Shadow
Ohayo,
Když jsou ty velikonoce.. :D Snad se bude líbit.. ^^ Povídka je jednorázovka.. no, myslím, že by se to povídkou ani nazvat nemohlo. Krátké to je... :D
Ani nevím, zda to dává "nějaký" smysl xD Psala jsem to ve dvě ráno xD ^^ velikonoční to moc není...
Tak tedy: Veselé velikonoce! ^^
Když jsou ty velikonoce.. :D Snad se bude líbit.. ^^ Povídka je jednorázovka.. no, myslím, že by se to povídkou ani nazvat nemohlo. Krátké to je... :D
Ani nevím, zda to dává "nějaký" smysl xD Psala jsem to ve dvě ráno xD ^^ velikonoční to moc není...
Tak tedy: Veselé velikonoce! ^^
"Sumi, už jdeš?" zakřičela na mě máma a v momentě byla u mě v pokoji.
Jo, načapala mě při tom brajglu.
"Co hledáš?" všímla si, že mám batoh na skříni a něco dělám v šuplíku. Bordel radši po ránu ignorovala.
"Baterku."
"Na co?" její hlas klesl. Otráveně.
"Pro případ. Copak vám to učitelé neříkali?" opáčím.
"No, to teda nikdy! To je výmluva, že ano? Co jsi udělala?"
Udiveně se na ni kouknu. "Eh? Jaká výmlava? Prostě hledám baterku, stačí?"
"Ne. Vždyť tam nejste na noc." nenechala se.
"Hm, co víš. Třeba pro nás už řidič nepřijede, protože někde vyjel ze silnice a spadl i s našimi věcmi do vody." pokrčím rameny.
"To si můžeš nechat zdát. Kde proboha bereš ty věci? Vždy ti něco řeknu a ty to převrátíš k tomu zlému."
"Jo, protože mě nebaví poslouchat ty tvé kecy." řeknu a vítežně dám ruku s černou baterkou nad hlavu.
"Cítíš se jako vítěz?" je uražená.
"Jo," ušklíbnu se. Popadnu batoh a pádím ke dveřím, kde... byl černovlasý a pěkný klučina v modrobílé košili a modrými riflemi.
Jeho pohled mi hned rozzářil náladu.
"Tak čau!" vykřiknu a mamka mi věnuje jeden ze svých "maminčiných pohledů". Co ví, třeba se už nevrátím, budeme někde pařit a pít. Jo!
Jakmile zavřu dveře, vydechnu. S úsměvem se podívám na kluka, který se mi dívá do očí.
"Jdeme?" pronese.
"Jasně!"
Do školy jsme šli mlčky. Jack vždy jenom mluví, jaký byl víkend, ale teď mlčel. Zdálo se mi to divné. Když si všiml mého pohledu, zaskučel a dal si ruce za hlavu.
"Tak jo. Víš jak jsem ti říkal o tom stínovi, a začala ses smát?" otázal se.
"Ten černej? Jo, dál?" držím v sobě přidušený smích.
"Zjevuje se mi znova před očima. Mám i dojem, že zkazil tátu, je jiný, než býval. Od té doby se stínem se chová divně."
Povytáhnu obočí. Poklepu mu na rameno. "To se ti jen zdá. V některých snech se mi taky ukazují divné věci, avšak ráno je zase zapomenu. Prostě sny,"
"Jasně, to spíš i ve dne?"
"Eh? Co?"
"Ten stín se objevuje hned před mýma otevřenýma očima, Sumiyo. Není to normální."
No, po pravdě. Pokud si to dobře pamatuji, před několika týdny mi říkal, že s kamarádem vyvolávaly duchy. Absolutně jim to nevěřím. Prý se ten kamarádův pes pobláznil. Spíš Jack není normální.
"Ty nejsi normální, človeče. Kdo myslíš, že ti to uvěří? Psychologové tě budou jen uklidňovat a to je vše. Prober se!"
