Byōki sutā

A je to tu! Očekáváná jednorázovka Pro Blackie~ Snad se bude líbit! ^^ A gomenn za chyby--

^^

---

Tento svět je plný temnoty. Ničeho jiného...

Neonové křivky na obloze se objeví a poté hned zmizí. Za málo minut se ozve zahřmění. Zavřela sem oči a poslouchala to ticho. Každý říká, že přátelé jsou naším životem, ale... ti, nimiž byli mými "přáteli" jsou nyní mými nepřáteli....

Znovu je vklidu otevřu a pohlédnu na tmavě modré nebe s šedými skoro neviditenými mraky. Nadechnu se nočního dešťového vzduchu a otočím se zády k městu.

Přitom mi plášť hraje do tančících blesků kolem. A hvězdy se o lesklou látku blyští. Ale za toto všechno... přece ony můžou.

Je rok 2020. Před pěti lety tady zasáhla malá bílá záře, která rozpoutala obyvatelsto a pak.. vybouchla. Obyvatelé po velkém záři tam ale byli, jenže.. to nebyli oni, nýbrž Zabijáci.

Žijeme ve světě neklidu a války.

Šest let.

Šest let se vláda snaží všechno napravit, ale není už pozdě? Kdo ví, nikdo nám to neřekne. Musíme na to dojít sami.

Města jsou zničená, krvavá, a tichá. Sem tam se uvidí vyplašený živáček, který se snaží najít úkryt. Před dvěma dny jsem potkala skupinu, tak asi.. deseti-členou, a byl tam jeden kluk, který ovládal karate a něco málo uměl s měčem. Jak to všichni zjistili, tak ho prohlásili za vůdce, ale... tím se za ním jen schovávali, aby přežili. Nepovažovali ho za vůdce, ale jako oběť pro jejich záchranu. Tyto lidi sem sledovala. Jak sem je znovu náhodně potkala, zjistila sem, že ten kluk už tam není. Připadalo mi to divné, protože jeden starší muž měl meč toho kluka. Nespravedlivé. Všechno...

Tohle je nýnější svět. Svět, kdy každý pro druhé obětuje a oni toho jen využívají.

Proto sem radši sama. nejsem tady od toho, aby někdo ze mne dělal loutku. Abyste byli v obraze. Mé jméno je Black. Black Takagi, jsem z Memoria- ano, z hlavního města. Je mi tento svět úplně ukradený, a ani nevím proč se snažím přežít. Proč bych měla žít? Radši býti Zabijákem či člověkem? Já nevím, je to složité.. Když umím, tak umím pomoci, ale když sem pomohla několika lidem- všichni zemřeli.

Proto nechci být v žádném týmu, ani dokonce dvojici.

Stačím si se svojí katanou a zkušenostmi, které sbírám při zabíjení Zabijáků.

Jsou to agresivní "lidi", kteří neví vůbec nic, ani mluvit neumí, vlastně něco jako zombie. Překvapivě umí rychle běhat. Každý musí mít velkou výdrž, aby přežil. Jsou poměrmě stejní jako normální lidé, akorát mají bíllé duhovky, zašpinavělé oblečení a nesrozumitelný jazyk. Jsou agresivní, lační po krvi a mase.. zvířata ignorují, ale na nás jsou zaměření z čista jasna.

Je to určitě všeho konec.

Ale i tak pořád hledám naději, že konec ještě není.

Už zase slyším ty výkřiky těch hnusných lidí. Zase si našli oběť.

Ignoruji to. Nechci nikoho zachraňovat.

Jdu zakrvácenými uličkami a uhýbám se rudým loužím. Na můj obličej spadne studená kapka vody. zastavím se a pohlednu nahoru na šedé nebe. Kapek je čím dál více. Shromažďují se... Kouknu do uličky, zahlédnu jak se krev mísí s čistými milionovými kapkami nočního deště.

Cítím jak vlasy ztrácí svou hebkost. Teď jsou mokré jako celé toto město.

