Dākunaito 12.kapitola

Madara vypadá jako hnusný a zlý člověk. Nic z něj nejde sečíst, má kámen na tváři.

Unmei strefí do černého, když mluví o záhadném chlapci..

Konec se pomalu blíží. Kdo Uchiha doopravdy je? A bude Aki pořád otrvovat onen hlas?

---

13.kapitola

Náhle se nemohla Aki ani hnout. Vyplyvla sliny při nezaměřeném zásahu do břicha.

"Je normální?!" chtěla mu to vykřiknout do očí, jenže rána byla tak silná, až se zpotácela k zemi. S naštvaným pohledem si měřila jeho silné nohy, nemohla pohlédnout dál nahoru.

Nebála se - byla zmatená. Nevěděla, co se stalo, co špatného řekla, že ho to tak vykolejilo.

"Jsi otravná."

Zdálo se jí to, nebo to řekl trochu.. bolestně? Jakoby to říct vlastně ani neměl nikdy v plánu?

Chová se divně.. Ale taktéž i ona.

Vždy byla chladná, nebojácná, a teď.. jak by někdo zlomil tu její masku.

Že by to byl ten, který nyní stojí před jejími zraky?

Spadla. Popadla se za břicho. Normálně by se jen zlověstně ušklíbla a ránu mu ihned dvojnásobně oplatila, ale nyní.. nemá sílu. Má chuť ječet, křičet a utíkat pryč.

Podívala se do těch jeho chladných a onyxových očí. Vlasy měl rozčepýřené všude možně, to ho dělalo více přitažlivější.

"Hele," přichomýtl se k jejímu uchu. "To, že děláš drsnou, neznamená, že jsi silná."

Praštil se snad do hlavy? Ještě před několika hodinami jí říkal, že ví, kdo je zač a teď toto.. Že by jí zase chytil do genjutsu a zamotával jí provázky v hlavě?

"Kss." zasyčela.

Chtěla vstát, ale dal jí silně ruku a rameno. "Nevstávej, bude to horší..."

Aki cítila, že příjde něco hrozného. něco, co by od něj nečekala.

Vytřestila své černé kuličky.

Zaslyšela cvaknutí katany, a spatřila ve svých očích odlesk naleštěného meče, který se připravoval k útoku do jejího těla. Zavřela oči. Byla.. připravená.

"Hej."

Madara zastavil. Aki se otočila tím směrem.

Podle hlasu a postoje stínu to byl Supida.

"Co tu děláte? Běžte domů." řekl dunilým hlasem. Dívka se rozhodla vstát, Madara ji naposledy stiskl rameno a odstoupil od ní. Nechal jí volný průběh. Určitě měl ale něco v plánu. Šlo mu to vyčíst z hlasu a posměchu ve tváři.

Takhle se ale nechoval. Nebo snad ano? Přehlídla to?

Ta jeho dnešní síla..

Hlas v její hlavě.

"Kdo, Aki? Kdo?"

"-Kdo zemře?" dořekla si to sama v hlavě. Záhadného hlasu se však ale pořád bála. KDO je jeho majitelem? Kdo ji nenechá vklidu spát?

Naposled pohlédla na Madaru a odešla domů. Na ty dva se po cestě ani nepodívala. Neměla proč...

***

"Říkalas, že přijdeš za chvíli!" křikl na Aki Unmei, jakmile vešla ze dveřích.

"A co, byla to snad hodina?" opáčila.

"A co když jo?! Ano, byla to hodina!"

Co?! Kdy těch šedesát minut proboha uběhlo?!

"Ty si odkdy můj fotr?!" vykřikla na oplátku na něj. Neměla náladu se s někým hádat, kord s ním.

"Hele, ani si neuvědomuješ, že tu není Kaien! Myslím, že by na to taky tak reagovala! Policie jí ještě nenašla! Zamysli se sakra nad tím!

Co ti poslední dobou je? Jsi divná, Aki. Že za to může ten týpek?"

Trefa, kamaráde.

"Ten týpek má jméno." zaotálela. Chtěla to prodloužit. Bolelo jí břicho, byla to docela pecka.

"Madara.." zakoulel očima.

Aki se pousmála, ofina jí spadla do čela. "Ne, nemá. Proč zrovna on? Nemám s ním nic společného."

Už podupávala po schodech.

"Moment-" zastavil ji. "A co ten boj? Všiml jsem si, že bedlivě sleduješ jeho pohyby, a triky. Jakoby ses ho snažila pouhým pohledem okopírovat. Nemohla si od něj zrakem odbočit. A on se očkem taky na tebe díval. Myslíš, že je to normální?

Myslím, že ne. A když jsem odcházel, viděl jsem jak k tobě míří. Aki.."

Zacvakla zuby. Unmei byl vždy všímavý kluk, byl také oblíbený na akademii...

"Prosím.." žadonil o pravdu, avšak věděl, že ji nikdy nedostane, kord od Aki, ta to má pečlivě zapečetěné.

"Ne, Unmeii.. Nic neskrývám, pochop to prosím." Musela se krotit, jinak to vše vyklopí a bude po všem. Policie jí bude vyslýchat a možná jí i zabije. Třeba jí obviní i z vraždy své matky, která je delší hodiny nezvěstná.

Kdo ví, co si může policie domyslet.

"Dobře." nadzvedl ruce nad hlavu - "poraženě". "Jak chceš, když budeš chtít ale pomoc, na mě se neobracej." a odešel do svého pokoje druhou stranou.

Aki zadrkocaly zuby. Ze stínu vlasů jí začaly potůčky soli stékat po bledé tváři. Rozběhla se po schodech do svého doupěte. Bouchnutím se zavřela a lehla na postel, tváří směrem k polštáři.

Je snad poprvé, co brečí. Vždy byla tvrdá a silná.

Kdo.. jí.. tu masku.. spálil na popel?

"Aki-chan... nezněla Tvá odpověď, drahá."

Pokračování příště...

Aki.. moc a moc se Ti omlouvám! Proč? Že to po měsíci sem dávám! o-o je to ostuda, mohlo to být delší, vím. Promiň mi to! T_T