"Já sem vzhůru pořád," to... nebyla ironie. Zastavila jsem.
Všimla jsem si, že když se na mě podíval, měl vlasy v očích. Chápu.
Odhrnul si je a ukázal namodralé kruhy pod očima.
"Oh." nevěděla jsem co říct. Nikdy jsem na duchy nebo na nadpřirozené bytosti nevěřila. Nikdy. Vždy jsem se tomu jen smála. Avšak Jack je jeden z přátelů, kteří na ně věří a snaží se s nimi komunikovat.
Dokud neuvidím ducha reálně a nebude to sen, hned změním názor.
"To je jedno, když mi to nevěříš. Autobus je tu." oznámil a zrychlil, já ale zůstávala pozadu.
Zaplatili jsme si jízdenky a nastoupili do autobusu, kde byli naši blbí spolužáci.
Dobře, toto bude výlet, ze které se na 100% stane má nočn můra. I Jack to tak vidí.
"Jak vypadá?" ví o čem mluvím. Nechtěla jsem toto téma dál rozebírat, ale zajímalo by mě to.
Podíval se na mě. Když si vzpomenu na ty jeho kruhy. Zamyslím se, jak dlouho nespal.
"Mluví semnou. Předpokládám, že je to dívka, kterou znám. Ten hlas je podobný strašně mé sestře, ale má jako stín delší vlasy - jako ty," řekl.
"Jako já?"
Přikývl.
Teď jsem zmatená. Nevím, zda mu to má věřit nebo nemám. Už jsem se na nic radši neptala. Jenom mě pořád vrtalo hlavou, jestli říká pravdu. je to můj kamarád, nemyslím si, že by lhal, ale... to není možné.
Tyto představy nechtěly z hlavy pryč. Za žádnou cenu.
Představuji si stín, který je v bílé místnosti a něco si semnou vykládá. Proboha, *smích* stín a mluvit?
S těmito myšlenkami nakonec usnu.
"Jsme tu,"
Otevřu oči, do nich se mi ihned zabodne ostré světlo. Zaostřím a vidím jak autobus zastavil.
Z okna jdou vidět nazelenaléjehličnaté a listnaté stromy, barevné květiny a nesmělo by chybět to ticho.
Pousměju se a vylezu z pohodlné sedačky. Když vylezeme z autobusu, spatřím pana učitele a ostatní spolužáky, jak sojí v jedné skupince a něco si říkají. Že by se něco stalo?
"Děje se něco?" optal se místo mě Jack.
Všichni se na nís otočili.
Ticho... podezřelé. Něco za sebou skrývaly. Odžduchla jsem všechny stranou a stuhla jsem. Suše a přimraženě jsem polkla.
Na zemi ležel starší pán, vypadal jako mrtvý, jenže neměl na sobě žádnou krev nebo zranění. Když jsem se přiblížila, stáhl se mi žaludek.
V hrudi měl velkou díru.
Bože..
Pohlédla jsem na Jacka, byl v klidu, ale taky ho to tížilo. Odešla jsem z mmísta a šla k autobusu, přišel zamnou učitel.
"Kdo to udělal?" zeptám se.
"To nevíme. Jsme sice na místě, ale není to tu takové, jako minulé léto. Řidič ho spatřil, když konroloval okolí. "
Žaludek mi kolísal čím dál víc.
To není to místo, jako předposledně, řeknu si pro sebe. Atmosféra je jiná. Už není ta pohodlná, nýbrž neklidná. Vzpomínám si na ty dva dny, když jsme tady byli před rokem a zpívali jsme různé písničky, vymýšleli různé výpravy a bavili se. Kdežto teď každý unuděně sedí na zadku a zpracovává v hlavě informace. Kde je vůbec Jack?
Havou se dívám všude možně.
"Pane učiteli?"
"Ano, Sumiyo?" usmál se falešně.
Zamračím se. "Kde je Jack?"
"Jack ? Neměl být s tebou?"