Náhle uslyším za sebou zavčení. Pootevřu ústa a vmžiku se otočím. Stojí tam stín mužské postavy, ke které se přidá další dvě mužské postavy. Vypadají slabě, řeknu a ušklíbnu se. Vezmu do dlaně katanu a tryskem vyletím k nim. Jakmile ji natáhnu a miřím na Zabijákovu hruď - lehce katanu odmrští a já couvnu hvězdicí dozadu. Je chytrý, asi ještě není oddělený úplně od tohoto světa. Jejich oči zazáří jasně bílou jako samotné hvězdy.

Zpod vysokých bot vytáhnu malé ostré hnězdy a hodím je po nich. Jen uslyším svištění hvězdy vzduchem a ... zacinkání. Hvězdice spadne na zem.

Jak je to možné?! S těmito Zabijáky jsem se ještě nesetkala.

Zaregistruji, že někdo tady ještě přibyl. Nejsem tu sama, pochybuji, že je to další Zabiják. Ale ... mýlila jsem se. Jakmile sem chtěla vytáhnout nůž z kapse, ukázal se u nich další -hodně hbitý- stín, který je strefoval do zad a oni postupně padali na mokrou zem. Jak byli všichni mrtvý, čekala jsem na jeho reakci. Jestli na mne zaútočí nebo odejde jako každý jiný..

Překvapivě se na mne otočí. Dobře, že je tma, myslím, že by se divil, kdyby viděl, že vzdvihám obočí.

"Jsem člověk, neboj," promluvil do tmy a blížil se ke mně.

"Já se nebojím." odfrknu.

"Moc dobrým nápadem na ně s katanou nebyl," řekl mi. "Byli to policajti a určitě víš, co měli na sobě."

Ano, policisté měli na sobě zepředu obranu proti zabjákům, nejspíš to nezabralo moc dobře a stali se nimi také.

"Kdo jsi?" couvám a šlapu do louží. Déšť nepřestává... studené kapky mi padají na zapocený obličej.

Neodpověděl. Konečně se otočil! Zpod ramena se na mě podívá -

On je -

Má -

Neonově modré oči!

Už narážím do zdi. Vytřeštím oči. Otočí se zpátky a odchází. Než stačím mrknout je pryč.

On.. je .. Zachránce !

Záchránců je dohromady pět. Všeobecně. Poznají se tím, že ví vše o Zabijácích a mají neonové oči jako blesky smíchané s oblohou.

Jsou tedy na tomto světě pouhé tři druhy lidí. Zabijáci, normální lidi, a ... Zachránci.

A teď jsem jednoho potkala. Myslela sem, že to jsou jen historky, že existují, ale.. ono je to pravda.

Rozběhla sem se tím směrem, kde směřoval on. Déšť mi křížil cestu.

"Hej!" zakřičím do dáli.

Kapky mi bubnují do tváře. Zastavím a přerývaně oddychuji. Podívám se do šedé dálky s červeným flek, které se ze zdí popořadě smívají.

Snad ho ještě potkám...

"Pomoc!" uslyším jekot malé dívky. Schovám se za roh a sleduji, jak ji Zabijáci trhají a pojídají.

Její slzy dopadají na čistý chodník, který se určitě brzy zaplní znovu krví.

Musím vědět vše o zabijácích.

Ženský Zabiják se zastaví a dívá se kolem.

Že by mě ucítila? Schovám se za ten sloup a opřu se o něj. Zaposlouchávám se, zda se blíží se ke mně. Ne, nic. Pořád poslouchám, až uslyším Zabijákův hrozivý křik a pořád dívčí pláč.

Od té události se setkáním se Zachráncem oběhly dva dny. Úplně sem na nějakého Zachránce zapomněla. Měla sem myšlenky jinde. Zaměřené na lidožrouty a vše o nich zjistit... vše...

Podívám se na to místo, kde se měli ti vrazi krmí, ale místo toho tam leželi na zemi celí od krve. Vykulím oči. Jak sakra - kdo?!

