Aratanaru kibō 3.kapitola

Škola je zase v plné vládě nad tři sta studenty a naše hlavní hrdinka jde s hlavou plnou Yamata. Myslí si, že se jí do očí vysměje, ale.. Uvidíte.

---

3.kapitola

| pondělí - ráno |

Nebylo mi zrovna nejlépe. Na zádech jsem jako vždy cítila několik set nahněvaných pohledů. Sklopím podrážděně hlavu a jdu do šaten.

Přidušeně si vzdychnu a podívám se na tu otravnou budovu přede mnou. Ale nedávala jsem pozor.

"Hej, co si myslíš, že děláš?!"

Ucouvla jsem, avšak na špatnou stranu. Otočím se. Zase do někoho narazím. Dělají... to schválně?

"Ale! To je vlastně Aimi!" rozchechtal se jeden kluk s piercingem v puse. Zavřu oči. Ať... si mě zbijou, ať mi dají facek, kolik chtějí.

Mě je to jedno!

*prásk*

Spadnu na zem a nevnímám, jen cítím krvavé rány na těle a silné kopance.

To je úžasný začátek ve škole... Nesnáším pondělí.

| doma |

Vzbudí mě netrpělivé klepání na dveře. Otevřu jedno oko, a potom to druhé. Pořád mám však myšlenky úplně někde jinde. Zívnu a pomalu si z postele zvedám. Ucítím náhlou bolest v žebrech. Chytnu se za břicho a jdu klopýtavým krokem ke dveřím.

Jakmile je ospale a mrtvá otevřu, mám chuť křičet do světa a dát tomu člověku několik facek. Co ten tu dělá?! Chystám se zavřít, ale ten idiot tam dá nohu. Snažím se, ale nemám sílu. Automaticky si otevře ty zpropadené dveře a vejde do chodby, kde si vyzuje boty a jde toulavě za mnou. Lilly spí v načervenalém pelíšku.

"Máš ráda kočky, že?" řekl s pohledem na malé spící krásce.

"H-hai...Co tu vlastně dě-" Otočil se a pohlédl mi do očí. Začínám.. vidět rozmazaně. Zamrkám, ale stále to neušlo. Cítím, palčivou bolest v břiše a mám pocit, že neudržím rovnováhu. Avšak cítím na svých zádech teplé ruce.

Otočím se na bok a hledím do prázdna. Když se však otočím na druhou, mám chuť vyletět z postele rovnou z okna! Yamato sedí na červeném křeslu a dívá se na Lilly. Když sem udělala "rámus", hned se na mne otočil.

"Oh, si vzhůru."

"Hm-mm.." vzdychnu a věnuji se dále mé vyhřáté posteli. Otevřu jedno hnědé kukadlo a vytřeštím ho. Co..proč?! Posadím se.

"Proč jsou tady ty léky a...náplasti?" zašeptám a Yamato se pousměje.

"Na tvé zranění." vyškubl odpověď.

"A... proč?" povytáhnu obočí. Moment, já.. zkolabovala, že? Zrudnu jako růže. On mě sem donesl?! Ne!

Zakryju si deku až po oči. Nesmí mě vidět, jak.. jak sem rudá! Nedovolím! Slyším kroky přibližující se ke mně, a rázem i velkou dlaň na mé hlavě. Když celá červená odekryju deku a podívám se mu do očí, vidím mu na tváři milý úsměv. Jeho hlava se přibližuje.

D-dělá si srandu?

Nemám sílu promluvit.

"Tenju-"

S úsměvem se odtáhl. Ten parchant! Jde mě jen oblbovat! Je mi to jasné. Odstrčím ho.

"Co to.. měla znamenat?" kladu mu otázku.

Podíval se na léky a potom na mě. "Nic..." řekl. Sice mu to nevěřím, ale... nevadí.

"C-co je?" špitnu a bolestí se přikrčím. "Jsi v pořádku?" Chtěl se přiblížit, ale já mu to nedovolila.

"B-běž..." syknu. "Prosím." Chytl mě za ruce.

"A co když nechci?" pronesl mi vlídně do očí. Proč to dělá? To všechno?

"Určitě je to..." vzdychnu. "Součást zábavy, viď?"

Natočil tázavě hlavu. "Není." zašeptal. Asi... toho moc nenamluví, co?

"Prosím," podívám se na něj po dlouhé době. "běž domů." Ruce mi stiskl ještě více.

*mňau*

Lilly? Prosím, zachraň situaci! řeknu si pro sebe. Ale místo toho si přitulila k Yamatovi a nechala se za ouškem hladit. Mám chuť vyletět z kůže! Ještě tomu napomáhá?! Zatnu zuby. Asi vypadám hodně rozkvařeně. To je provokace! Yamato se zasměje. S vražedným pohledem si ho změřím a klesnu. Pořád ale nepřestal.

