Gakkō Onmyo 1/2

název: Gakkō Onmyo

žánr: romantika, akce, součastnost, magie, podle novely

část: první

anime: --- (Tokyo Ravens)

pár: Arata x Asako

---

Bylo to frustrující. To ticho.

Chtěla jsem něco dělat, ale jen.. přece je tu nuda.

Ten hajzl! Za toto mi zaplatí! A ten jeho pitomý úšlebek. Grr!

Z té opakované nudy si dám ruku na čelist a nechám se jí podpírat. Přivřu oči a nakonec je v klidu zavřu.

Chjo... kdyby tu byl alespoň někdo, s kým by se dalo kecat.

Nechápu, proč jsou lidi tak blbý, a nevěří mi.

Cítím to. Reflexně otevřu oči, které zazáří jasně modrou barvu a podívám se před sebe.

"Co se stalo?"

Procházela jsem se školní budovou. Měla jsem ruce v kapsách a zavřené oči. Měla jsem chuť si hvízdat, ale na Onmyo škole je to zakázané. Ks.

"Narušení školního klidu" - tak vtipné! Pokud si dobře vzpomínám, je už hodina. Oh, do té třídy nejdu! Máme Katashiho-senseie! Ble!

"Ehm... Asako-san, nemáte náhodou hodinu?" Otráveně se otočím na patě, a pohlédnu jedovatě učitelovi Choa-senseiovi do očí. Urychleně se mému pohledu zhrozí a uteče do své třídy. To.. jsem tak strašidelná?

Všichni učitelé jsou tak mladí, prolétlo mi hlavou. Otevřu znova oči do středu mých zorniček. Nad čím to zase uvažuju?

Jsou akorát tak otravní. Jo! Směšné je, že žačky Onmyo školy, místo toho, aby se tu vyučily na profesionálního exorcistu, tak tu flirtují se senseiama. Jen kvůli tomuto.

I ti učitelé, kteří mě vyučují na mě nesmyslně mrkají a usmívají se. Asi jediný normální sensei je Arata-sensei, který tu momentálně není. Je to taky ten nejoblíbenější učitel na škole, který nemá o nikoho zájem. A mají po ptákách!

"Kdopak se nám tu poflakuje po chodbě při vyučování? Paní Asako-chan?" S rukama v kapsách se zastavím. Ten šmejd! Při naklonění mi vlasy spadnou do očí. S tou koncovkou -chan to přehnal.

S plamenem v očích se na svalnatého kluka otočím a rozběhnu se po něm. Chlapík -tedy žák- se jen pousměje a dá ruce do bojové formace. Zamračím se. Vykopnu nohu směrem k jeho břichu a zkusím přidat i trochu duchovní energie.

Drsný Taro odletí na konec chodby a svým tělem narazí do stěny,která chodbu uzavřuje. Vyplyvl krev, kterou si ihned otřel do rukávu.

Na nic nečekám a rozběhnu se za ním, než stačí vstát. Kopnu ho z levé strany do boku a Taro padá z třetího školního patra na Onmyovskou "zahradu". Z díry nahromaděné energie se podívám po známky života. Ano, je tam. Zavřu oči a lehce jako kapka do vody skočím za ním. Těsně u země se otočím a nohama přistanu na zemi. Trosky budovy jsou všude. Heh, to bude zase pokut. Ale...jeho chyba, nemá mě provokovat.

Rozpáleně se dívám kolem sebe. Mám stále klidný výraz, který možná za chvíli vybuchne do čerstvě šíleného. Ušklíbnu se po nálezu jeho těla, které má v sobě divnou duchovní energii. Za troskami si všimnu další osoby - tedy Tarova služebníka Černého Havrana. Úsměv se mi více po tváři rozleje a odrazím se od země. Tentokrát s otevřenou maskou šílenství.

"Nejsi tak špatná, Asako-san."

"Ghi.. Nápodobně." odvětvím a ve vzduchu se roztočím a zvednu pěst, kterou nasměřuji na jeho bok, který je tak tak poškozený.

