Na stejném místě || 1.kapitola

Rusovlasá Flaky si myslí, že má nějakou zvláštní nemoc. Není přece normální, aby se bála všeho, co se pohne nebo před ní stojí. Co z toho života potom má?

Rozhodne se tedy navštivit psychiatra a s tím se dozvědět více, ale... nesmělo by se to pokazit kvůli dvěma osobám.

I. KAPITOLA | 1110 slov

---

Celý můj život se točí okolo jedné hloupé věci - strachu. Strach, který ze sebe nedokážu odehnat. Je mi snad zapečetěn v duši napořád?

Bojím se otevřít ty hnědé dveře jako vždy. Na sucho polknu a se zavřenými víčky je nakonec prudce otevřu a opatrně vykouknu do všedního slunečního dne. Nikdo před domem ani jeho okolí není, dobrý.

Nevím, co s tím mám dělat. Štve mě, že se nemůžu normálně smát s přáteli, třeba s Petunií a Giggles. Směju se jen falešně, protože se bojím, že se něco zlého stane, že...

Nárazem do nějaké osoby spadnu na zem a bojím se na onen člověka vůbec podívat. Nemám ani odvahu říct; "Omlouvám se"
Chvíli přemýšlím, zda to mám koktavě říct nebo radši mlčet. Po očku se na osobu nakonec kouknu, i když mi mozek a tělo nařizuje úplně něco jiného.
"Neumíš se omluvit?" Hlas osoby, do které jsem asi evidentně narazila, byl strašidelný, jako nože zařezávající se do mé kůže.
Klukova slova mě odradila. Chtěla jsem odpovědět "ano", ale vím, že ani ty pouhé tři písmena bych nedokázala ze svých úst vypustit.
Zakroutil hlavou a obešel holku podělanou strachy, která nebyla schopna se ani omluvit. Stydím se za to. Otočím se na odcházející osobu a natáhnu ruku. Zakřičela bych, aby počkal, ale... pak bych byla zase v traumu.

Už jsem zjistila, proč se se mnou nikdo moc nechce kamarádit. Protože se všeho bojím.
Takhle je to už od mých prvních nádechů na této planetě...

Stoupnu si, opráším své béžové kraťasy a se zklamaným výrazem jdu tam, kam jsem měla od začátku namířeno.

+++

Otevřu opatrně dveře a podívám se dovnitř. Vytřeštím oči a urychleně je zavřu.
Tolik lidí! proletí mi hlavou, musím si rukou zakrýt ústa, abych nevyjekla. Bílá ordinace tvořila plastová bílá okna, která byla označena jmény doktorů. Byl vůbec dobrý nápad sem jít?

"Ehm.. slečno?"

Polknu. "A-ano?" Sestřička s milým úsměvem si mě prohlíží.

"Jste v pořádku?" položí otázku.

"A..ano-" Řekni pravdu, holka! "Teda... n-ne." Odvrátím pohled a dívám se do bílé nicoty zdi. Cítím ten nechápavý pohled.

"A.." zakašlala. "S čím vám mohu pomoci? Tedy, pardon,-"

"Prosím, Lammy, běž na pokoj 12, hledají tě. Já se o slečnu postarám." Ozval se hluboký hlas. Roztřepaná se otočím. Přede mnou se usmívá modrovlasý a poměrně mladý doktor s jasně modrýma očima a pěknou tváří.

"Pojďte se mnou do kanceláře, tam to vyřešíme, ano?" usmál se a šel ke dveřím, které rázem otevřel.

Mám jít nebo utéct? v hlavě mi probíhá válka. Nakonec vyšlápnu s levou nohou, ale ta druhá nechce poslechnout.
Prosím!
"Slečno?" Podívám se na doktora a už i pravá vykročí. Falešně se usměju a jdu s příjemným doktorem do kanceláře, i když mě tíží z něj strach.

Ale... nemohu soudit knihu podle obalu.

"Takže... se všeho čeho se dotknete či vidíte...bojíte?" zeptal se a já jen přikývla. Slova byla zaseknuta někde v krku. Jako vždy...

"Hm." projížděl pohledem papíry, v níž byly ukryty věty, které jsem nemohla vidět. Viditelně strnul, ale nebyla jsem si jistá, zda se mi to nezdálo.

"Stalo.. s-se.. něco?" hlas se mi třepal, jakoby se teprve rozmrazil.
Usmál se na mě a papír založil mezi ty ostatní. Lehce přikývnu a skousnu si ret. Nervózně mnu ruce a dívám se, jak se bezdůvodně třesou. Nemohu z nich spustit oči.