Posunu hlavu o trochu dál a vidím mlou vystrašenou dívku jak se štítí něčí ruky. Slzy jí pořád stékají po špinavé tváři. Nakonec se odváží a dá neznámé osobě ruku. Na dotyčného už bohužel nevidím. Chtěla sem se přiblížit, ale jakmile sem mrkla, byli oba pryč. Vyletím zpoza sloupu a podívám sen místo. Zase byli pryč. Jak někdo může ta k rychle zmizet?

"Proč si ji nezachránila?" ozve se za mnou.

Otočím se rychlostí větru. Nahodím ledový pohled.

"Namrač se. To ti nesluší. Ptám se tě ještě jendou: Proč si ji neazchránila, když si viděla, že je v nebezpečí?" Pohlédla sem do těch jasně modrých očí, které zářily celými svými vesmírnými barvami.

"Neměla sem proč." odpověděla sem drze. Nemám co říct.

"Aha," otočil se. "takže, kdyby byl v takové situaci i tvůj nejbližší, taky by si ho nechala na kraji útesu?" a mizel.

Naskočila mi žilka. "Já nikoho nemám!" vykřiknu do ... neznáma.

Zmizel.

Jako vždy.

Tajemně.

S pravdou na jazyku.

Kdo to je? Zachránce se tak nechová...

"Mamíí!" křičím na svou černovlasou mámu, která se na mě usmívá.

"Copak, Black?" vřele se usměje.

"Kde je táta?" rozzářím se, že se brzy vrátí. Mámin usměv polovičně zmizel.

"Za chvíli se vrátí." řekla a zase se usmála. Nechtěla, abych zjistila pravdu?

"Ale," uculím se. "to si říkala i včera."

Ostré světlo...

Vidím, jak máma odchází.. ze .. strachu..

Natáhnu ruku..

"Mamí!"

Prudce se probudím na nohy. Pot mi stéká po tvářích.

Už zase? zavřu oči.

Promnu si oči a dám si na sebe plášť. Podívám se z okna -no, pokud se to tak dá říct- a vidím pár Zabijáků, kteří po ránu hledají potravu.

Ďábelsky se usměju a vycházím s věcmi ven. vytvořím hluk a tím přivolám Zabiják ke mně. Vytáhnu katanu, která se zablyští a já vyrazím.

Katanou dělám všelijaké techniky směřuji jim na srdce. Každého zabiju a pokračuji dál, až je cesta volná. Dám zakrváceou katanu zpátky do pochvy a klusem jdu ulicí do města.

Pokud sem dobře zaznamenala jsem ve Fióre, v malé vesnici, kde bylo několik otroků. Hlavně jich. Takže nečekám, že tu bude nějaký ten přeživší. Mrazivým pohledem koukám na všechny strany, zda po mně vyraplí nějaký Zabiják.

Dobře, je ale nějaké podezřelé ticho.

"Bacha!"

Pootočím se a na mou tvář spadnou kapky něčí krve. Vytřeštím oči. Ruku mám na kataně, kterou nemám sílu vytáhnout.

"Máš štěstí." vzdychl hlas, který znám už dobrou dobu. Červené vlasy krvavého odstínu a docela milý výraz.

"Zase ty?" zakoulím očima.

"Jo. Zase já. Už podruhé si mohla zemřít," informoval mě.

"Hm," pohlédnu mu do neonových očí. "tak proč mě pořád zachraňuješ?"

"Protože je to má povinnost," přichomýtne se ke mně, dělí nás pouhé dva centimetry. Pořád se mu dívám do očí. Dočista se v nich ztrácím.

Pousměje a zmizí.

"Ty.. jsi .. Zachránce?" pokleknu na kolena a dívám se na nebe.

Ani jedno z toho, ozve se mi v hlavě. Trhnu sebou.

"Mami?" ujede mi. Mí hlava už je v nepořádku.

Tma..

Ticho...

Křik!

Světlo!

"Masato!"

"Sakra!" vykřiknu a objevím se v tom stejném domě, kde bylo to rozbité okno.