"Ne. Když jsem se dívala na toho... eh, pána, tak se vypařil." zakývala jsem hlavou.
"Děcka," vykřikl, všichni se na něj podívali. "neviděli jste Jacka?"
Spolužáci se na sebe zmateně podívali a zavrtěli hlavou. Zamotala se mi hlava a krev mi vařila v žilách. Polkla jsem. Učitel šel k nedaleké mýtině a tam vykřikoval Jackovo jméno.
Strach mi koloval po celém těle. Kde může být? Kdyby se tak stalo, oznámil by to.
Jacku..
Rozběhnu se do lesa. Najdu ho sama. Nemám čas se tady zdržovat, než někdo zavolá policii, nebo se sami zvednou a půjdou ho otráveně hledat - však on se vrátí, by byli slova, které by řekli.
"Jacku?" volám.
Zastavím se. Opřu se rukou o studený kmen bližšího stromu.
"JACKU?" zvýším hlas, ozývá se po lese.
Kde jsi sakra, zakřivdím a rozběhnu se dál. Slunce zachází. Připadám si jak v nějaké kriminálce a hledám uprchlíka.
Utíkám, vyhýbým se keřům, které mě šlahají do tváře. Pálí to. Náhle zakopnu a spadnu. Bolestně zasténám. Mám vyvrtlý kotník. Podívám se o co jsem zakopla, nic ale nevidím.
"Jacku?" zůstávám na zemi. Vyplašeně se všude dívám.
"Ahoj," ozve se přede mnou, avšak pořád nic nebo nikoho nevidím.
"K-kdo jsi?" špitnu.
Hlas se zahihňá. Znehybním. Hlas neodpovídá, když jsem chtěla otázku zopakovta ještě jednou, zastavil mě.
"Znáš mě. Někdo ti o mě už hodněkrát vyprávěl." řekl.
Vrthla jsem hluboko do mysli.
Odkud ho znám a kdo mi o něm říkal? Z hlasy a zasmání jsem poznala nějakou... dívku.
M-moment!
"Mluví semnou. Předpokládám, že je to dívka, kterou znám. Ten hlas je podobný strašně mé sestře, ale má jako stín delší vlasy - jako ty,"
Polknu. V krku mám sucho.
Že by?
"Ano, máš pravdu." vzdychl hlas.
Podobný mé sestře, ale má delší vlasy - jako ty.
"Ukaž se mi." zašeptám. Strach ve mě doslova vřel jako voda v hrnci.
"Chm?" nyní to byl zákeřný a ironický hlas. "Opravdu?" zachichotala se vražedně. "Jak chceš Sumi."
Odkud zná mé jméno?
Na zádech ucítím chlad. Vytřeštím oči a pomalounku se otáčím.
Vyplašeně vyjeknu, ale není možné aby to někdo slyšel.
To je ...
To je - !
"Sumiy-yo," ozve se slabý hlas. Znám ho. Pokleknu na kolena, jsem jak hypnotizovaná. "Dívka" se pořád zákeřně usmívá.
"Jacku?!" vykřiknu. Nedokážu otočit hlavou a podívat se za sebe, dívka je přede mnou a díky stínu jde rozeznat, jak vypadá. Má šaty, dlouhé vlasy, velký nůž v ruce a na rtech šílený úsměv.
"U-uteč." řekl.
"Jak-"
"Ten stín.. je .." zakašlal. Asi plyve krev. "ty. Tvé druhé já. Toho pána ... z-zabila. jsi to ty Sumiyo, tvá druhá strana, která mě chce zabít několik týdnů a..." oddychuje. "Nedá mi spát."
"Gchi." ušklíbne se stín a s nožem v ruce dělá přemety.
Strach mě zaplavil. Celou. Ten stín jsem já? To já mám.. na svědomí vraždu?
"P-promiň Sumiiyo, měl jsem ti to říct dříve.."
Uslyšela jsem prasknutí větvě, otočila jsem se i před hrůzou nad tou holkou.