Několik ale málo centimetrů se dlaň zastaví. Vytřeštím s úsměvem oči. Ale ten mi ztuhne, když zjistím, že ten, kdo mě zastavil, byl Černý Havran. Jeho oči naznačovali smrt.

To se mi líbilo. Měla bych si šetřit energii...

Sakra! vykřiknu, jakmile se návanem síly otočím a čeká mě tam hlava Černého služebníka, který zamáchá křídly a já narazím do trosek. Z pusy mi stéká potůček krve. Pousměju se a kolébavě se postavím.

Otevřu oči a mrazivě se na služebníka podívám. Kdepak máš asi svého pána?

Teleportuju se za Havrana a utíkám za jinou zvláštní energii, která seskrývá za služebníkem. Ten jeho výraz, když jsem ho ignorovala. Ha! A má to! Jeho páníček se přece jen schovává.

"Nenechám tě!" vykřiknu s úsměvem na rtech a pěstí praštím do země, která se roztříští na pár kousků.

Taro se uchechtl. Byl to správný žák.

"Hm. To samé platí i pro tebe!" zařval a tím vytvořil zvukovou vlnu. Že mě to nenapadlo. Ve škole se hodně zajímal o zvukových efektech. K sakru s ním!

Zacpu si návalem uši. Je to k dohnání šílenství. Docela to bolí... Zase vzduchem odletím, ale tentokrát se na nohách držím. Nenaletím na stejný trik dvakrát. Ušklíbnu se. Pořád si silou vůle držím uši. Zacvaknu zuby k sobě. To je..teda silná tlaková vlna.

Vše ztichlo. Otevřu oči a zjistím, že že Taro klečí na zemi a přerývaně oddychuje.

To je má šance! šibalsky se usměju. Dám ruce dolů a plánuju rozběh, ale ztuhnu. Hlava mi začala z ničeho nic kolísat, celé tělo se mi začalo třást. Chytnu se za spánky.

Co to je?!

"Chytla ses." řekl s posměchem.

"C-co je to za... energii?" zeptám se.

"Ghi... je to nepatrná vibrace od rodiny Yukido, díky níž Yukido vyhrála ve 2.válce.." odpověděl v klidu a postavil se.

"A ty si to podědil." řekla jsem si v duchu. "Chápu." špitnu. Najednou mi tělem projede bolest všech svalů a křupán. Kss..

"Zřejmě to taky slyšel."

Zamračil se. "Tohle ale..nejsou vedlejší účinky." Podívala jsem se na něj. V pramenu vlasů se mi sám od sebe vytvářel bílý melír.

"Hoy...Asako." Nevím, co se děje.

Lekla jsem se. Někdo mi dal ruku na rameno. Pulzující oči se mi vrátly do normálu. Najednou jsem si připadala strašně slabá. Padala jsem, někdo mě zezadu zachytil. Vyčerpaně jsem zavřela oči a nevědomky spadla do bezvědomí.

|---|

S mírným mrkáním otevřu oči. Ležím na měkké posteli, kteru si my žáci ani nemůžeme dovolit. Rozhlédnu se po místnosti. Já... jsem v učitelově kabinetě? A dokonce.. Arata-seneie?!

Prudce si sednu, i když mě bolí celé tělo a rameno. Nepamatuji si, že bych se někam praštila.

"Příště se ovládej," Otočím se za hlasem.

"Oh.. sensei." Učitel sedí naproti mírně na červené židli a hledí mi s tmi jeho fialovými oči do očí.

"Neměl byste být pryč?" vzpomněla jsem. Sensei sklopil hlavu, ale stále neodvrátil zrak. "Ano, ale..." zakašlal. "něco jsem cítil."

Cítil?

"Jak to myslíte? A.." zrudnu. "Co tady vůbec dělám?!" Arata-sensei s uchechtl a věnoval mi úsměv. "No.. jestliže si spadla do bezvědomí, tak jsem tě sem zanesl." pokrčil rameny, avšak to pronesl skoro bez citu, bez "zájmu", bez nějakého koření.

