Jak jsem potkala štěstí.
Bylo to krásné. Bylo to štěstí, malé klubíčko. Malé. Skřapaté. Skvrnité. Smutné. Byl čtvrtek 19.5.2016. Taťka mě omluvil ze školy a tudíž jsem musela vstát o hodiny dřív, než vstávám do školy. Samomzřejmě jsem si zapoměla nastavit budík a taťka mě v 6:04 vzbudil a začal nadávat, jakto, že ještě spím. Vyskočila jsem z postele se do... no, běžně normálního oblečení (černé tričko s vlkem, hunatá černá mikina, tmavě modré rifle). Cesta trvala kolem hodiny, 50 kilometrů. Dědinka byla... příjemná i nepříjemná. Když jsme našli cíl, vystoupili jsme a podali si ruce s pánem, který nás očekával. Jakmile jsem oddělila kontakt s jeho rukou, přepadl mě pocit mu nevěřit a rovnou mu jednou lištit (moravský slovník). A možná dokonce i dvakrát. Protože jestli b tomu řekl člověk dvůr... pak je blázen. Dvě auta za sebou, namačkané přes celý obsah chodníku, který jsme museli opatrně přecházet. Za nimi přes celou šířku kopce štěrku, které jsme museli zdolávat jako Mount Everest a pak jít blátěnou zemí mezi...