"Slečno?"
"A-ano.. ?" Vrátím zrak k němu - tomu dobře vypadajícímu doktorovi.
Opětuje mi úsměv. "Jaké je vaše jméno?"

"F-Flaky..." špitnu nakonec a odvrátím zrak.

"Dobře," napsal mé jméno do papíru. "Já jsem doktor Lumpy, rád Vás poznávám. Snad zjistíme příznaky vaší nemoci a vyléčíme vás z toho, pokud to bude možné." vysvětlil. Přikývla jsem. Chtěla jsem vyklopit "Děkuji", ale... nedokážu to.

Vstane ze židle, a já díky jeho doprovodu jdu opět tou prázdnou bílou a tichou chodbou, abych si šla domů sbalit věci.

"Au.." syknu a udržím se na uzdě, abych nespadla. Tělo mi hrůzou hořelo. Co když... to bude nějaký psychopat, do kterého jsem opět narazila?!

Osoba neodpovídala, tak jsem se rozhodla k ní vzhlédnout. V tu ránu vytřeštím oči. Mezi mnou a dotyčnou osobou projela rána.

"Omlouvám se." usmál se ten samý člověk, kterého jsem potkala přibližně před hodinou a kterého jsem momentálně nepoznávala.
Neměl.. hlubší hlas? Pohladil mě jemně po vlasech. Byla jsem strachy bez sebe, i když ne tak, jako by se mě dotkl jiný člověk. Zavřela jsem prudce oči. Jakmile jeho dotek byl pryč, otevřela jsem jedno kukadlo. Smál se, tak roztomile. I když bych to od něj z toho prvního setkání neřekla.

Je to... vážně on?

Rychle se od něj odtáhnu.

"Vy tu jste taky?" zeptal se.

Přikývnu. Mám chuť si nafackovat. Obejdu ho, jako on mě předtím a jdu k východu, ještě jsem mu na tváři viděla vytřeštěné oči. Asi si na to vzpomněl.

| o pár minut později |

Snad mám všechno... řeknu si. Nemohu však zapomenout na ten úsměv toho kluka a jeho krutý hlas z prvního setkání. Asi má bratra. Nebudu to řešit. Dám si červený batoh na záda a dám ucho ke dveřím. Zaposlouchám se. Dobře, nic neslyším.

Dám roztřepanou ruku na kliku a opět se zavřenými víčky prudce otevřu dokořán. Na tváři mi skutálí slza. Vlastně ani já nechápu, kvůli čemu. Zhluboka se nadechnu a podívám se.

"Vrkú, vrkú,"

"Aaaah!" vypustím z pusy a šedý holub na mě natočí hlavu. Chci jednat, ale v hlavě mám takové černo, že nedokážu normálně přemýšlet.

"Kšá, kšá!" Ale bez úspěchu. Mé ruce vytváří samé klikyháky, jimž ani já nerozumím, oči přivřené a strach mě pohltil..

Uslyším něčí smích. Ztuhnu i s těma rukama oběšené ve vzduchu při tom vystoupení.

"Co to prosímtě provádíš?" zasměje se modrovláska.

"P-Petunie..." špitnu spíš pro sebe a s rozviklanou hlavou se na ní kouknu. Jo, jako vždy jsem pro smích. Nohy mě neudrží a já kolenama sklouznu na zem.

"Flaky. Nic si z toho nedělej. Jen.." odmlčela se s malým smíškem na rtech.

"Bylo to trapné." dořekla jsem za ní.

"HE?! Flaky, prosím tě-"

"Ne... je to hrozné. Ani nevíš, jak se cítím. To..t-to.. ruce dělaly.. samy." Tížilo mě u srdce, že to nedokážu normálně s bolestivým pohledem říct. No, mám teda víc jak bolestivý pohled. Spíše strašidelný, vytřepaný.

"Flaky.." Obejmula mě kolem ramen. Naráz jsem ztuhla, chtěla jsem to nechat jít, ale... podvědomí to tak nechtělo. Nesměla jsem udělat nic, co bych si nejvíce přála. Jako třeba se normálně bavit s Giggles a Petuníí, nebo si malovat nebo...

"Hlavně se tam usmívej, ať sbalíš nějakého fešáka." mrkla na mě, i když jsem věděla, že to tak nemyslela. Strnula jsem. Ano. To jsem chtěla říct.

Chci se hlavně usmívat.

To be continued...

---

Konečně, co? :D Tákže jsem se rozhodla, (ano, promiň K2007 jsem stršný kopirajt a .. já musím. :D) že povídky budu psát podle počet slov. Tudíž všechny povídky budou muset mít před 1000 slov.

Snad to nebude vadit a budu ráda za komenty. ^^

Postavy máte tady.