Jack byl celý pomlácený a zakrvácený, opak pána, který ležel u cesty. Připlazila jsem se k němu. Pohladila jsem jeho tvář bříškem prstů a obejmula ho. Slzy mi vyhrkly. Oči mi štípaly.
Měl oslabený pohled, přivřené víčka a oči bez jeho modré zářivé barvy. Přede mnou se objevila jeho usměvavá stránka.
"Jste nudní." řekla dívka za námi.
Nevěděla jsem co dělat.
"Běž odtsud pryč." řekl mi do ucha.
"Ne," brečím. "Nenechám tě tady." obejmu ho pevněji, ikdyž vím, že ho to asi bolí.
"Běž." slábnul.
Chlad stínu se blížil.
"Tak vás zabiju oba." usměje se. Slzy uschly. Nohy neměli sílu pokračovat. Našla jsem ho, nenechám ho tu.
"Prosím." žadonil, ucítila jsem jeho úsměv. "Prosím."
Zvařela jsem oči a vytřepaně jsem vstala. Nohy se mi klepaly.
Pomalu jsem projížděla křovím.
Zase jsem spadla. Nedokážu to!
Podívám se provinile na Jacka a stín. Já mám být kamarádkou, když tu nechám svého kamaráda na kraji smrti?
Lituji, že jsem mu to nevěřila, že jsem se mu smála, když o tom stínovi mluvil. Musel se cítit hnusně a já .. se jen dál smála. Teď má právo se smát mé druhé já.
Jo, načapala mě při tom brajglu.
"Co hledáš?" všímla si, že mám batoh na skříni a něco dělám v šuplíku. Bordel radši po ránu ignorovala.
"Baterku."
"Na co?" její hlas klesl. Otráveně.
"Pro případ. Copak vám to učitelé neříkali?" opáčím.
"No, to teda nikdy! To je výmluva, že ano? Co jsi udělala?"
Udiveně se na ni kouknu. "Eh? Jaká výmlava? Prostě hledám baterku, stačí?"
"Ne. Vždyť tam nejste na noc." nenechala se.
"Hm, co víš. Třeba pro nás už řidič nepřijede, protože někde vyjel ze silnice a spadl i s našimi věcmi do vody." pokrčím rameny.
"To si můžeš nechat zdát. Kde proboha bereš ty věci? Vždy ti něco řeknu a ty to převrátíš k tomu zlému."
"Jo, protože mě nebaví poslouchat ty tvé kecy." řeknu a vítežně dám ruku s černou baterkou nad hlavu.
"Cítíš se jako vítěz?" je uražená.
"Jo," ušklíbnu se. Popadnu batoh a pádím ke dveřím, kde... byl černovlasý a pěkný klučina v modrobílé košili a modrými riflemi.
Jeho pohled mi hned rozzářil náladu.
"Tak čau!" vykřiknu a mamka mi věnuje jeden ze svých "maminčiných pohledů". Co ví, třeba se už nevrátím, budeme někde pařit a pít. Jo!
Jakmile zavřu dveře, vydechnu. S úsměvem se podívám na kluka, který se mi dívá do očí.
"Jdeme?" pronese.
"Jasně!"
Do školy jsme šli mlčky. Jack vždy jenom mluví, jaký byl víkend, ale teď mlčel. Zdálo se mi to divné. Když si všiml mého pohledu, zaskučel a dal si ruce za hlavu.
"Tak jo. Víš jak jsem ti říkal o tom stínovi, a začala ses smát?" otázal se.
"Ten černej? Jo, dál?" držím v sobě přidušený smích.
"Zjevuje se mi znova před očima. Mám i dojem, že zkazil tátu, je jiný, než býval. Od té doby se stínem se chová divně."
Povytáhnu obočí. Poklepu mu na rameno. "To se ti jen zdá. V některých snech se mi taky ukazují divné věci, avšak ráno je zase zapomenu. Prostě sny,"
"Jasně, to spíš i ve dne?"
