Aratanaru kibō 5.kapitola

Lilly je opravdu kočka, nosící štěstí? Nebo si to Yamato vymyslel, že mu dala klíček?

Zuri má popletenou hlavu.

Přichází úterý a s ním i další problémy nebo první klidný den?

5. K A P I T O L A

---

"Já tě vážně jednou zabiju," zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mi kočka nerozumí. Lísá se ke mně, jakoby nic neudělala.

No... ale třeba nedělala, Yamato si to mohl vymyslet.

Pohladím ji za ouškem, jak má ráda a přemýšlím.

Apslutně to všechno nechápu. Nikdo se semnou nebavil a teď najednou-! Eh. To je otrava...

"Nekousej!" vyjeknu na šedou kočku. Lekne se a sklopí uši. Podívám se na ruku. Je to docela hluboký kousanec. Odkdy kouše, sakra?

Už vím, určitě za to může ten zakrslý Yamato! Toto mu nedpustím!

Vzdychnu a dám si málo krvácející dlaň pod studenou vodu.

Lilly si pořád nedá říct...

A už se hned ke mě lísá!

Pokleknu k ní a koukám ji zaraženě do očí. Marně přemýšlím, že ji vystraším a ona uteče, že? Vypadá... jakoby se mi vysmívala.

Ach... kočky...

| úterý - ráno |

Je to snad poprvé? Poprvé co se cítím šťastně? Hm.. divné. To, že jsem Lilly potrestala? Možná.

Oči radši nezavírám, nechci dopadnout jako minule s rozdrcenými žebry a k tomu, aby se o mě staral nějaký populární křišťál! Fuj!

Zdá se mi to, nebo je to pokukování a pomlouvání zcela.. neslyšitelné?

"Ahoj," ozve se za mnou. Prudce zastavím. Ten člověk.. mě chce snad zabít?!

Otočím se a namířím na onen člověka ukazováček s namodralou žilou na spáncích. "Ještě jednou-!" Chytne mě za ruku a zkoumavě si ji prohlíží.

Podívá se na mě vážným pohledem. "Co se ti stalo?"

Zavřu oči a dám tu obvázanou ruku do kapsi. "Nic," našpulím rty a jdu do školy.

"Dobré ráno!" usměje se na mě Keiji. Shit! Co ten tu dělá?! Co tak najednou ?!

Za mnou je Yamato, přede mnou Keiji.

Heh.. to je vážně.. úžasné...

Sklopím hlavu a mířím si to do třídy. V klidu oba obejdu. Jejich věc - ať si to vyřeší mezi sebou.

Matsuki mě od té doby ignoruje. Alespoň že tak, ale stejně.. je to kvůli Královi Křišťálů?

Ježiši, typický holky. Nechápu, co na něm vidí, i když.. možná je hezký. Ale trochu arogantní. Takoví kluci jsou prostě divní a k tomu je rváč! Heh! Odhalila jsem jeho identitu!

"Proč.. tady stojíš?"

Zkoprním. Shit...

"C-co?" vykoktám. On - mě - pro - ná - sledu - je?!

Nojo, až teď jsem si uvědomila, že stojím přikovaně u skřínky a koukám na ni. Asi jsem se moc zamyslela nad Yamatem. Ale to mu nemůžu říct!

Mám být ráda, že mám "kamaráda"? He, to není kamarád!

Jen děvkař... Chce si jen pohrát.

"Proč mě ignoruješ? Včera ses se mnou normálně bavila." řekl. Zrudnu. Dobře, že mám hlavu opřenou o skřínku, aby mi nešel vidět ten ruměněc. Otráveně si ho změřím. Na patě se otočím a odcházím do třídy.

Teď se cítím nějaká holka, která vrtěním zadkem zbalí každého "fešáka". Já ním ale nevrtím, ale v pohodě.

Jakmile vejdu do třídy, už necítím tu zvláštní hnusnou atmosféru, která tady kolovala přes několik roků. V duchu si vzdychnu a jdu si sednout. Když se chystám posadit, vrátím ihned zpátečku.

"Ohayo," usměje se Keiji.

"COŽE?!" vykřiknu. Každý se nejspíš podivil, poněvadž jsem byla vždy tichá jako myška.

"Nom.. Ráno si mě nepozdravila, tak to opakuju i tu." pravil s úsměvem na tváři.

"Dokáže klidně dívku i znásilnit,"

Po zádech mi proběhl mráz a v žaludku mdlo. Co ode mě teda chce.. ? Včera jsme byli vedle sebe jen několik málo minut, a hned se chce kamarádičkovat? To teda ne. Na to mu jen tak nenaletím.