"Proč pomáháš šikanované holce?" nedalo mi to se nezeptat. S červenými líčky ze smíchu si stoupne a podívá se na mě. "Uvidíš.. Tak, ahoj Lilly, a," otočil se. "Ahoj Aimi." zamával a odešel. Už jsem jen slyšela zaklapnutí dveří a ticho.

Překvapeně sleduju dveře pokoje.

Co to.. bylo?

Vyletím z postele a všechny léky hodím na stůl, i přes tu palčivou bolest v žebrech.

On..!

Kopnu do toho a syknu.

Je jen děvkař!

Kopnu do toho ještě jednou a když se břicho ozve větší bolestí, přestanu. Vydýchaně vzdychnu.

Jsem zvědavá, jak to dopadne. Já se ale nenechám!

Lilly radši zdrhla. No... ani se jí nedivím.

|...|

Celý týden jsem byla doma, protože to byla nesnesitelná bolest. Ráda bych těm "lidem" něco řekla, ale myslím, že by to dopadlo ještě hrozivěji, než je teď.

Bohužel jsem si ty léky musela vzít, i když jsem jim moc nedůvěřovala. Na internetu jsem si vyhledala, k čemu se používají a jak vypadají. Pro případ, že by je Tenji vyměnil. To se taky stává, pokud se někdo chce zabavit šikanou.

Žebra se léčí docela rychle, škoda, že to netrvá déle.

| pondělí - ráno |

Asi je to v pořádku. Nic mě nebolí, je to fajn. Teď si budu dávat bacha, jestli mě budou zase čekat někde za rohem. Popřípadě uteč, říkám si v hlavě a mapuju si cestu, kudy bych mohla utéct.

Zavřu unaveně oči. Když je otevřu, nejradši bych vzala kulomet a odpálila toho člověka na cucky!

"Oh, promiň, že jsem tě vylekal." usmál se. Nevěřím mu! Na sto je to naschvál! Nyní se nějaká partička určitě směje při jeho výstupu u mne.

Ignoruju ho. Na patě se otočím a jdu k budově a rovnou do šatny.

"To je ta simulantka!" uslyším. Zastavím se, ofina mi spadne do tváře. Mám.. ne, chci se rozbrečet, ale.. přece jen jsem ve škole. Někdo do mě žduchne, chtěla jsem mu něco vypísknout do obličeje, ale nedovolila jsem si to, jelikož je to ten magor, který mi málem "zničil" žebra.

"Tak co," chytne mě kolem ramen se šibalským úšklebkem. "Jak bylo, simulantko?" Totálně mu smrdí z hub- pusy! Mlčím, nemám si s ním co povykládat.

"Ty si myslíš, že rozdrcené žebro je jednoduchá záležitost?" ozvalo se zpoza mých zád. Vytřeštím oči, protože ten hlas znám a to moc dobře! Kluk se i se mnou otočí. Ano, opravdu je to on.

Co to dělá? On se tak ztrapňuje?

"A ty si kdo?" zeptá se. Oh, to se divím, mám dojem, že Yamata Tenjiho znají úplně všichni. Jak ale vidím, tak asi ne.

"Ty ho vážně neznáš?" rozchechtá se jedna blondýna a přitiskne se k němu. "To je přece Yamato Tenji - král křišťálů!" vykřikla jiná holka a několik se jich nahrnulo k němu o... autogram?!

Ano, to jsem zapomněla dodat je to populární kluk s přezdívkou "Král Křišťálů", proč? Křišťál je přece krásný, ne? Tak jako "Náš Pán Úžasný".

Yamato se procpal okolo bandy zamilovaných holek a mířil ke klukovi, který mě stále a pevně drží. Vzal ho s klidným výrazem za límec a podíval se mu ošklivě do očí.

"Pusť ji," řekl. Všechny holky zděšením vykřikly, některé omdlely nebo začaly agresivně vřéskat jako opice. Snad... závidí?

Kluk se podíval z jeho rameno. "Myslím, že tam máš větší zástup," řekl drze a

olízl si rty. Dal mi ruku na břicho a ukazoval, jak by mi ho mohl stisknout. Zděšením jsem vytřeštila oči. T-to ne!

I Yamato si toho všiml, podíval se na mě a potom na kluka ze 3B. Ušlíbl se a nezaměřitelně mu dal pěstí do tváře. Sykl bolestí a pustil mě, Yamato zareagoval a přivinul si mě k jeho hrudi. Zrudnu.

Dav holek vykřikl.

"Tak ty jsi rváč, jo?" Utřel si kluk krev tékající z pusy do rukávu. Bojovně se postavil.

Černovlasý Tenji napřímil svalnatou ruku a usmál se.

"Ano, býval jsem. Myslím, že bych si měl zopakovat základy."

to be continued...

| Předchozí | Další |

-----

Och.. Mám dojem, že jsem před několika dny zapomněla děj a myslím, že se mi vrátil zpátky. Žárovka se mi rozsvítila. :D

Užijte si tento dílek! :33 ^^