"Eh? Co?"
"Ten stín se objevuje hned před mýma otevřenýma očima, Sumiyo. Není to normální."
No, po pravdě. Pokud si to dobře pamatuji, před několika týdny mi říkal, že s kamarádem vyvolávaly duchy. Absolutně jim to nevěřím. Prý se ten kamarádův pes pobláznil. Spíš Jack není normální.
"Ty nejsi normální, človeče. Kdo myslíš, že ti to uvěří? Psychologové tě budou jen uklidňovat a to je vše. Prober se!"
"Já sem vzhůru pořád," to... nebyla ironie. Zastavila jsem.
Všimla jsem si, že když se na mě podíval, měl vlasy v očích. Chápu.
Odhrnul si je a ukázal namodralé kruhy pod očima.
"Oh." nevěděla jsem co říct. Nikdy jsem na duchy nebo na nadpřirozené bytosti nevěřila. Nikdy. Vždy jsem se tomu jen smála. Avšak Jack je jeden z přátelů, kteří na ně věří a snaží se s nimi komunikovat.
Dokud neuvidím ducha reálně a nebude to sen, hned změním názor.
"To je jedno, když mi to nevěříš. Autobus je tu." oznámil a zrychlil, já ale zůstávala pozadu.
Zaplatili jsme si jízdenky a nastoupili do autobusu, kde byli naši blbí spolužáci.
Dobře, toto bude výlet, ze které se na 100% stane má nočn můra. I Jack to tak vidí.
"Jak vypadá?" ví o čem mluvím. Nechtěla jsem toto téma dál rozebírat, ale zajímalo by mě to.
Podíval se na mě. Když si vzpomenu na ty jeho kruhy. Zamyslím se, jak dlouho nespal.
"Mluví semnou. Předpokládám, že je to dívka, kterou znám. Ten hlas je podobný strašně mé sestře, ale má jako stín delší vlasy - jako ty," řekl.
"Jako já?"
Přikývl.
Teď jsem zmatená. Nevím, zda mu to má věřit nebo nemám. Už jsem se na nic radši neptala. Jenom mě pořád vrtalo hlavou, jestli říká pravdu. je to můj kamarád, nemyslím si, že by lhal, ale... to není možné.
Tyto představy nechtěly z hlavy pryč. Za žádnou cenu.
Představuji si stín, který je v bílé místnosti a něco si semnou vykládá. Proboha, *smích* stín a mluvit?
S těmito myšlenkami nakonec usnu.
"Jsme tu,"
Otevřu oči, do nich se mi ihned zabodne ostré světlo. Zaostřím a vidím jak autobus zastavil.
Z okna jdou vidět nazelenaléjehličnaté a listnaté stromy, barevné květiny a nesmělo by chybět to ticho.
Pousměju se a vylezu z pohodlné sedačky. Když vylezeme z autobusu, spatřím pana učitele a ostatní spolužáky, jak sojí v jedné skupince a něco si říkají. Že by se něco stalo?
"Děje se něco?" optal se místo mě Jack.
Všichni se na nís otočili.
Ticho... podezřelé. Něco za sebou skrývaly. Odžduchla jsem všechny stranou a stuhla jsem. Suše a přimraženě jsem polkla.
Na zemi ležel starší pán, vypadal jako mrtvý, jenže neměl na sobě žádnou krev nebo zranění. Když jsem se přiblížila, stáhl se mi žaludek.
V hrudi měl velkou díru.
Bože..
Pohlédla jsem na Jacka, byl v klidu, ale taky ho to tížilo. Odešla jsem z mmísta a šla k autobusu, přišel zamnou učitel.
"Kdo to udělal?" zeptám se.
"To nevíme. Jsme sice na místě, ale není to tu takové, jako minulé léto. Řidič ho spatřil, když konroloval okolí. "
Žaludek mi kolísal čím dál víc.
