepší, hodně zdraví a abys byla vždycky šťastná." Úsměv mu, stejně jako mojí mamce opětuju. Rukou, kterou měl doteď za zády, mi podá malou krabičku. Vezmu si jí a když jí otevřu, uvnitř najdu přívěšek s kostrou. Nadšením téměř vyskočím dva metry do vzduchu.
"Ten je úžasný! Děkuju tati!" Taťka se znovu usměje. Z otevřeného okna, který byl u ulice, se ozvou zvláštní zvuky. Jako by někdo střílel. Všichni se nechápavě otočíme směrem k oknu.
"No, Woodsovi zřejmě pořádají zase oslavu," zasměje se nervózně mamka.
"Woodsovi jsou na dovolené, zlato," dodá taťka a pomalým krokem dojde k oknu. Když se rozhlédne po ulici, zděšeně vytřeští oči a rychle se na nás otočí.
"Musíme rychle-" Výbuch. Padám k zemi. Před očima se mi stmívá a poslední co slyším je křik.

Moje tělo se nechce hnout, nechce mě poslouchat. Chci si sednout, ale když zjistím, že to asi nepůjde, rozhodnu se zavzpomínat, co se stalo. Ale nemůžu si na nic vzpomenout.
Vím jen to, že se něco stalo - něco strašného.
S poslední zbylou silou se pokusím posadit a udržet rovnováhu. Zakolísá mi hlava a svět přede mnou se obrátil naruby.
"Někdo tam ještě je!" Slyším, ale nedokážu rozpoznat, kdo nebo co to bylo. Jen dýchám a hledím před sebe, kde jsou trosky a rozplývající se kouř.
"Slečno?"
Ani vlastně nevím, jestli to bylo na mě...
"Nevnímá." řekl někdo.
"Jo. Ale není pokousaná, vezmeme ji s sebou."
"Okey, beru ji."
Pak nastalo ticho. Cítím jen lehký vánek na mém pase a poté vidím zase černo.

"Haló?"
Hlasy se ozývají míle daleko. Nebo... se mi to jen zdá?
"Slyšíte mě?" Před zrakem se mi objeví zářivé světlo. Smysly mi začínají pracovat. Cítím tu podivnou a nepopsatelnou vůni - léky, zdravotní úbory.
Zamžouraně oči otevřu. Mám chuť hodit šavli.
"Jste v pořádku?" Silueta mi zamává před obličejem.
"Kde to jsem?" Zmohnu se jen na pár slovíček, nic jiného ze mě ale už nevzejde.
"Jste v hlavní nemocnici ve Fiore."
Ve Fiore? Proč?
Zkusím si stoupnout. Jde to těžko. Když správně udržím rovnováhu a přikývnu si na souhlas, že to půjde, rozběhla jsem se k jedinému východu, který blikal jasně zelenou.
"Hej!" Dveře se zavřou a nohy mě nesou jako peříčko. Nedokážu zastavit.
"Hele, to je ta holka!"
Dva kluci v oranžovým oblečením se na mě zakoukají a přibližují se mně.
Chci vykřiknout, ale hlasivky se mi pořádně neuzdravily.
Stále stejnou rychlostí se otočím a jdu úplně někam, kde to vůbec neznám. Ve Fiore jsem nebyla...
"No tak!" chytli mě za triko, které škublo a já spadla na zem. Rozplácla jsem se jak vajíčko na rozpálené pánvi.
"Kam utíkáš?" vypustil na mě jeden a já se na ně dívala, jako bych mu nerozuměla.
"Tak ji nechte, když chce do toho pekla." Zvuk bot, ozývající se po chodbě zatřásly mými ušními bubínky. Hlasem, kterým to osoba řekla, mi nahnala husí kůži.
"Pane!-" vyjekl druhý.
"Ať si jde. Zachránili jsme ji život, který je asi pro ni zbytečný." Sarkasmus. Ta hnusná lidská vlastnost.
"Co se tu sakra děje?!" vykřikla jsem a nechápala, oč vlastně běží.

Sarkastická osoba si ke mě na zem přisedne a zabodne do mě svůj pohled.
"Co se děje? No, ptáčci zpívají, tráva roste, slunko nám svítí na naše prázdné hlavy, venku probíhá zombie apokalypsa, ale jinak je fajn..." Vytřeštím na něj oči.
"Z-zombie apokalypsa?" Muž se ušklíbne, jako by se vysmíval mé nevědomosti.
"Jo, to je když si lidi ukousnou něčeho, čeho by neměli. Tentokrát to bylo jak z filmu, zkažený burger. Ale vtipné je, že ten člověk byl tlusťoch, který ten hambáč snědl v mekáči. Zajímalo by mě, proč mu nikdo neutekl..." První myšlenka, která mě napadne je, co se stalo s mojí rodinou.
"Mojí rodiče," řeknu a muž nadzvedne jedno obočí. "C-co se stalo s mými rodiči?" Muž se otočí na další dva muže za ním. Jeden z nich nervózně polkne a podívá se mi zpříma do očí.
"Tvojí rodiče... to nepřežili." Strnu. Jakoby se všechny moje životní funkce najednou zastavily. A pak mi do hlavy vletí jediná myšlenka. Moje narozeniny. Po tvářích mi sjedou slzy. Proč se tohle muselo stát zrovna dneska?
"Já... já..." Nedokážu ze sebe téměř dostat ani slovo. Jako by se mi srdce zaseklo v krku. "Já mám narozeniny," řeknu a uslyším v mém hlase takové zoufalství, které jsem od nikoho nikdy nezaslechla. Muž, který mi to řekl, zbledne v tváři. Ovšem, ten muž, který sedí přede mnou, se bez jakýchkoliv známek lítosti nebo jiných pocitů zvedne a otočí se ke mě zády.
"Odveďte jí na ošetřovnu. Ať jí zkontrolují, jestli není pokousaná."
"Ale pane, ona se potřebuje uklidnit a-"
"Mě je jedno co potřebuje," řekne ostrým tónem. "Odveďte jí na ošetřovnu ať jí zkontrolují. Náš systém se nebude hroutit kvůli slečince, která přišla o rodiče. Co by nám na to řekl velitel?" Všimnu si, že stiskne ruku v pěst a rychlým krokem se vydá pryč až mi nakonec zmizí z dohledu. Je mu opravdu jedno, že jsem přišla o rodiče? Může být někdo takhle bezcitný? Rozbrečím se. Po chvíli se z breku stane naříkání a nakonec se zhroutím v hysterický pláč. Jeden z mužů mě postaví na nohy.
"Ošetřovna je tímhle směrem," řekne a s jeho pomocí se pomalu přesuneme chodbou dopředu.
Nedokážu pod návalem slz poděkovat, ne-li něco vyklopit. Takže... teď jsem sama?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

NTH 3.díl 2/2 - Sasukeho druhá tvář

Povídky | Rozcestník

Gakkō Onmyo 2/2