"C-co se stalo?" zamračím se a vstanu. Vše je na svém místě. I ti Zabijáco jsou živí! křivdím překvapeně obličejem.

"Ahoj," ozve se za mnou. Podívám se na osobu. Vytřeším oči a slova se mi vymažou.

Ten úsměv! Ten hlas!

"Ma-"

"Ano, Black. Jsme to já. Tvá máma," usmála se.

Polknu. "To není možné!"

"Je.." když si všimla, že se na n nevěřícně dívám, hned začala s vyprávěním. "Od té katastrofy v našem domě. Když náš dům zasáhla hvězda - sáhla sem na ní a přála si, ať tě zase někdy uvidím. Nepočítala sem s tím, že se to opravdu stane. A vidíš," otevřela svou náruč. Opravdu si myslí. že ji obejmu?

"Porč si mě tam nechala?" dostala sem ji. Objetí zavřela a zesmutněla. Nikdy sem ji smutnou neviděla.

"Protože," sklopila hlavu. "sem věděla, že tento svět před chorobou zachráníš,"

"Na to jsou Zachránci." odvětvím.

"Ne, každý dokáže své... A nemůžeš spoléhat na Zachránce. je jich pět, myslíš, že zachrání jen oni svět?"

"A proč ne?" všimla sem si, že se mi dívá upřeně do mých fialových očí.

Usměje se.

"Takhle se na mě nedívej." dá obličej do normálu. "Doufám, že tento svět zachráníte." a zase ji oslepilo bílé zářivé světlo.. zakryla si obličej a zase..

Bílo..

Ticho..

"Jsi tu?"

Rozhlédnu se po pokoji. Je.. jako každý jiný.

"Kdo jsi?" zašeptám.

"Ten, kterého si potkala už mnookrát." vmžiku sem na nohou.

"Ty!?"

"Bohužel," pískne.

Svalím se zpátky na postel a čekám, zda něco řekne. Mám sto chutí ho už zabít! Ale.. nemůžu. Leze mě krkem ho pořád potkávat!

"Vím, že moc ráda nejsi, ale není to náhoda." "Není?! Jsi ze mne utahuješ co?!" nemohla sem to v sobě nechat navždy.

"Ne, toto je nýnější svět, Black."

"Neoslovuj mě jménem!"

"A jak ti mám teda říkat?" mlčím. Zase mě obklopily ty jeho červené vlasy a neonově modré oči. "Před šesti lety vše začalo. A víš proč?" začal. Polsouchám. "Kvůli Hvězdám. To hvězdy stvořily zachránce, a tuto chorobu."

"Zase nějaká historka?" opáčím.

"Ne, tentokrát pravda." zakašlal si. "Vše je chyba Hvězd.. úplně vše. Nikdo neví jak, ale nedá se to vrátit zpátky."

"A jak to všechno víš?" povzdvihnu obočí.

Sklopil hlavu. Podíval se na mne a já netrpělivě čekala, co řekne.

"Protože..." prodlužoval to.

"Protože?"

"Jsem také jedna z nich," řekl a jeho oči získaly nažloutlé svítící barvy.

"H-hvězda?" nevěřím! Ne a ne a ne!

"Bohužel," usmál se. "čekal sem na tu dobu, až někoho jako jsi ty potkám a vše mu řeknu. Tento svět už čeká konec. Tak či tak.. by stejně byl.. Míří sem ta stejná hvězda, která tu byla před šesti lety. Vše se změní.. vše začněúplně odzačátku. Proto se ta nehoda nazvala "Útok Hvězd"."

Mlčela sem. neměla sem co už říct. Nevím, zda mu to mám věřit.

"Proč?-"

"Vidíš to?" ukázal na zář za oknem. Velká bílá zář. Ztrácím se jako když sem ptkala mamku.

Doufám, že tento svět zachráníte...

"Mami," upadne mi slza. "Doufám, že se potkáme.. " ledově se usměju a společně s klukem mizím..

"Tohle je hvězda jménem Byoki Suta." řekl.

Konec