To není to místo, jako předposledně, řeknu si pro sebe. Atmosféra je jiná. Už není ta pohodlná, nýbrž neklidná. Vzpomínám si na ty dva dny, když jsme tady byli před rokem a zpívali jsme různé písničky, vymýšleli různé výpravy a bavili se. Kdežto teď každý unuděně sedí na zadku a zpracovává v hlavě informace. Kde je vůbec Jack?
Havou se dívám všude možně.
"Pane učiteli?"
"Ano, Sumiyo?" usmál se falešně.
Zamračím se. "Kde je Jack?"
"Jack ? Neměl být s tebou?"
"Ne. Když jsem se dívala na toho... eh, pána, tak se vypařil." zakývala jsem hlavou.
"Děcka," vykřikl, všichni se na něj podívali. "neviděli jste Jacka?"
Spolužáci se na sebe zmateně podívali a zavrtěli hlavou. Zamotala se mi hlava a krev mi vařila v žilách. Polkla jsem. Učitel šel k nedaleké mýtině a tam vykřikoval Jackovo jméno.
Strach mi koloval po celém těle. Kde může být? Kdyby se tak stalo, oznámil by to.
Jacku..
Rozběhnu se do lesa. Najdu ho sama. Nemám čas se tady zdržovat, než někdo zavolá policii, nebo se sami zvednou a půjdou ho otráveně hledat - však on se vrátí, by byli slova, které by řekli.
"Jacku?" volám.
Zastavím se. Opřu se rukou o studený kmen bližšího stromu.
"JACKU?" zvýším hlas, ozývá se po lese.
Kde jsi sakra, zakřivdím a rozběhnu se dál. Slunce zachází. Připadám si jak v nějaké kriminálce a hledám uprchlíka.
Utíkám, vyhýbým se keřům, které mě šlahají do tváře. Pálí to. Náhle zakopnu a spadnu. Bolestně zasténám. Mám vyvrtlý kotník. Podívám se o co jsem zakopla, nic ale nevidím.
"Jacku?" zůstávám na zemi. Vyplašeně se všude dívám.
"Ahoj," ozve se přede mnou, avšak pořád nic nebo nikoho nevidím.
"K-kdo jsi?" špitnu.
Hlas se zahihňá. Znehybním. Hlas neodpovídá, když jsem chtěla otázku zopakovta ještě jednou, zastavil mě.
"Znáš mě. Někdo ti o mě už hodněkrát vyprávěl." řekl.
Vrthla jsem hluboko do mysli.
Odkud ho znám a kdo mi o něm říkal? Z hlasy a zasmání jsem poznala nějakou... dívku.
M-moment!
"Mluví semnou. Předpokládám, že je to dívka, kterou znám. Ten hlas je podobný strašně mé sestře, ale má jako stín delší vlasy - jako ty,"
Polknu. V krku mám sucho.
Že by?
"Ano, máš pravdu." vzdychl hlas.
Podobný mé sestře, ale má delší vlasy - jako ty.
"Ukaž se mi." zašeptám. Strach ve mě doslova vřel jako voda v hrnci.
"Chm?" nyní to byl zákeřný a ironický hlas. "Opravdu?" zachichotala se vražedně. "Jak chceš Sumi."
Odkud zná mé jméno?
Na zádech ucítím chlad. Vytřeštím oči a pomalounku se otáčím.
Vyplašeně vyjeknu, ale není možné aby to někdo slyšel.
To je ...
To je - !
"Sumiy-yo," ozve se slabý hlas. Znám ho. Pokleknu na kolena, jsem jak hypnotizovaná. "Dívka" se pořád zákeřně usmívá.
"Jacku?!" vykřiknu. Nedokážu otočit hlavou a podívat se za sebe, dívka je přede mnou a díky stínu jde rozeznat, jak vypadá. Má šaty, dlouhé vlasy, velký nůž v ruce a na rtech šílený úsměv.
"U-uteč." řekl.
