TH 2.díl | Labyrint

Keiko osvobodila ostatní otroky a ztratila svého jediného přítele.
Nyní má odvahu jít do Labyrintu, ikdyž ví, že se nemusí vrátit. Proč se tomu tedy říká "Brána smrti"?

---

2.kapitola

LABYRINT

"Jsi si opravdu jistá?" zeptala se ustaraně starší žena.
"Ano," poklonila se. "děkuji Vám za pohoštění."
Světlovlasá žena se usmála. "Za to, že si tu s tím vším pomohla, je poděkování na mé straně. Ráda jsem tě potkala, Keiko."
"Nápodobně, paní Rinku," Vstala a vřele se usmála. Dala si batůžek na svá záda a šla ke dvěřím.
"Snad se ještě potkáme." řekla paní a zamávala milé dívce, když odcházela rovnou kamennou cestou. Dívka se s každým krokem oddalovala od rodinky, která jí byla chvíli "rodinou", avšak.. odcházela s úsměvem. Západ naoranžovělého sluníčka jí ozářilo tvář.
Byla odhodlaná tam jít. Jít do labyrintu. Od vraždy Temného Tesáka uběhlo půl roku a pořád n její hlavu nevypsal odměnu, no, alespoň se jí nepokusil nikdo pro peníze zabít. To jí ani nevadilo, ale pravým opakem bylo, že všichni ze slumů se na ní dívali vražednými pohledy.

Už není ten budižkničemu. Je to dívka, která probudila jedno ze svých sil a naučila se bojovat. Labyrint nebyl daleko. Byl vysoký jako deset panelových domů na sobě, vzhled tvořily zlaté kameny, jejichž tvarem byli rozkvetlé růže, které obmotávaly celý labyrint.

Vyšlapala schody a dívala se na vchod do labyrintu.
Jakmile se dotkneš dveří, není cesty zpátky.

Keiko se bříškem prstu dotkla neviditelného portálu a hned jí to vcuclo. Letěla zlatým tunelem, který byl obklopen i zářivě stříbrnou barvou. Odněkud se náhle ukázalo ostré světlo, dívka oslepla.

"Kss," zaskučela a chytila se za třestící se hlavu. Pomalu otevřela oči. Kolem ní byly malé sopky se zelenou lávou.
"Kde to jsem? V labyrintu?" Dívala se okolo sebe. Na stropě jeskyně visely malé neonově zelené kamínky, z nichž kapala voda. Bylo to pěkné místo, ale bylo tu cítit i něco jiného. Nebezpečí.

Rozhodla se radši jít. Na to, že s sebou neměla nic, s čím by si zachránila svou "vzácnou" dušičku, si docela věřila. Nikdo vlastně neví, co je v labyrintech čeká.

Labyrinty byly "portály" do jiných světů. Chodí do nich převážně ti, kteří chtějí jednoduše zbohatnout, ale více než deset tisíc lidí se jich však nevrátilo.
Ona to dokončí.

Ve světě teď zuří války otroctví. Ten bohatý si může své otroky vykoupit a použivat je k bandictví nebi k vlastním potřebám.

Keiko si ale nikoho odkupovat nechce. Popravdě řečeno, nemá zájem ani o to bohatství, které se na konci Labyrintu vyskytuje. Chtěla pouze sílu, aby pomstila své město a rodinu. Sama věděla, že není silná natolik k příkazům pro rúhy.

Měla divný pocit. Otočila se, zakývala hlavou, možná se jí to zdálo.

Jakmile se otočila zpátky dopředu, málem úlekem spadla do toho svítivě zeleného rybníka. Udržela ale rovnováhu. Mohla zemřít díky muži s kovovou maskou na obličeji, který se před ní za málo sekund záhadně objevil. Byl mohutný a silný.
Keiko se přemýšlivě zamračila. Nemá proti němu šanci. Vždyť vypadá jak Gladiátor! Tohle jí ani ve snu nenapadlo. V břiše se jí udělala uzel. Mohutný, zopkovala si.

Rozběhla se proti nepříteli a a plnou rychlostí mu proklouzla mezi nohy. Muž se kvůli těžkosti svalů nezaklonil, ale přepadl na hlavu a spadl tak do pálivého potůčky neonové barvy.

Keiko pokračovala dál. Zapomněla na předchozí událost a soustředila se na pohybující se kamení, ať neskončí, jak ten týpek. Nevěděla proč, ale vzpomněla si na fialovevlasého kluka, kterého před nedávnem potkala. Cestoval s úsměvem a přáteli, které tím dobrodružstvím potkal. On si přátele chce udělat, kdežto Keiko... nemůže. Jinak jí zase umřou před očima.Nad ním se musela ušklíbnout, když se však jejich pohled poprvé setkaly, myslela si, že to není naposled. Svět je ale velký.

Udýchaná zastavila. Jediný hnědý kámen, kterého by si všim i slepý - stál na pravé straně od Keiko a zářila tam nějaká písmena. Byl to ale bohužel cizí jazyk. Nevěděla ani jaký..