"C-cože? A ošetřovna neexistuje?!" Mám dojem, že mi rudnou tváře. Dám si tajně ruce ke tvářím a dívám se mu provinile do očí.

Sensei se zamyslel. "Ano, ale.. je moc daleko." chladně se na mě usmál, ale... něco tam bylo zvláštního. Takhle se neusmívá. To vidím poprvé. Poprvé se usmál na žáka se špetkou citu.

Zrudnu ještě víc. Odhrnu červené vlasy z čela a vylezu bleskem zpod postele. Se skloněnou hlavou si to odkráčím ke dveřím a nezapomenu se na něj podívat, aby mě viděl, že.

"Děkuji-!"

Zase padám, tentokrát jsem si už něco pamatovala. Cítila jsem studenou ruku na mém čele.

"Máš horečku." řekl jakoby povzdáleně Arata-sensei. Zavírám oči a už vidím jen tmu.

"Eh..he.." zasténám a se silou vůle otvírám oči. Napřed vidím rozmazaně, ale poté zaostřím. Nyní už nejsem u Arata-senseie na posteli, ale.. na ošetřovně? No teda. Už vím, proč jsou všechny holky do něj tak zabouchlé.

Řeknu to tak. Každý učitel, který tady učí, má přes dvaadvacet let, protože mají větší zkušenosti s duchovní energií. Několik málo holek však propadlo hned na začátku, jestliže je učitel vyvolal a ony se jen zářivě usmály a pohledy jim dávaly signály, aby si je chytli do vlastní sítě.

Bože.. Ano, jsou hezcí, ale... toto je škola Onmyo a ne nějaká škola nabalovačů.

"Jsi vzhůru?" Co ten tu dělá?

"Ne, jsem náměsíčná." odvětvím drze.

Dostala jsem lehký pohlavek. Ucuknu. "Ghi.. nebuď na učitele drzá." usmál se. Sladce? Falešně? Já nevím!

"Já můžu." odpoveděla jsem. Zase ten úsměv! Gr! Já nechci být jedna z namalovaných blondýnek, které je viditelně balí!

Pomocte mi někdo! Mám to říct? Je.. úža..sný... ? NE!

Zavřu oči a zkouším si v hlavě vše rozmotat. Naskakuje mi žíla. To nejde, když je tu on!

"Omdlela si, měla si horečku. Víš, že je to už podruhé?" řekl.

"Hm-mm.." špitnu a pod dekou skryju své ruměnky.

"No nic, mám hodinu, tak se.." pohlédl mi do očí. "uzdrav." a odešel.

Proč... je takový milý k nemilé žákyni, která ráda bojuje a nesnáší tuto školu? A nesnáší tyto holky, které by nejradši zabila?

Tento učitel se většinou na nikoho z maldších holek nedívá. Úplně je ignoruje. Dobře jim tak!

Pohledem se zaměřím do jasně bílého stropu a sleduju, jak jen drží, jak drží několim roků zátěže nad sebou. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet.

Jak dlouho tu mám umírat nudou? To by byla vážně lepší nějaká ta hodina...

| o několik hodin později |

"Asako.. jsi tu?"

To snad ne! Zasedl si na mě?! Unaveně si sednu a pohlédnu učitelovi do očí, asi nic nevyčtu.

"Sensei..." ozvu, nastražil uši. "Co máte v plánu?" Arata-sensei se zasmál a jeho rukou mi přitiskl hlavu k jeho čelu. Má lehce zavřené oči. Vykuleně na ně koukám, jak se chvějí. Na tváři mu vykouzlil úsměv.

"To zjistíš, Asako." Otevřel je. "Ochráním tě."

| Další díl|

---------------

Chcete pokračování? :P Nějak mě tato povídka chytla. Je asi blbost vztah mezi učitelem a žákyní, co? :D

Má cenu pokračovat? ^^

A velké gomen za chyby! T^T