"Jak-"
"Ten stín.. je .." zakašlal. Asi plyve krev. "ty. Tvé druhé já. Toho pána ... z-zabila. jsi to ty Sumiyo, tvá druhá strana, která mě chce zabít několik týdnů a..." oddychuje. "Nedá mi spát."
"Gchi." ušklíbne se stín a s nožem v ruce dělá přemety.
Strach mě zaplavil. Celou. Ten stín jsem já? To já mám.. na svědomí vraždu?
"P-promiň Sumiiyo, měl jsem ti to říct dříve.."
Uslyšela jsem prasknutí větvě, otočila jsem se i před hrůzou nad tou holkou.
Jack byl celý pomlácený a zakrvácený, opak pána, který ležel u cesty. Připlazila jsem se k němu. Pohladila jsem jeho tvář bříškem prstů a obejmula ho. Slzy mi vyhrkly. Oči mi štípaly.
Měl oslabený pohled, přivřené víčka a oči bez jeho modré zářivé barvy. Přede mnou se objevila jeho usměvavá stránka.
"Jste nudní." řekla dívka za námi.
Nevěděla jsem co dělat.
"Běž odtsud pryč." řekl mi do ucha.
"Ne," brečím. "Nenechám tě tady." obejmu ho pevněji, ikdyž vím, že ho to asi bolí.
"Běž." slábnul.
Chlad stínu se blížil.
"Tak vás zabiju oba." usměje se. Slzy uschly. Nohy neměli sílu pokračovat. Našla jsem ho, nenechám ho tu.
"Prosím." žadonil, ucítila jsem jeho úsměv. "Prosím."
Zvařela jsem oči a vytřepaně jsem vstala. Nohy se mi klepaly.
Pomalu jsem projížděla křovím.
Zase jsem spadla. Nedokážu to!
Podívám se provinile na Jacka a stín. Já mám být kamarádkou, když tu nechám svého kamaráda na kraji smrti?
Lituji, že jsem mu to nevěřila, že jsem se mu smála, když o tom stínovi mluvil. Musel se cítit hnusně a já .. se jen dál smála. Teď má právo se smát mé druhé já.
Stín se sehnul k Jackovi a něco mu špitla do ucha. Jack zaskřípal zuby.
"B-běž! Utíkej!" křičel náhle ze všech plic co mohl, lekla jsem se. Neuposlechla jsem ho. Když se na mě podíval oslabenýma a starostlivýma očima, změnila jsem názor.
Pouhým pohledem říkal: "Vypadni odstud!"
Ne!
Do mých modrých očí zase se nahrnuly slzy, avšak neměly sílu jít na povrch.
Jacku! Stín dával nůž k jeho krku.
Štípaly mě oči.
Jacku...
"Běž!!" viděla jsem mu na tváři strach. Vše kolem mě zatemnělo.
Stín ho nechal a začínal se s nožíkem ke mně přibližovat. Byl u mne. Chladnou rukou mi přejel po rameni. Byla jsem celá bez sebe - strachy.
"Ahoj Sumi."
Vytřeštím oči.
Ne..
Ne..
Ne!
Jacku!
The end
"B-běž! Utíkej!" křičel náhle ze všech plic co mohl, lekla jsem se. Neuposlechla jsem ho. Když se na mě podíval oslabenýma a starostlivýma očima, změnila jsem názor.
Pouhým pohledem říkal: "Vypadni odstud!"
Ne!
Do mých modrých očí zase se nahrnuly slzy, avšak neměly sílu jít na povrch.
Jacku! Stín dával nůž k jeho krku.
Štípaly mě oči.
Jacku...
"Běž!!" viděla jsem mu na tváři strach. Vše kolem mě zatemnělo.
Stín ho nechal a začínal se s nožíkem ke mně přibližovat. Byl u mne. Chladnou rukou mi přejel po rameni. Byla jsem celá bez sebe - strachy.
"Ahoj Sumi."
Vytřeštím oči.
Ne..
Ne..
Ne!
Jacku!
The end
Komentáře
Okomentovat