Bude se řídit instikty.

Když od kamene odvrátila pohled, byly na zemi sochy dračích hlav, které střídavě chrlily oheň.

Vyrazila. Oči měla na stopkách. Postupně se vyhýbala rudým plamenům, jak jí mysl radila. Sem tam jí popaálil plamen, ale uhla včas. Je na konci. Přerývaně oddychovala. U hlavy uviděla páku z dračího frápu, díky ní by zastavila chrlící oheň, ale nechce riskovat. Co když jí někdo další sleduje?

Objevila se v hale jemně béžové barvy s obrostlými liány. Pozorovala to magické místo, zda nenajde nějaké další "dveře", nebo znak, kterým by se dotala konečně ven. Pohledem se zastavila u hnědých až zlatých dveří. Byly tam vyryty dva otisky levých ruk. Chtěla něco zkusit. Kdyby otočila svou pravou ruku, vyšl by to nastejno. Kdyby... to nevyšlo. Byl by asi konec.

Obrátila tedy pravou, která vypadala jako kopie levé ruky a přitiskla je na dolík ruk na ledových dveří.

"Sezame, otevři se!"

Riskuje. Až příliš moc.

Ležela na páchnoucí a studené zemi. Zkontrolovala okolí. Stejné jako ostatní, ale v jedné věci ne. Zlato, šperky, pytle mincí. A... uprostřed místnosti malá namodralá lampa.

"Kdo jsi?" ozvalo se z ní. Dívce se svědomí zapečetilo. Co to-?!

Náhle se přes celou místnost zjevil velký oblak modrého oblaku ve tvaru "člověka".

"K-Keiko.. z rodu Kenim."
Vzbuď se!

Džín se usmál a rozpažil ruce do stran Ale trochu.. nejistě.
"Jak vidíš, máš tu vše."
"Nechci peníze," odsekla. Džín si asi vzpomněl. "ale sílu."
Modrý tvor se rozchechtal. "Hm.. promiň." ťukl si na hlavu. "Nyní jsem si vzpomněl, že mi král Šalamoun řekl, že čekám na někoho jiného. A s čistým srdcem. Ty.. máš rúhy pomíchané do sebe."
Sakra! K ničemu. Toto celé. "Dobrá." Sice džínovi moc nerozumněla, (jen z části) ale to už přeci bylo jedno. Nevrátí se, nepomstí rodinu. Nic.

"Rúhové jsou duše mrtvých. Je to něco jako magická přírodní energie, díky níž můžeš vytvářet sílu - magii. Musíš však té síle poručit. Jak si pamatuji, rod Kenim byl zotročen," Keiko scvakla zuby. "A ty jsi jediná... takže po tvém boku stojí klan." řekl chraptivýma zároveň strašidelným hlasem.

"Cože? Oni.. mě hlídaj?" vyjekla nepromyšleně.

"Ano. Jejich duše šla spát, ale energie dříá v rúhech." Dívka se nad tím zamyslela.

Sama pro sebe si přikývla a po očk hledala cestu ven. Nic nesptařila, když se podívala ale vzhůru, uviděla průhledné sklo a za ním modré nebe.

"Pokud tě nepříjmu, z tudyma se nedostaneš." řekl džín pohledem na ní.

"Co po mně teda chceš, když nemám to 'čisté srdce' ?!" vybuchla. Zase chtěla brečet, chtěla... všechny pomstít.

"Rod Kenim měl moc se zvířecími smyslemi. Pokud dobře cítím, ty máš schopnost tří druhů v očích. Vlčí.."
"Eh?"
"Probudilo se ti zvíře znamení vlka. Umíš používat jeho smysly pomocí očí. Budeš umět," opravil se na konci hrdelným pokašláním.

"Cože?!"
Co to mele za kraviny? Vlčí oči?!

Dívka byla zmatená. Myslela si, že jen získá (v tomto případě nezíská) sílu a zmizí jako vítr.

"Chci tím říci, že máš v sobě víc síly, než si dokážeš představit.. A nyní," zakašlal.

"Já! Amon - král ohně, přikazuji dobrým i zlým!- aby dívka necítila nic, nechť pouta jí v plamenech navždy spíc!"
Keiko vytřeštila oči. Kolem ní se vzlétlo nespočet bílých temných rúhů, kteří dosebe naráželi.

"Ne!" Svitořící křidélka rúhů se vmísila do jejího těla. Dotkla se jí prudká bolest. Slzy jí samy od sebe stékaly jako nekonečné vodopády.

Švitoření přestalo.

"To je tvůj trest, dívko. Probuď tedy svou pravou sílu a dostaň svůj cíl." Amon se začínal rozmazávat a Keiko letěla ve stříbrné bublině nahoru k východu. Jakmile bla venku, bublina praskla a dívka pod návalem energie v sobě omdlela.

Pokračování příště...