"Běž pryč." zkysnu na něj. Úsměv se mu rozzáří ještě více. Je snad blbej?!

"Už jsem tvým spolužákem," pronesl. Vytřeštím oči.

"Co-?"

"Přestoupil jsem. K tobě..." zamlaskal. Dělalo se mi zle. To je... prase!

Asi měl Yamato pravdu. Je to jen děvkař, tentokrát ale pravej. Ale když umí dívky i znásilňovat, co tady teda dělá? Neměl by být ve vězení, třeba?

Musím se Yamata zeptat. No, ale asi ne. Ignoruju ho. Doprčič! Já jsem magor bez mozku! Háá! V hlavě se to sužuje k válce.

Zazvoní. Budu si muset sednout. Bojím se. Proč vedle něj sedím? Kdo to vymyslel? ...

Učitel něco mluví a moje hlava přemýšlí nad takovýma kravinama, že by to ani mrtvého nenapadlo. Na stehně ucítím něčí ruku. Nechci se dívat dolů. Slyším, jak se Keiji spokojeně zubí.

Zvedám ruku nahoru, pootevře ústa.

"Chytrá věc," zašeptal. "tak někdy jindy."

Po šíji mi teče kapička potu.

"Ano, Aimi?" vyvolal mě učitel.

"Můžu jít prosím na záchod?" zeptám se a po očku sleduju toho vyzubeného úchyla.

"Ale jistě." A pokračoval v historii Egypta, což jsme se učili na začátku druhého ročníku na základce. Opakování no..

Zvednu se a jdu na chodbu. Celkem blbě si to vypočítal.

"Pár minut," řeknu si a sednu na dřevěný "parapet". "Je to přesně 10 minut do konce vyučování.. hledat mě nikdo nebude." Vzdychnu.

| po několika minutách |

*prásknutí*

"Jestli si to ty, Matsuki, jsem volná-" Člověk zakašle. Ani domluvit mě nenechá! Otevřu oči a poté vykulím.

"Hm-mm.." Yamato se usměje a prohrábne si vlasy. Každá by jen slintala, ale já ne... Moc frajeří..

"Toto jsou holčičí zách-" zašeptám vyplašeně. Zavře dveře a dá mi dlaň na ústa, aby mě umlčel. Co tu sakra dělá?!

"Keiji mě psal, že si tady." řekl. Vytřeštím oči a urychleně sklopím hlavu. Yamato natočí tázavě hlavu.

"On-?! To si děláš.. srandu.." Mám chuť se rozbrečet. To je... zase šikana? Beztak je to hra! S lesklýma očima se na něj podívám a žduchnu ho, abych mohla utéct, ale Yamato mě chytil za loket a přitáhl k jeho hrudi. Slzy mu roním do jeho bílého trika. Hlavu přiblíží k mému uchu.

"Udělal ti něco?" Prudce zavřu oči a stisknu triko. Nikdy jsem se s problémy nevyjadřovala, nevím, jak to říct. Co to se mnou je? Svěřuji se klukovi!

"Jak si říkal.. j-je.. schopný.. i.. zná-znásilnit.." Odkdy jsem uplakánek ve škole?! "Ú-úchyl.." dodám. Chci pokleknout na kolena, ale černovlásek mě nenechá.

"Upozorňoval jsem tě. Vyřeším si to s ním... on je ve třídě, že?"

"N-ne, nic n-nedělej," odmlčím se a vyklopím to. "hned vedle mě..." špitnu nakonec. Vypadá překvapeně.

Zrudnu. On- mi.. dal pusu do vlasů?!

Vyplašeně a celá červená se odrhnu.

"Tys to cítila.. ? Oh, promiň.." Poškrábal se na hlavě a pousmál se. Vytáhne mobil, dá pryč obal a vytáhne papírek, který mi naloží přinuceně do dlaně.

"Kdyby něco, zavolej.." řekl a tajně odešel.

Podívám se na papírek. Ano, vážně tam bylo jeho číslo. Mám chuť to zahodit, ale.. třeba se to bude hodit.

Vrtá mi hlavou proč to vše dělá. Je tu několik možností; pro zábavu; má to za úkol; nebo to myslí vážně..

Nevěř klukům - je moje motto do konce života. Tak to taky zůstane.

"Ještě si mi neřekla, z kama máš tu obvázanou ruku.." usmál se zády ke mne a poté opravdu odešel.

to be continued...

| předchozí | další |

-------------------------------------------------------------

Ták. :D A Adísek si hoví pěkně na dovolené. :3:D Povídka je přednastavená. To je jediný článek, který jsem stihla napsat T_T Gomenasai! T^T

Zkusím to po dovolené dohnat! T_T

Užívejte prázdniny minna! :3 ^^